Rubrika: média tisk

Hned dvakrát se v posledních dnech objevil Hurvínek na titulních stránkách časopisů. Nejprve to bylo magazínu městské části Praha 6 s názvem Šestka, kde vyšel obsáhlý rozhovor s ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka Denisou Kirschnerovou. Ten se věnuje v úvodu oslavám 100. výročí Hurvínka a aktivitám Divadla S+H. Hlavním „dárkem“ je znovuotevřené divadlo a nové studio, které bude sloužit jako zkušebna, prostor pro představení pro malé děti, workshopy i experimentální tvorbu. Divadlo připravilo či připravuje řadu novinek – několik premiér, výstavy, knihu, výroční minci i novou vizuální identitu. Otázky padaly i na to, jak divadlo shání loutkoherce či autory a divadelní tvorbu. Divadlo se snaží oslovovat současné publikum kombinací tradičních postav s aktuálními tématy, přičemž si zachovává typický humor. Návštěvnost roste a dosahuje až 70 tisíc diváků ročně. Rozhovor se dotýká i osobního vztahu ředitelky k divadlu, které je pro ni rodinnou tradicí, ale nástupnictví nepovažuje za samozřejmé. Zmíněny byly i zahraniční aktivity, kdy Spejbl a Hurvínek jsou úspěšní i v cizině - hráli v desítkách zemí a jazyků, aktuálně se chystají do Japonska. A zahraniční popularita se projevuje dodnes, neboť podruhé se Spejbl s Hurvínkem objevili v německém občasníku Unsere Legende und Idole, který vychází jako součást televizního programu TV Star. V něm jsou v reportáži nazvané "Puppen-Star Hurvínek wird 100 Jahre!" vzpomenuty zásadní historické okamžiky kolem vzniku a vývoje této dřevěné dvojice, včetně vzpomínek na účinkování ve východoněmeckém estrádním pořadu Ein Kessel Buntes, kde se naši hrdinové opakovaně objevili, jednou dokonce i v roli moderátorů. V reportáži nechybí ani zajímavé fotky z historie či rozhovor s ředitelkou D S+H.

Co vzkazuje čtenářům Deníku stoletý Hurvínek? To zjišťoval redaktor Antonín Hříbal přímo v zákulisí Divadla Spejbla a Hurvínka, kde dostal výjimečnou možnost natáčet rozhovor s loutkohercem Martinem Trechou. Ten dnes dává hlas a život nejslavnějším českým loutkám a právě on byl hostem podcastu Deníku "Ze západu".
Legendární Hurvínek letos slaví sto let od chvíle, kdy poprvé vstoupil na jeviště, a tak jsme mu přivezli také několik vzkazů od čtenářů – a jeden z nich dorazil dokonce až z Afriky. Cestovatel Tonda Růžek se v něm s humorem ptal, jestli Hurvínek náhodou nezávidí africkým loutkám jejich exotické dřevo. Odpověď přišla okamžitě a byla typicky hurvínkovská: „Lípa je přece státní symbol. Nebudu z nějakého bambusu!“ zaznělo mezi smíchem přímo v zákulisí. A nezůstalo jen u vzkazů od čtenářů – Hurvínek na oplátku poslal pozdrav i našim divákům a posluchačům.

Hurvínek, syn veselého a vtipně natvrdlého škrholovského rozumbrady Spejbla, patří k nejpopulárnějším a nejikoničtějším postavám českého loutkového divadla. U příležitosti sta let, která letos v květnu uplynou od chvíle, kdy Hurvínek spatřil světlo světa, sepsal Pavel Jirásek pro časopis Art antiques přiblížení okolností jeho zrodu. Přestože je dvojice v nejširším povědomí spjata zejména s Josefem Skupou, její vznik nebyl tak přímočarý.
Česká společnost mohla v letech 1998–2007 sledovat vleklý soudní spor mezi pražským Divadlem Spejbla a Hurvínka a držitelem autorských práv Josefa Skupy (1892–1957), Městským ústavem sociálních služeb v Plzni (na MÚSS práva přešla po Skupově smrti skrz několik pozůstalých). Předmětem sporu bylo, komu patří práva k využívání slavných loutkových protagonistů Spejbla a Hurvínka, a tedy vlastně odpověď na otázku, kdo je jejich skutečným autorem. Výsledek zněl překvapivě: Josef Skupa není ani autorem loutek, ani jejich jmen, a tedy práva na ně nemohl nikdy vlastnit. Jak se to mohlo stát a jaká je tedy historie Hurvínkova zrození?

