Rubrika: fan web

Bývá tradicí s koncem roku bilancovat, a tak se věrný a dlouholetý fanoušek Spejbla a Hurvínka Kamil Fajmon rozhodl, že pro tento fan web napíše bilanční ohlédnutí za tvorbou S+H: Divadlo Spejbla a Hurvínka už několik let hledá, jakým směrem se má po odchodu starších kolegů ubírat a zdá se, že neví, kudy kam. Nový svěží vítr měl do souboru vnést umělecký šéf David Janošek, ne snad, že by se o to nesnažil, ovšem s jeho příchodem vznikají většinově rozpačité inscenace, tím spíš, že se Janošek rozhodl držet pouze jednoho stylu, který ale funguje pouze v ojedinělých případech. Jestliže se divadlu dříve vyčítalo neměnné uplatňování kukátkového divadla, dnes je situace u nových her odlišná. Kukátkové iluzorní divadlo nahradila přítomnost živých herců na jevišti a až na nepatrné výjimky loutky jsou pouze doprovodem činoherního pojetí nových inscenací. Bylo by možné říci, vždyť je to dobře, úkol změny splněn, jenže …

Po provozní stránce je vše v pořádku. Interpretace hlavních figur je zajištěna šikovnými a talentem překypujícími mladými mluviči Martinem Trechou a Janou Mudrákovou, ale to samo o sobě nestačí. I sebelepší mluviči jsou závislí na tom, co pro ně autoři vloží do úst. Pro Hurvínka se píše obtížně, neboť S+H mají určitá specifika v podobě slovníku, interakcí, hříček, humor či charakter postav. Charakter a humor figur se v čase může měnit - dnes by si Spejbl kupříkladu nevystačil s pletením a záměnou slov ve větách a houpáním se na hrazdě, neboť platí jednoduché pravidlo, že to, co bylo vtipné před sto lety, současné publikum nerozesměje. Ale jaký je dnes humor? Nevytratil se obecně z naší společnosti a nestal se Hurvínek čirou náhodou obětí absence humoru jako takového? Porozhlédnu-li se mimo divadlo S+H směrem k filmům, knihám, rozhlasu či televizi, humor v umělecké sféře nenalézám. Mladá generace se směje jiným věcem než ta starší. To je samo o sobě pochopitelné, ale čemu se smát, když satira postupně z našeho života mizí?

Pokaždé, když se připravuje nové představení Spejbla a Hurvínka, jsem jako na trní a těším se, co nového a zajímavého pro nás tvůrci divadla připraví. Lístky si pro celou rodinu proto kupuji hned v předprodeji, abych měl jistotu, že mi nová hra neunikne. Nejinak tomu bylo i na vánoční představení Hurvínkova vánoční záhada. Téma Vánoc jsou moje oblíbené a tradiční tituly jako Hurvínkův Mikuláš či Vánoce u Spejblů jsou jistota, na které se můžete vždycky spolehnout.

Scénáristka Janka Ryšánek Schmiedtová, kterou si velice vážím pro její přínos do miminího divadla, má zajímavé vnímání divadelního světa. Vše je u ní perfektně barevně a hudebně podkreslené a hry jako Žeryčku, hop! nebo Hurvínkovo moře snění mají u dětí do dvou let veliký úspěch, především díky svým jednoduchým a srozumitelným příběhům, protkaným neotřelými, nápaditými a světélkujícími loutkami. Očekával jsem proto hodně i od její nové hry Hurvínek a vánoční záhada, cílené na trošku starší návštěvníky. Bohužel jsem byl dost výrazně zklamán.

