Lidé Divadla Spejbla a Hurvínka
Řekne-li se Spejbl a Hurvínek, lidé si okamžitě představí ušaté loutky. Divadlo ale samozřejmě netvoří pouze samotné loutky, za nimi jsou lidé, kteří za ně mluví a jejich příběhy vytvářejí. Ať už je to od stolu při psaní scénáře, návrhu výpravy nebo přímo v divadelním sále na lávce a u mikrofonu. Skrývá se mezi nimi řada talentovaných lidí, z nichž někteří strávili v Divadle S+H celý svůj profesní život, jiní si našli cestu po úspěšném působení na jiných scénách. Tato část webu je proto věnována lidem, bez nichž byl Spejbl s Hurvínkem nebyli tím, čím jsou. Hlavní interpreti jsou více na očích a veřejnosti jsou tedy více známi, proto jim věnujeme větší prostor. To ale nikterak nesnižuje práci a úsilí dalších, neméně důležitých členů divadelního souboru. Za dlouhou historii S+H se však v souboru a okolo něj vystřídalo tolik lidí, že není možné postihnout je všechny.
• Josef Skupa • Miloš Kirschner • Martin Klásek • Helena Štáchová • Gustav Nosek • Jiřina Skupová • Frank Wenig • Anna Kreuzmannová • Jan Vavřík-Rýz • Božena Weleková • Bohuslav Šulc • Radko Haken • Miloš Haken • Miroslav Huňka • Miroslav Vomela • Luboš Homola • Pavel Grym • René Hájek • Miroslav Polák • Květoslava Plachetková • Richard Maška • Michal Barták • Ondřej Lážnovský • Marie Šimsová •
Josef Skupa
(* 16. ledna 1892 Strakonice – † 8. ledna 1957)
Josef Skupa se narodil ve Strakonicích jako syn četníka. Rodina se už po pěti letech přestěhovala do Plzně. Skupa už od dětství projevoval nadání pro loutkové divadlo a taky dobře kreslil. V roce 1915 dokončil studium na Uměleckoprůmyslové škole a stal se středoškolským profesorem, avšak záhy musel narukovat do armády, aby se zúčastnil bojů první světové války. Z Uher byl však brzy převelen do Plzně, kde pracoval v oddělení vojenské cenzury. Zde také navázal spolupráci s Městským divadlem (pro nějž například navrhoval kulisy) a později s amatérským Loutkovým divadlem Feriálních osad (založeno 1913), pod vedením lidového loutkáře Karla Nováka. Skupa v divadle projevoval značný talent a nadšení a velmi rychle se stal vůdčí osobností. Nejčastěji vystupoval s tradiční loutkou Kašpárka, ale v roce 1919 si od loutkáře Karla Noska nechal vyrobit podivného ušatého panáka, který se měl stát karikaturou přechytřelých měšťáků. Loutka dostala jméno Spejbl a poprvé s ním Skupa vystoupil zřejmě na podzim roku 1920. Spejbl nejčastěji vystupoval s Kašpárkem, přičemž se stával obětí jeho šprýmů.
12. června 1920 se Skupa oženil s Jiřinou Schwarzovou, dcerou finančního rady. Jejich manželství zůstalo bezdětné, avšak Skupova žena se nadchla pro manželovo divadlo a do konce jeho života jej v jeho činnosti podporovala, pomáhala s přípravou scény a mnoho let byla vodičkou Hurvínka.
Skupa se rozhodl obohatit ansámbl o další loutku a roku 1923 si nechal od synovce Karla Noska Gustava vyrobit postavu Švejka s nímž úspěšně vystupoval po tři sezóny. Tím se jeho loutka Spejbla na čas ocitla mimo hlavní divadelní dění, protože ke Švejkovi a vlastně ani ke Kašpárkovi se příliš nehodil. V roce 1926 vyrobil Gustav Nosek jako překvapení pro Skupu jakousi zmenšenou a vylepšenou kopii Spejbla. Skupa se nadchl pro novou loutku, která brzy dostala jméno Hurvínek, a začal vytvářet úspěšná představení, v nichž vystupoval Spejbl jako zmatený a přihlouplý otec a Hurvínek jako jeho mazaný synek. Divadlo se stává populární scénou s hrami jak pro děti, tak pro dospělé a Skupa dosahuje značné proslulosti. Se svými novými postavami vystupuje v rozhlase, natáčí gramofonové desky, Spejbl s Hurvínkem se objevují i v knižní podobě.
Zakladatel divadla Karel Novák viděl Skupovy úspěchy, ale osobně se s jeho pojetím loutkového divadla nesmířil, a proto se v roce 1927 rozhodl soubor opustit. Skupa se tak stal novým ředitelem divadla. Novou posilou souboru od roku 1929 byla Anna Kreuzmannová, která od Skupy převzala mluvení Kašpárka (který se ve Skupově pojetí nesnadno odlišoval od Hurvínka) a v roce 1930 pro ni byla vytvořena role udivené a přihlouplé dívenky Máničky. Kreuzmannová ovšem často divadelní soubor z osobních důvodů opouštěla (třeba i na několik sezón), takže Mánička po mnoho dlouhých let nebyla stálou postavou Skupova ansámblu.