Je dřevěný, koulí očima, žije s otcem samoživitelem a psem. V příštím roce oslaví 100. narozeniny, na elánu mu to neubírá. O tom, co stoletého Hurvínka čeká a co už má za sebou, vypráví v nejnovějším rozhovoru pro Seznam Zprávy ředitelka Divadla S+H Denisa Kirschnerová.
Po Divadle Spejbla a Hurvínka běhala už jako malá a s nadsázkou říká, že právě divadlo bylo třetím dítětem jejích rodičů - Miloše Kirschnera a Heleny Štáchové. Sama je už několik let maminkou, do divadla ale mladšího potomka vzala poprvé až v jeho třech letech.
Lásku k dřevěným loutkám po svých rodičích zdědila. V divadle působí jako dramaturg, autor a režisér také její bratr Miki. Cestu k loutkám si našel už i její syn a tak vedle Marvelovek je i jeho oblíbeným hrdinou Hurvínek. „Přála bych jim další stovku,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy o osudu nejznámějších českých loutek Denisa Kirschnerová.

Loutkoherec Michal Barták oslavil 10. července loňského roku významné životní jubileum. Toho využil magazín Loutkář a několika jeho současných, ale i minulých spolupracovníků se na tohoto dvorního Hurvínkova vodiče vyptal. Gratulace a zdravice otiskl v posledním vydání časopisu Loutkář č. 4/2024. Mezi gratulanty nechybí jeho současné kolegyně: loutkoherečky Zita Morávková a Michaela Jandlová, ale ani jeho bývalí spolupracovníci: Martin Klásek, dlouholetý interpret Spejbla a Hurvínka, Šárka Kavanová, herečka českobudějovického Malého divadla, nebo Marie Šimsová a Ondřej Lážnovský. Všichni se jednomyslně shodují, že Michal Barták je v tom nejlepším slova smyslu doslova "úkazem" v loutkoherecké branži. Všechna ta krásná a upřímná slova na jeho adresu dokresluje výňatek ze zdravice Michaely Jandlové: "Je to dobrá duše divadla, je milý, laskavý, stále usměvavý, empatický, velmi spolehlivý, skromný, stále plný energie, velmi inspirující a ochotný, pro druhé by se doslova rozkrájel. Jen co ho v divadle slyším, mám úsměv na tváři." Tato slova jistě potvrdí každý, kdo se s tímto Panem loutkohercem někdy setkal.

Dnes je to také rovných 55 let co do loutkářského nebe odešel plzeňský rodák a Skupův spolupracovník Jan Vavřík-Rýz. S mladým Josefem Skupou se poprvé potkal v roce 1919 v kabaretu U Svobodů. Tomu se líbily Vavříkovy hlasové parodie a karikatury a pozval ho do divadélka Feriálních osad. Zde byl položeny základy jejich budoucí mnohaleté úspěšné spolupráce. Do svého divadla Skupa Vavříka přizval natrvalo v roce 1936, který se tak stal prvním angažovaným loutkářem. Se Skupou spolupracoval s krátkou okupační přestávkou 17 let. Pro jeho divadlo vytvořil řadu loutek. Uvádí se, že jich bylo okolo 130. Roku 1938 vyrobil loutku paní Drbálkové, kterou sám vodil i mluvil. Zpravidla hrála záporné role, ale podobné postavy starých upovídaných žen se pak ve hrách objevovaly často a o řadu let později na jejich základě vznikla Mániččina bábinka paní Kateřina. Po mnichovské dohodě byl spoluautorem výpravy hry Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích, v níž se domovnice Drbálková snaží uzurpovat moc ve Spejblově domě. Hra je zřejmou alegorií mnichovských událostí a byla tehdy jedním z nejstatečnějších počinů české kultury. Jan Vavřík-Rýz tvořil další a další loutky: Kocourkovské učitele, Tamburaši, Cvičené prasátko, Balalajkáři či Šumaři... Jan Vavřík-Rýz z velké části stál za tzv. nehurvínkovským repertoárem Divadla S+H uváděným v 50. letech 20. století. Od Skupy odešel v roce 1953. V roce 1958 onemocněl, odešel do invalidního důchodu a aktivně se loutkám už nevěnoval. Zemřel v lednu 1970 v nemocnici na Karlově náměstí v Praze.