Příběh, ve kterém se objevuje Sněžná příšera, coby deprivovaný pomocník Ježíška, který vybírá od dětí vánoční dopisy a předává je svému šéfovi, ničím novým do našeho vánočního světa plného krásných českých, lidových zvyků, založených na křesťanských tradicích, nepřispívá. Originalita příběhu se vytratila a spíše slepě kopíruje anglosaské zvyky v podobě mocného Santy Clause a jeho pomocníků vánočních skřítků. Ukáže se, že vybírání dopisů Sněžnou příšeru už moc nebaví, je zklamaná, že na ni děti neustále zapomínají a neberou ji jako důležitou pomocnici Vánoc, která si zasluhuje jejich náležitou lásku a úctu, a proto by pro ni měly mít připravené za oknem sladké pohoštění v podobě sladkých rohlíčků, plněných košíčků a čokoládových marokánek. Rozhodne se tedy při jedné noční návštěvě u Hurvínka a Máničky unést jejich psa Žeryka, aby tím alespoň částečně ukojila svoji frustraci a trápení nad ztracenou vánoční úctou. Jak jen tohle souvisí s našimi českými vánočními tradicemi?

18. listopadu si připomínáme nedožité 80. narozeniny slavné loutkoherečky, ředitelky Divadla Spejbla a Hurvínka a především dlouholeté interpretky Máničky a její bábinky – paní Heleny Štáchové. Celý její profesní život je nerozlučně spjat s loutkovou scénou D S+H, byť její aktivity dalece přesahovaly hranice tohoto divadla. Věnovala se dabingu, účinkovala v televizi i rozhlase, psala divadelní hry a knihy, byla režisérkou, krásně zpívala, natáčela pohádky pro rozhlas...
Do Divadla S+H nastoupila po maturitě jako elévka, narvalo se stala členkou této oblíbené loutkové scény v roce 1966 ve svých 22 letech. V následujícím roce převzala od Boženy Welekové interpretaci Máničky a stala se tak její třetí adoptivní maminkou. Divadelní premiéru si odbyla 20. září 1966 na zájezdovém představení v Žacléři. První nahrávku v roli Máničky pořídila pro Supraphon v roce 1969, šlo o scénky Hurvínkovi k narozeninám - Spejblovi k narozeninám. Od té doby natočila celou řadu desek a cédéček. Poslední audionahrávkou byla Hurvajz, vyžvejkni se! vydanou v roce 2015.
Na rozdíl od svých předchůdkyň začala po boku Miloše Kirschnera, který se stal také jejím partnerem životním, s interpretací cizojazyčných textů. V roce 1971 pro ni Miloš Kirschner vytvořil novou postavu, která se okamžitě stala jednou z kmenových postav divadla - paní Kateřinu Hovorkovou alias Mániččinu bábinku. Ta poskytla Heleně Štáchové možnost rozšířit herecký part, který navazuje na tradici Divadla S+H, podle které jeden herec vytváří současně dvě typově a charakterově a věkem odlišné postavy.
Z manželství s Milošem Kirchnerem vzešly dvě děti, které obě úspěšně pokračují ve šlépějích svých rodičů. Dcera Denisa po smrti Štáchové divadlo vede, její o dva roky mladší bratr Miki je úspěšným autorem, technologem, výtvarníkem a také režisérem.
V roce 2008 vyhrála Štáchová osmiletý vleklý soudní spor o práva na obě postavy Spejbla a Hurvínka, čímž jim zajistila další existenci. Tento spor se však negativně podepsal na jejím zdravotním stavu. V roce 2004 jí byl poprvé diagnostikován lymfom. Nejenom svou léčbu Štáchová zaznamenala v knize Život na nitích (2005), která byla o 10 let později vydána také jako audiokniha. Její život, zajímavý pro román, avšak těžký na žití, je zachycen rovněž v její osobní zpovědi v televizním pořadu 13. komnata Heleny Štáchové (2006). Navzdory dlouhému boji s těžkou nemocí se do poslední chvíle věnovala divadlu. Zákeřnému onemocnění nakonec však ve věku 72 let 22. března 2017 podlehla. Zemřela doma, uprostřed své rodiny. Pochována je na Olšanských hřbitovech se svým manželem Milošem Kirschnerem.
Tuto krátkou vzpomínku zakončíme oblíbeným citátem Heleny Štáchové: "Neboj se stínů. Jsou jen znamením, že někde blízko svítí slunce." Více se o slavné loutkoherečce můžete dočíst v přiloženém medailonku.