Skupa viděl, že jeho divadlo je oblíbené, a tak se v roce 1930 se proto rozhodl zcela opustit své učitelské povolání a svým loutkám se věnovat profesionálně. Divadlo tak kromě své stálé scény v Plzni začíná cestovat po celém Československu, několikrát zavítá i do zahraničí – i tam ovšem prozatím hraje téměř výhradně česky, takže síla prezentovaných her spočívá spíše v ukázkách loutkohereckého umění než v dialogu. Zároveň se soubor rozrůstá o další pracovníky, Skupa například při školní soutěži objevil talentovaného Jiřího Trnku. Do divadla nastoupil také Jan Vavřík-Rýz, který si pro spejblovské hry vymyslel postavu upovídané babky, paní Drbálkové. Ta sice zpravidla hraje záporné role, ale podobné postavy starých upovídaných žen se budou ve hrách často objevovat a o mnoho desítek let později na jejich základě vznikne čtvrtá hlavní postava divadla, Mániččina bábinka paní Kateřina. Scénáře her většinou píše Frank Wenig ve spolupráci se Skupou, později se připojují i jiní autoři. Převážná většina her ovšem nemá příliš propracovaný příběh, avšak představení i v těch nejméně zdařilých hrách zachraňuje Skupovo přirozené herectví a jeho obdivuhodná schopnost improvizace.
V roce 1933 se Skupa stává prezidentem mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Divadlo pak prožívá několik úspěšných sezon, ale s postupujícím fašismem začíná na hry doléhat cenzura. Po mnichovské dohodě napíše Skupa s Wenigem jejich nejpozoruhodnější hru, Kolotoč o třech poschodích, v níž se domovnice Drbálková snaží uzurpovat moc ve Spejblovic domě. Hra je zřejmou alegorií mnichovských událostí a jako taková je jedním z nejstatečnějších počinů české kultury té doby. Hra má premiéru v 10. února 1939 a stihne se odehrát jen 56 repríz, než je (už za Protektorátu) zakázána.
Divadlo ovšem pokračuje ve své činnosti, ale Skupovy hry získávají vážnější ráz. Nutně se tak mění i charakter Spejbla, kdy se z pomateného mouly postupně stává starostlivý otec. 17. ledna 1944 je Skupa za poslech zahraničního rozhlasu zatčen a 11.9.1944 odsouzen k pěti letům vězení ve věznici v Drážďanech. Krátce na to je Divadlo Spejbla a Hurvínka zavřeno (11.2.1944); některé loutky se podařilo ukrýt, ale část jich byla zabavena gestapem. Skupa pro pozvednutí nálady často svým spoluvězňům přehrával ze své cely spejblovské hry. V únoru 1945 po náletu na Drážďany bylo vězení pobořeno; Skupovi se podařilo uprchnout a vrátit se do Plzně. Tam se obával nového zatčení, a tak se sám přihlásil úřadům, ale znovu už uvězněn nebyl a dočkal se konce války.
Po válce se Skupa rozhodl divadlo obnovit, ale tentokrát už v Praze, kde měl širší publikum. Vrací se k osvědčeným komediím se Spejblem a Hurvínkem a divadlo dosahuje vynikajících úspěchů, opět často hostuje i v zahraničí. Vnitřně se však potýká s tvůrčími problémy, prakticky nevytváří žádné kvalitní nové hry, jen opakuje osvědčené prvorepublikové kusy. Tento stav trvá v podstatě až do Skupovy smrti.
V roce 1953 divadlo opouští Jan Vavřík-Rýz a s ním i paní Drbálková. Nastupují však noví herci, z nichž nejvýznamnějším je Miloš Kirschner, který začíná se Skupou alternovat hlavní postavy Spejbla a Hurvínka. Skupa se potýká se zdravotními problémy a objevuje se polemika o budoucnosti divadla. Zatímco Skupova žena soudí, že po manželově smrti by i divadlo – jeho výtvor – mělo skončit, Kirschner a ostatní mladí herci chtějí v činnosti pokračovat. Spor nakonec rozhodne sám Skupa, který krátce před smrtí oficiálně jmenuje Kirschnera svým nástupcem a manželovo rozhodnutí akceptuje, ač nerada, i Skupova žena.
3. února 1948 byl Skupa jako první loutkář v historii jmenován národním umělcem. V září 1955 byl Skupa oceněn Československou cenou míru. K 50. výročí úmrtí Josefa Skupy byla v nákladu 1000 kusů vydána stříbrná pamětní medaile pořízena Českou mincovnou. Na medaili se objevuje Hurvínek se Spejblem a Josef Skupa. Jeho jméno nesou ulice v Teplicích, Plzni, Praze 6 – Břevnov, ve Strakonicích, v Mostě a v Ostravě - Porubě. Na jeho počest nese jméno rychlík Českých drah R 627/ R 626 Josef Skupa.
Miloš Kirschner
(* 16. března 1927 Praha – † 2. července 1996 Praha)
Miloš Kirschner se narodil 16. března 1927 v rodině úředníka v pražské Libni. Tatínek byl nadšený amatérský loutkář a tak není divu, že malý Miloš tíhl k loutkám od dětství. Skutečné loutkové začátky však přišly až v pubertě pod otcovým vedením. V sále libeňské školy Na Korábě (dnes ZŠ Bohumila Hrabala) mluvil čtrnáctiletý Miloš celou řadu postav včetně populárního libeňského Kašpárka. Zde také došlo k prvnímu setkání se Skupou, který přišel navštívit Kirschnerova otce a při té příležitosti se poznal také s malým Milošem.
Již tehdy mezi nimi došlo ke kurióznímu rozhovoru, předznamenávajícímu Kirschnerovu budoucnost, Kirschner tehdy vzpomínal: „Dávali jsme tenkrát představení pro děti a já mluvil snad všechny dřevěné role. Profesor Skupa mě vyzval, abych řekl něco jako Kašpárek. Jen tak na ukázku. Chtěl patrně udělat radost mému tatínkovi, který se mu chtěl zase pochlubit hereckými ambicemi synstva. Poněkud rozechvěn jsem se dal do díla. Když se na scéně objevila loutka Kašpárka, zaimprovizoval jsem jakýsi uvítací projev. Byl jsem v nejlepším, když se objevila další loutka. Nezbývalo než svést dialog. Chtěl jsem se přece blýsknout a také jsem chtěl nahrát dalšímu vodiči, aby mohl předvést své umění. Bezprostřednost situace a osobnost Skupova navodila atmosféru, v níž byla prolomena veškerá oficióznost. Skupa se smál od plic. Pro mě to byl velký zážitek. On se totiž opravdu srdečně rozchechtal. Po vystoupení ke mně přišel, poklepal mi na rameno a řekl mi: 'Chlapče, děláš to dobře. Hned bych ti to svoje divadlo předal.' Stál jsem ohromen, neschopen slova. A Skupa vtipně dodal: 'Jenže to nejde, ono už není moje, ono je družstevní'."
Postupem času ale jeho loutkový koníček ztrácel na významu a zvítězilo studium. Mladý Miloš Kirschner studoval práva na Univerzitě Karlově a plánoval přejít na studia mezinárodního práva do francouzského Dijonu. Plány ale zhatila 50. léta. Miloš Kirschner se po "vítězném únoru" zapojil spolu s dalšími studenty do protikomunistického odboje. Vydávali společně časopis Pochodeň, byli ale dopadeni a v procesu s "libeňskými rozvratníky" byl Miloš Kirschner za protistátní činnost odsouzen na 4 měsíce do vězení. Byl vyhozen ze školy a po odpykání trestu odveden na vojnu k PTP (tzv. černým baronům). Pracoval v ostravských dolech, v cihelně.
Po vojně, s nedostudovanou školou a "polepeným" profilem nemohl sehnat práci. Vzpomněl si na dětský koníček a také slova prof. Skupy a odjel za ním do Chrudimi, kde divadlo právě hrálo. Skupa si na malého "libeňského Kašpárka" pamatoval a tak hned na místě udělal konkurz a Kirschnera přijal. Neobešlo se to však bez problémů. Soudružka na kádrovém oddělení žádost o umístění v D S+H roztrhala se slovy "Ať si Skupa hraje divadlo s mrzáky a se ženskými! Naše doly volají, naše doly čekají!" Psal se rok 1951. Skupův vliv ale byl silnější a Miloše Kirschnera si prosadil. Už v roce 1952 začal, zprvu anonymně, interpretovat titulní role. Postupně se, i díky Skupově nemoci, dostával k mikrofonu častěji a za Hurvínka se Spejblem mluvil, byť neoficiálně, stále víc.
Kirschner musel rovněž řešit, zda Spejbl s Hurvínkem budou vůbec pokračovat. Objevila se totiž řada silných hlasů, že S+H by měli skončit spolu se Skupou. Jedním z těch, kteří si to mysleli, byla i Skupova manželka Jiřina. Ta ale naštěstí respektovala vůli svého muže, který před svou smrtí v roce 1956 ustanovil Kirschnera svým oficiálním nástupcem a pokračovatelem. Po Skupově smrti v roce 1957 byla Jiřina Skupová jmenovaná ředitelkou divadla. Miloš Kirschner, ač tuto funkci v podstatě neoficiálně zastával, byl ředitelem jmenován až v roce 1966.
Kirschner nakonec pokračoval ve vývoji obou loutkových figur a zřetelně je posunul. Ke klasickému lidovému humoru přibyl i jeho intelekt. Tradici sice přijal, ale pokračoval v ní s novými podobami jevištními i tématickými. Obracel se k otázkám generačním, společenským. Řešil problémy charakteru, morálky, lásky i postoje individua ke společnosti a absurditám života. Zasloužil se tak o to, že se Spejbl s Hurvínkem nestali muzeálními exponáty. Kirschnerovo novátorství se projevilo i v jiném směru. Se skupinou mladých členů souboru, kterým nestačilo kopírování tradičního pojetí loutkového divadla, založil tvůrčí skupinu Salamandr. Ta vedle nových vizuálních výstupů přinesla do českých zemí nový divadelní obor, který od nich poté převzala řada dalších souborů. Salamandr jako skupina působili už od roku 1953, ale oficiálně byla skupina ustanovena až po Skupově smrti v roce 1958. Jméno Salamander (černý mlok) odkazuje na barvu černého sametu.
K začátkům Kirschnerovy interpretace obou figur se vyjádřil v roce 2007 Jiří Středa takto (Loutkář 5/2007, s. 213–216): "Věděli jsme od pozdního podzimu 1952 to, co neměla ještě vědět divadelní veřejnost, že totiž Skupa nechává pětadvacetiletého Miloše Kirschnera mluvit postavy Spejbla a Hurvínka. Tuto skutečnost jsme přijímali s rozpaky. V hereckém projevu Kirschnerova Spejbla nám chyběl především Skupův sametový baryton, pod nímž dostávalo Spejblovo otcovství zvláštní komiku neúnavného a přece trochu rozmrzelého patrona. Postupem času se vyrojilo hodnocení, které Kirschnerovo herectví označovalo jen za druh imitátorského projevu, za herecký plagiát. Tak tomu ale nebylo! Musíme vzít v úvahu, že se Skupa k onomu hereckému dualismu dostal někdy ve čtyřiatřiceti letech. Jeho hlas měl již v sobě potřebnou moudrost, odstup, jenž je tak důležitý pro tyto dvě postavy. Kirschner mohl zaujmout živou, temperamentní Hurvínkovou fistulkou, ale popletené mudrlantství tatíka Spejbla, opírající se o hloubku barvy hlasu, z níž doslova vyvěrá jeho charakter, to bylo ještě nezralé, hlasově neusazené. Ale ze všeho nejvíc chyběla životní zkušenost, jíž Skupa doslova překypoval. Nepochybovali jsme, že je to cesta k posunu jevištní existence těchto dvou hrdinů, kteří se stali jakýmsi fenoménem loutkářského humoru. Udržet je na jevišti, to nebyl kalkul, to byla povinnost vůči divákům, kteří nikdy nepřipustili, aby jejich popularita poklesla."