Osvobozené divadlo je nerozlučně spjato s dvojicí Jiří Voskovec a Jan Werich (V+W), stejně tak jako jsou loutky Spejbla a Hurvínka trvale spojeny se jménem jejich duchovního otce Josefa Skupy. Jak Skupa a jeho dva ušatci, tak i V+W byli ve třicátých letech minulého století velice populární, a tak není divu, že se jejich cesty protknuly a začali společně spřádat plány na velkolepou spolupráci. Tou se měl stát projekt Vest pocket varieté odvozující název od slavné hry V+W Vest pocket revue.
Divadelní archivář Pavel Grym v publikaci Klauni v dřevácích (1988) k této zamýšlené spolupráci uvádí: "Pod tímto názvem měla být v Osvobozením divadle uvedena za asistence Spejbla a Hurvínka originální úprava jevištní prvotiny Voskovce a Wericha v loutkovém provedení. V+W zde měli vystoupit v podobě dřevěných hrdinů na nitích a Jaroslav Ježek měl hru opatřit novou původní hudbou. Hodinový pořad spojený s filmem se měl hrát denně jako non-stop program od 14 do 18 hodin, aby se kapacity divadelního sálu co nejvíc využilo, a V+W měli své role tentokrát zpívat a hrát z loutkoherecké lávky po boku Josefa Skupy.".
Z ohlášeného projektu, který i po více než sto letech stále budí zvědavost, z dnes stěží pochopitelných důvodů bohužel sešlo. Pražský magistrát předepsal divadlu ze Skupova vystoupení tak vysokou daň (totožnou s dávkou pro cirkusy, střelnice a kolotoče), že V+W museli od další spolupráce z čistě ekonomických důvodů upustit. Dnes se můžeme bohužel již jen dohadovat, co mohlo spojení těchto tvůrčích osobností přinést.
Denisa Kischnerová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka, k tomu ve své výpravné publikaci Spejbl a Hurvínek... na nitkách osudu (2010) doplnila ještě jednu zajímavost: "Skupa byl vybaven licenční knížkou, která zařadila loutkovou produkci mezi houpačky a kolotoče. Nechybělo v ní ani poučení, aby se před úřady nechoval dotěrně, a přiloženo bylo i osvědčení o bezinfekčnosti. V souboru se dokonce tradovalo, jak byl Skupa při návštěvě jakéhosi městečka, vyzván, aby se dostavil na obecní úřad a sdělil počet dravých zvířat, která sebou vozí a počet míst, která má jeho stan."
Otázka dávky se následně stala velkým právním problémem, který přes poněkud šalamounsky formulované, nicméně kladné vyjádření Dr. Wirtha z ministerstva školství a národní osvěty v prospěch Skupových loutek z konce května 1930 skončil až před Nejvyšším správním soudem v Brně, odkud byl vrácen jako irelevantní a bezpředmětný. To však bylo už příliš pozdě a jak V+W, tak i Skupa se vrátili k osvědčeným formám práce a ke vzájemné spolupráci se už neodhodlali. Stanovisko ministerstva Skupa otiskl v plné délce v jedné z programových brožur divadla, kde se můžeme dočíst, že: "…ministerstvo školství a národní osvěty pokládá loutky Skupovy za výtvory umělecké, uznané za takové od umělců samých. Jeho Hurvínek a Spejbl zvlášť jsou charaktery zcela původně pojaté a udělané tak, že jsou dobovými typy. Skupa upravil si pro ně novou soustavu pohybovací, dal jim mimiku a scénické vystupování, takže jeho loutka nabývá téměř všech schopností živého herce v zevních prostředích. (…) Provádění samo, dialogické i zpěvní, opustilo zastaralou techniku loutkových divadel a přetvořilo se na dokonalé herectví, jež propracovává postavy podle jejich povah. Umělecká práce, kterou Skupa ve svém divadélku vykonal a vykonává, vyrovná se příslušnou poměrností každé umělecké práci divadelní."