Jeho zásluhou bylo, že se Spejbl s Hurvínkem vydali úspěšně do světa. Poprvé se tak stalo v roce 1953, kdy se měl i za účasti S+H konat v Rumunsku IV. sjezd mládeže. Skupa ale ležel s infarktem v nemocnici. Kirschner by ho zastoupil, ale díky svému "škraloupu" nesměl za hranice. Nakonec se díky významu akce povedlo Kirschnerův výjezd povolit. A to mělo pro vývoj S+H historický význam. Skupa moc nevěřil na sílu slovních klaunů S+H v cizině. Při zahraničních zájezdech pronesli vždy oba jen pár slov česky na ukázku, jinak se hrála varietní čísla stylu "co loutky dovedou". To se Kirschnerovi nelíbilo a proto si cestou do Rumunska ve vlaku, mimo jiné za pomoci cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, připravil pár vět v několika jazycích. Úspěch byl ohromující. Tím byl položen základ tradice, dle které hrají S+H vždy v jazyce navštívené země.
Spejbl s Hurvínkem za Kirschnerova působení navštívili 30 zemí čtyř kontinentů a promluvili 18-ti jazyky. V Japonsku dostal vítězný pohár za zásluhy o rozvoj loutkového divadla. Byl jmenován čestným členem amerických loutkářů a uváděn ve světové encyklopedii "Who's Who in the World".
Napsal nesčíslně odborných článků, rozhovorů, scénářů a divadelních her. Vystupoval v televizi, rozhlase a filmech nejen u nás, ale i v zahraničí. Podílel se na několika knížkách se S+H. Natočil spousty gramofonových desek. Jen u firmy Supraphon získal kupříkladu zlatou desku za 250 000 ks desek v cizojazyčné verzi, prodaných do zahraničí (což je světový unikát). Další zlatou desku dostal za milion desek prodaných u nás a posléze, v roce 1996, získal desku platinovou, za 1 200 000 MC a CD prodaných do roku 1996. Kromě divadla vystupoval v televizi a v rozhlase. Taktéž hrál ve filmech, které se natáčely v Československu i v zahraničí. Za svou práci obdržel řadu ocenění: např. titul zasloužilý umělec (k 1. květnu 1975) a 31. dubna 1981 i národní umělec. Při příležitosti jeho 60. narozenin mu prezident ČSSR propůjčil Řád práce.
Role Spejbla s Hurvínkem hrál Kirschner 44 let, tedy o 13 let déle, než prof. Skupa. Jeho zásluhou je, že D S+H našlo své nové působiště v Dejvické ulici, když bylo nuceno odejít z dlouholetého působiště v Římské ulici. Miloš Kirschner byl člověk s přirozenou autoritou, přesto se mu, se vší úctou, nejčastěji říkalo "taťka". Zanechal po sobě svého nástupce Martina Kláska a své žáky, které učil zákonům tvrdé profesionality, nekončícího úsilí o moderním jevištním výrazu se zachováním základních rysů tradice tohoto ojedinělého divadla, aby zůstalo divadlem syntetickým, básnivým, pravdivým a přesto iluzivním.
Martin Klásek
(* 25. února 1957 Martin)
Martin Klásek pochází z umělecké rodiny. Jeho tatínek Milan Klásek byl herec a maminka baletka. Malý Martin se narodil 25. února 1957 ve slovenském Martině, kde tehdy jeho tatínek v tamním divadle tehdy "vojákoval". Dětství a mládí však Martin prožil v Českých Budějovicích. Po neúspěšných zkouškách na konzervatoř nastoupil jako šestnáctiletý mladík do jevištní techniky Divadla S+H. Aby zůstal v divadelním prostředí, než zkusí zkoušky znovu... Brzy se ale projevila jeho šikovnost s loutkou a on velmi záhy přešel z techniky do souboru. Z druhého pokusu nebylo nic a divadelní znalosti a zkušenosti získával přímo od Miloše Kirschnera. Zanedlouho se totiž ukázalo, že Martin je nadaný nejen pro vodění loutek, ale má i fistulku (hlasová technika, kterou mluví Hurvínek). Stal se tedy členem uměleckého souboru a několik let alternoval vodění loutky Hurvínka. Když se projevila jeho schopnost napodobit hurvínkovskou fistulku a prokázal potřebné herecké schopnosti, začal jej Miloš Kirschner připravovat jako svého nástupce. A tak Martin Klásek již v roce 1974, konkétně 8. prosince absolvoval v dětské hře Hurvínek mezi broučky svůj první herecký debut v postavách Spejbla a Hurvínka. Po několikaleté pauze začal v roce 1982 s Milošem Kirschnerem pravidelně alternovat. Zprvu jen v dětském repertoáru, později i v představeních pro dospělé. Když kvůli zdravotním problémům omezil Miloš Kirschner namáhavé zahraniční cesty, pokračoval Martin Klásek i v tradici cizojazyčných verzí, neboť divadlo od éry Miloše Kirschnera hraje vždy v jazyce té země, kde právě hostuje. V roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, se stal již třetím otcem hlavních protagonistů divadla.
Na své první setkání se Spejblem a Hurvínkem vzpomínal Martin Klásek takto: "Matně si vzpomínám, že jsem Spejbla s Hurvínkem viděl poprvé v knížce Franka Weniga 'Spejbl, Hurvínek a Kašpárek na cestách' s půvabnými ilustracemi Josefa Skupy. Mohlo mně být asi tak osm let. Další setkání se konalo přibližně v roce 1968, Československá televize tehdy vysílala pořad 'Dobrý večer s Waldemarem', tedy s populárním zpěvákem Waldemarem Matuškou. Spejbl, Hurvínek a Mánička v něm vystoupili s tehdejším superhitem Láska nebeská. Tenkrát jsem tyto loutkové hrdiny začal vnímat jako skutečné hvězdy. Na živo jsem je pak měl možnost spatřit až o pár let později v jejich pražském působišti a to ve večerní komedii Miloše Kirschnera 'Mnoho Spejblova povyku pro nic'. Bylo to pro mě setkání naprosto fascinující, neboť jsem tehdy „objevil“, že toto loutkové divadlo není jen pro malé děti, ale že svou poetikou, humorem a profesionalitou oslovuje obecenstvo všech věkových kategorií. Tehdy jsem poprvé zauvažoval, že pokud se budu profesionálně věnovat divadlu, pak to bude divadlo marionetové."
Martin Klásek navázal i na tradici autorské dílny divadla. Napsal dialogy pro dětskou hru Přicházejí k nám S+H. Prvním samostatným autorským a režijním debutem byla hra Hurvínek a zrcadlo, po které následovalo představení Hurvínek UFOnem, které byly s velkým úspěchem hrány i v cizině. Roku 1990 se stal šéfem uměleckého souboru divadla. Nutno poznamenat, že v tehdejší nadšené porevoluční době hlasování všech o všem se stal uměleckým šéfem hlasy všech členů souboru. V uplynulých sezónách uvedlo D S+H v jeho režii hry Hurvínek už zase zlobí a Hurvínkova cesta do Tramtárie, kterých je, spolu s Denisou Kirschnerovou, spoluautorem. Dále je pak autorem hry Hurvínkovo dobrodružství a spoluatorem představení pro dospělé Spejblovo hudební zmatiné. Nejnověji je spolu s Ondřejem Lážnovským autorem hry Hurvínkovo přání (2016) a stejnojmenné knihy. Z jeho pera pochází rovněž hra pro dospělé publikum S+H - Ve dvou se to lépe... (2018).
Na otázku, jaks odstupem času sám sebe v rolích Spejbla a Hurvínka hodnotí, v roce 2022 odpověděl: "Skoro půlku mé tzv. mluvičské kariéry mi byl bližší Hurvínek. Cítil jsem se víc jako kluk než táta, dospělý chlap. Ale v devadesátých letech se to zlomilo. Jako bych nad těmi dvěma získal nadhled. Už jsem před Spejblem neměl ostych. A jakmile mi to přešlo do krve, konečně jsem pocítil, že každá figura má vlastní rytmus myšlení a mluvy. Na jedné straně klukovství a na druhé otcova těžkopádnost."
Činný byl i v mimodivadelních aktivitách. V rolích S+H natočil několik audionahrávek, vystupuje v televizi i rozhlase. Okrajově se věnoval také dabingu. Martin Klásek sám "vychoval" řadu loutkoherců a svými zkušenostmi a schopností improvizace významný způsobem přispěl k vysoké kvalitě divadelních inscenací. Jedním z jeho "učedníků" je i Ondřej Lážnovský, který s Martinem Kláskem nejprve alternoval, poté přebíral část dětského repertoáru a postupně ho v rolích Spejbla a Hurvínka nahrazoval. Od ledna 2022 Martin Klásek v Divadle S+H působí už jen na zkrácený úvazek, kdy se věnuje zejména večerním představením pro dospělé diváky. Své působení v divadle zcela ukončil ke konci roku 2022.
Helena Štáchová
(* 18. listopadu 1944 Praha – † 22. března 2017 Praha)
Helena Štáchová se narodila 18. listopadu 1944. Po maturitě byla přijata na pedagogickou fakultu k oboru literatura a výtvarná výchova, se studiem však nezačala. Do Divadla S+H nastoupila po maturitě jako elévka. Po roce odešla studovat na Divadelní fakultu Akademie múzických umění a po jejím absolvování se v roce 1966 stala členkou této oblíbené loutkové scény. V následujícím roce převzala od Boženy Welekové interpretaci Máničkya stala se tak její třetí adoptivní maminkou. Na rozdíl od svých předchůdkyň začala po boku Miloše Kirschnera, který se stal také jejím partnerem životním, s interpretací cizojazyčných textů. V roce 1971 pro ni Miloš Kirschner vytvořil novou postavu, která se okamžitě stala jednou z kmenových postav divadla - paní Kateřinu Hovorkovou alias Mániččinu bábinku. Ta poskytla Heleně Štáchové možnost rozšířit herecký part, který navazuje na tradici Divadla S+H, podle které jeden herec vytváří současně dvě typově a charakterově a věkem odlišné postavy.