Dnes je to na den přesně 79 let, kdy byla dvěma inscenacemi zahájena pražská éra Divadla Spejbla a Hurvínka. Stěhování z Plzně do Prahy předcházelo zajištění potřebných prostor pro nový začátek a také právní přerod na družstevní formu. Ten oficiálně započal ustavující schůzí "Loutkářského divadelního družstva Spejbl a Hurvínek", která se konala 8. října 1945. Zde bylo zvoleno první představenstvo (tvořili ho předseda Josef Skupa, jednatel dr. Jiří Lorman a členové Jan Hubáček, Bohumil Rada a Jan Vavřík-Rýz) a první dozorčí rada (předsedou byl dr. Jan Malík, členy pracovník Ústřední rady družstev Josef Štěpán a dr. Ludmila Turečková) a zároveň bylo přijato prvních 19 členů družstva. Divadélko Spejbla a Hurvínka se tímto krokem stalo první družstevní scénou v Československu.
Azyl Skupa se svými spolupracovníky našel na Vinohradech v Římské ulici č. 45, kde sídlilo ústředí Svazu čs. požární ochrany (nynější Divadlo u hasičů) a kde dříve bylo kino Varieté-Bio (v polovině 30. let minulého století přejmenované na kino Tatra). Zásluhu na zajištění vhodných prostor pro Skupovo pražské divadlo měli především JUDr. Jiří Lorman a Jan Hubáček. Skupův návrat k divadlu po 2. světové válce však nebyl vůbec jistý. Josef Skupa tehdy působil v plzeňském rozhlase a váhal, zda se k divadlu vůbec vrátit. Jeho přátelé ho k pokračování ale přemluvili a zajištění vhodných divadelních prostor k tomu velkým dílem napomohlo.
Po zkusmém vystoupení v Aši 5. října 1945, které bylo poděkováním za to, že ašská okresní správní komise věnovala divadlu zánovní zájezdový autokar namísto během druhé světové války zničeného, zahajovalo Divadélko Spejbla a Hurvínka svou první družstevní sezónu v nové provozovně na Vinohradech v pátek 12. října 1945. Poprvé po dvaadvaceti měsících se zase rozehrálo a to hned dvakrát: pro děti Skupa se svým týmem uvedl obnovenou premiéru jeho a Wenigovy hry Hurvínkovo hospodářství, večer pak dospělému obecenstvu zahráli Loutkové grotesky, což bylo, jak uvádí dobový divadelní letáček, "pásmo humoru, nálad a ukázek loutkářské pohybové techniky." Během tohoto komponovaného večera měli diváci možnost obdivovat loutky Gustava Noska, Jana Vavříka Rýze a z části také Jiřího Trnky. K vidění byly výstupy saxofonisty, tančícího pštrosa, siláka Šimšuly, krasojezdce Vrtinožky, žongléra Nosariniho, ale také Hurvínka hrajícího na xylofon. Součástí revue byla rovněž dodnes dobře známá scénka Hurvínek jí užovky s příslušným vizuálním doprovodem loutek Spejbla a Hurvínka. Není bez zajímavosti, že obdobný koncept byl součástí vzpomínkového vystoupení, které divadelníci odehráli v roce 2022 na Skupově Plzni v reminiscenční inscenaci Ó loutky, jaká vášeň.
S manžely Skupovými se po válce do Prahy vydalo několik členů souboru, kteří s ním působili už v Plzni (František Flajšhanz, Vít Šebesta, Jan Vavřík-Rýz, Jan Hubáček a Lubor Zahrádka), jiní nově přibyli. Mezi nimi byli Čestmír Válek, Jan Ret, dr. Jiří Lorman a Božena Weleková, která se ujala po Anně Kreuzmannové role Máničky.
Pro úplnost dodejme, že na Vinohradech Divadlo S+H působilo až do roku 1994, kdy dostalo výpověď. Po nuceném přestěhování v roce 1995 našlo nové působiště v Dejvické ulici v Bubenči v bývalém kině Svornost, kde s úspěchem funguje dodnes.