Helena Štáchová nepůsobila pouze v divadle, ale i v rozhlase, dabingu (Líza Simpsonová v televizním animovaném seriálu, Míša Kulička) a v televizi. Společně s Milošem Kirschnerem natočila nesčetně gramofonových desek, kazet a CD a v této činnosti pokračovala i s Martinem Kláskem. Byla autorkou knih, televizních scénářů i scénářů pro zvukové nosiče. Psala hry pro děti i pro dospělé, které se hrály doma i v zahraničí. Své hry sama režírovala a několik let se starala také o profil divadla, a to jako jeho dramaturgyně. Štáchová napsala devět knih a 54 scénářů, sedm her pro dospělé a devět pro děti. První nahrávku v roli Máničky pořídila pro Supraphon v roce 1969, šlo o scénku Hurvínkovi k narozeninám.
Manželem Heleny Štáchové se v roce 1972 stal její o 16 let starší kolega a ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka Miloš Kirschner (1927–1996). Měli tři děti, první dcera Helena však přežila jen jeden den po porodu. Následovala dcera Denisa, a o dva roky mladší syn Miloš. Denisa vystudovala kulturologii na Karlově Univerzitě a v Divadle S+H působí jako dramaturgyně, píše knihy, divadelní hry, podílí se na propagaci a po smrti Štáchové se stala ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka. Miloš vystudoval design a FAMU, pro Divadlo S+H tvoří návrhy loutek a scény, píše scénáře pro zvukové nosiče i divadelní hry, které rovněž režíruje. Po Kirschnerově smrti se jejím životním partnerem stal politolog Zdeněk Zbořil.
Po smrti Miloše Kirschnera v roce 1996 byla jmenována do funkce ředitelky divadla. V roce 2008 vyhrála osmiletý soudní spor o práva na obě postavy Spejbla a Hurvínka, čímž této scéně zajistila další existenci. Na konci března 2013 pro divadlo převzala Cenu Thálie. Za svoji činnost získala téhož roku Zlatý vavřínový řád Hospodářské komory, který přebrala 3. 4. 2013.
Když v jednom z rozhovorů poukazovala na své divadelní začátky, zmínila se o hře Franka Weniga a Josefa Skupy Hurvínek mezi broučky. "Byla mým prvním divadelním zážitkem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se tato scéna stane mým osudem. V první třetině hry Hurvínek vyvolá ducha. A právě ten mě tak polekal, až jsem se nahlas rozplakala a rodičům nezbylo než mne z divadla vynést," uvedla. Když se později měla rozhodnout mezi živou myškou a látkovou hračkou Hurvínka, vyhrál to Hurvínek na celé čáře. A jak se ukázalo, nejen pro ten okamžik. A tak se stalo, že zatímco zakladatel divadla Skupa s Hurvínkem pobyl 30 let a Miloš Kirschner 44 roků, ona to dotáhla na neuvěřitelných 50 let. "A za nic bych tu naši společnou cestu nevyměnila," dodala.
V roce 1984 prodělala velmi vážnou autonehodu, při které přišla o část obličeje a následně prodělala řadu záchranných operací. V roce 2004 jí byl poprvé diagnostikován lymfom a svou léčbu Štáchová zaznamenala v knize Život na nitích (2005). Tomuto zákeřnému onemocnění nakonec podlehla. Zemřela doma, uprostřed své rodiny, ve věku 72 let dne 22. března 2017. V roce 2018 jí Praha 6 udělila Čestné občanství in memoriam. Pochována je na Olšanských hřbitovech se svým manželem Milošem Kirschnerem.
Gustav Nosek
(* 15. července 1887 Plzeň – † 1. února 1974 Cheb)
Augustýn Nosek, zvaný Gustav, se narodil do kulturního prostředí plzeňské řezbářské rodiny Nosků. Od dětství miloval loutkové divadlo. Lásku k němu do rodiny přinesl jeho dědeček František, zručný řezbář, který Gustava učí základům řezbářské zručnosti. Na přání otce Dominika se začíná v roce 1901 učit u plzeňského řezbáře Brože. Po vyučení jako tovaryš vandruje do Vídně a Německa. V Augsburgu působí jako loutkoherec v pimprlovém divadle českého spolku Včela. Po návratu do Plzně pracuje v modelárně Škodových závodů. Až do konce války pobývá v Budapešti, v roce 1919 je nasazen do bojů proti Maďarům na jižním Slovensku. Po návratu do Plzně pracuje znovu ve firmě Škoda jako modelář. Počátkem 20. let ho pozval ke spolupráci s loutkovým divadlem Feriálních osad jeho přední představitel, Josef Skupa. Nosek tam působil jako řezbář, jevištní mistr a vodič loutek. Vytváří technologicky nové typy loutek – loutky s novým zavěšením – bez drátu v hlavě. Když divadlo získalo loutkářskou licenci, Nosek opouští místo ve Škodových závodech a stává se jevištním mistrem a profesionálním loutkářem. Jejich spolupráce trvá až do roku 1939, kdy Nosek odchází na odpočinek.
Od roku 1919 využívá divadlo Feriálních osad pro svá představení komickou loutku Spejbla, jejím duchovním otcem je Josef Skupa a autorem Gustavův strýc Karel Nosek (1850–1933). Pro tuto populární figurku vytváří Gustav Nosek postavičku aktivního protihráče – Hurvínka, který je specifický upevněním očí (může je obrátit v sloup). Figurka se oficiálně představila divákům přímo při představení 2. května 1926. Za celý svůj život vytvořil Gustav Nosek pro loutkové divadlo Josefa Skupy více než 650 nejrůznějších loutek, např. Kukuřičňáka Duhu, chasníka Kubu nebo Švejka a feldkuráta Katze. V roce 1930 vyřezal za Trnkova výtvarného přispění loutku Máničky a rovněž psa Žeryka, kterého také štěkal a vodil.
V roce 1939 z divadla odešel, období války prožil celé v Plzni. V roce 1946 se odstěhoval za synem do Svatavy u Sokolova, kde vybudoval loutkové divadlo se Spejblem a Hurvínkem, které však bylo po roce 1948 komunisty zničeno a Noskovi byla znemožněna další činnost. Od roku 1960 až do své smrti žil Gustav Nosek v Chebu, zde pomáhal v Městské loutkové scéně tzv. Myšárně, pro kterou vyráběl loutky. Zemřel 1. února 1974 v Chebu.
V roce 1986 vytvořil sochař Milan Vácha bustu Gustava Noska, která byla odhalena 17. září 1988 v chebské Dlouhé ulici 417/5, kde Nosek žil. Na jeho počest byla v srpnu 2023 v sousedství Písečné brány pod Chebským hradem rovněž instalována bronzová socha Hurvínka na žulovém podstavci.
Jiřina Skupová
(* 2. února 1895 Mladá Boleslav – † 11. července 1970 Chrást)
Jiřina Skupová se narodila jako Jiřina Schwarzová 2. února 1895 v rodině finančního rady. 12. června 1920 se provdala za středoškolského profesora Josefa Skupu. Jejich manželství zůstalo bezdětné, ale byla celý život Skupovi věrnou partnerkou jak v domácnosti, tak na jevišti. Skupova žena se stala členkou amatérského Divadla feriálních osad v Plzni, kde působil i její manžel, a poté co Skupa z divadla odešel a založil v Plzni vlastní profesionální scénu, tak ho i sem věrně doprovázela. Zde například pomáhala s přípravou scény a dokonce napsala několik loutkových her (Hurvínkovy zimní radovánky, Jak se čerti ženili).
Nejznámější je ovšem její působení v roli loutkoherečky, zejména vodičky již tehdy oblíbené loutky Hurvínka, kterému hlas propůjčoval její manžel. Po roce 1945 přesídlila, tak jako celé Skupovo divadlo, do Prahy.
Ke konci života se Skupa potýkal se zdravotními problémy a začalo se přemýšlet o dalším osudu divadla. Jiřina Skupová soudila, že po manželově smrti by i divadlo – coby jeho výtvor – mělo skončit, ale Miloš Kirschner (Skupův alternant v dvojroli Spejbla a Hurvínka) a ostatní mladí herci chtěli v činnosti pokračovat. Spor nakonec rozhodl sám Josef Skupa, když krátce před smrtí oficiálně jmenoval Kirschnera svým nástupcem a manželovo rozhodnutí akceptovala, ač nerada, i Skupova žena. Dokonce po manželově smrti působila v letech 1957 až 1962 jako ředitelka divadla. V roce 1953 získala za vedení Hurvínka odznak Divadelní žatvy, 8.9.1955 byla jmenována zasloužilou umělkyní. V roce 1967 byla oceněna jako Čestná občanka města Plzně.
Frank Wenig
(* 24. nebo 29. července 1898 Meclov – † 29. červen 1974 Praha)
Vlastním jménem František Wenig původně učitel, pak redaktor v Plzni a v Praze, byl hlavním literárním spolupracovníkem prof. Josefa Skupy, spoluautorem četných revui, dialogů a činoher Skupova amatérského Í profesionálního souboru. Od počátku dvacátých let se Wenig autorsky, publicisticky (psal i divadelní a výtvarné recenze) a organizačně podílel na rozvoji plzeňského kulturního života.
Nejvýrazněji se uplatnil jako autor pro Spejbla a Hurvínka, pro které ve spolupráci se Skupou napsal na dvě desítky revui a dětských her. Volná komponovaná pásma scén humorně reagovala na tehdy aktuální události. Za vrcholy Wenigovy dramatické tvorby je třeba považovat odvážnou jinotajnou hru Kolotoč o třech poschodích z počátku roku 1939, satirickou revui Jdeme do sebe (1937), fantastickou pohádku Hurvínek se učí čarovat (1937, od roku 1954 s názvem Hurvínek mezi broučky) a dětské hry O fousatém Hurvínkovi (1938) a Robinson Hurvínek (1941). Wenig se významné podílel na postupném formování typů S+H. V hrách pro děti kladl důraz na výchovné poslání divadla, v hrách pro dospělé se výrazné uplatňoval jeho smysl pro groteskní a absurdní humor se společensky pozitivní tendencí.
Napsal rovněž desítky vzpomínkových a popularizačních článků o S+H. Vedle toho je autorem mnoha dalších knih nejenom O Spejblovi a Hurvínkovi: Léto pod Pukštejnem, Paměti mouchy Gabriely, Sběrač míčků, Pověsti ze staré a nové Plzně, Děti z černého kraje, Francek, Brumla na cestách, Pohádky před spaním...
Anna Kreuzmannová
(* 24. června 1899 Plzeň – † 20. července 1994 Praha)
Po vzoru ostatních rodinných příslušníků se ve svých dvaceti letech začala zajímat o divadlo. Nejdříve prošla různými kočovnými divadelními společnostmi (R. Budil, V. Zeifert, K. Želenský), až se dostala do kamenného Plzeňského Loutkového divadla Josefa Skupy (1929 – 1943), kde se stala první interpretkou slavné loutky Máničky od legendárního Spejbla a Hurvínka. Poprvé hrála po boku Josefa Skupy v Spejblových metamorfozách. Po Skupovi, který se zcela věnoval hlasové interpretaci Spejbla a Hurvínka, převzala part Kašpárka. V roce 1929 hlasově ztvárnila postavu paní Frňoulové v inscenaci Utrpení Spejbla i jeho syna. V následujícím roce (1930) v Revui jaksi z donucení poprvé hlasově interpretovala "s neodolatelným diskantem" Maničku - postavu nerozlučné kamarádky Hurvínka. V roce 1932 přešla do profesionálního divadla Josefa Skupy, kde se vrátila k interpretaci Máničky, setrvala zde do července 1936. Po odchodu z tohoto divadla hrála také v plzeňském Městském divadle (1943 – 1952) a Ústředím loutkovém divadle v Praze (1952 – 1968), z kterého odešla na odpočinek. V roce 1957 získala stříbrný odznak Divadelní žatvy.
Díky genům měla již od dětství herecké nadání, ne však tak výrazné jako její otec a bratr. Její herecká síla spočívala zejména ve slovním projevu a velkém hlasovém rozsahu. Její jevištní práce spočívala v pohybové zkratce, mimické ukázněnosti a kreaci rukou. V prvních létech bylo její herectví omezené interpretací loutky Máničky. Dodnes je neuvěřitelné, že si ji film celý život nevšímal, a že výjimku udělal až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se ve svých vysokých devadesáti létech stala úplně nejstarší žijící točící českou herečkou, která se upsala službám české kinematografie. Zajímavostí také je, že se po zemřelé Erně Červené neúspěšně účastnila konkurzu na senilní babičku v posteli (roli nakonec získala Valerie Kaplanová) v druhém díle Troškovy bláznivé trilogie Slunce, seno a pár facek (1989).
Jan Vavřík-Rýz
(* 19. května 1900 Plzeň – † 29. ledna 1970 Praha)
Narodil se v Plzni. Jeho otec byl slévačem ve Škodových závodech. V jedenácti letech se dostal do divadla, kde zpíval v dětském sboru v operách Jakobín a V studni. Když mu bylo 13 roků, utekl ze školy, kde už pod lavicí řezal panáčky. Statoval v divadle, kde plnil i mimické úkoly. Na Silvestra, jako patnáctiletý udělal pokus o drastickou komiku.
Jeho rodný dům byl zničen americkou bombou těsně před koncem války. Vyučil se modelářem. Věnoval se loutkám a v roce 1919 se v kabaretu U Svobodů seznámil s prof. Josefem Skupou, který ho společně s Vendelínem Budilem přivedl do divadélka Feriálních osad. V roce 1936 se Vavřík stal členem divadla Spejbla a Hurvínka. Se Skupou spolupracoval 17 let a vytvořil pro jeho divadlo řadu loutek. Roku 1938 vyrobil loutku paní Drbálkové, kterou sám vodil i mluvil a která je dnes trvalým exponátem Muzea loutek v Plzni.
Roku 1917 byl členem poloprofesionálního divadélka Na Valech. O dva roky později se sešel v kabaretu U Svobodů s mladým prof. Skupou. Tomu se líbily Vavříkovy hlasové parodie a karikatury a pozval ho do divadélka Feriálních osad. Zde ho zaučili do hry s loutkou členové rodiny Karla Nováka. Skupa ho zavedl do malíren plzeňského divadla a tam byl zasvěcen do malby a kašírování. V roce 1921 stál na jevišti Feriálek jeho Emánek s živou hlavou a tělem loutky.
Na podzim 1923 odešel k divadlu na venkov, k Alfrédu Vladykovi do Humpolce. Kromě paruk, vousů a líčidel, nesl si s sebou barvy, štětce a řezbářské náčiní. Za 11 let vystřídal 16 souborů. V roce 1934 se objevil v Městském divadle v Plzni, ale po neshodách s vedením divadla zase odešel. Následovala Májova činohra v Akropoli, Třešňákova činohra v Uranii, Třešňákovo letní divadlo v Kolíně.
Roku 1936 angažoval Josef Skupa Jana Vavříka-Rýze do svého divadla a ten se tak stal vlastně prvním angažovaným loutkářem. V roce 1938 vznikla atrakce Západočeské výstavy, paní Drbálková. Přibývaly nové a nové loutky, Kocourkovští učitelé po padesáti letech, Tamburaši, Cvičené prasátko, Balalajkáři a konečně Šumaři. Po osvobození se objevil Vavřík jako host v Městském divadle v Jablonci nad Nisou. Stál zde na jevišti s Boženou Welekovou, kterou přivedl jako novou Máničku do Divadla S+H od nové sezony 1945/46. Oženil se s ní, ale manželství dlouho nevydrželo. Až 12 let po jejich rozvodu, na konci Vavříkova života, se smířili. V říjnu 1945 byl spoluzakladatelem Loutkářského divadelního družstva Spejbl a Hurvínek. Roku 1953 od Skupy odešel a na jeden rok se stal, velmi nerozvážně, ředitelem loutkového divadla v Kladně. V druhé polovině padesátých let vystupoval ještě s Josefem Bekem v Letním divadle v Parku kultury v hudební veselohře Lišák Pedro. Hostoval v Alhambře, kde došlo k jeho pádu z jeviště. V roce 1958 onemocněl a odešel do invalidního důchodu. Aktivně už se loutkám nevěnoval. V lednu 1970 zemřel v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. K oslavě jeho sedmdesátin v Divadle S+H, kde měly hrát jen Vavříkovi loutky, jak plánovali s Milošem Kirschnerem, už nedošlo. Vavříkovy loutky vlastní loutková scéna v Herálci u Jihlavy, nad kterou měl patronát. Další jeho loutky, maňásci, jsou mezi sbírkami Bohumila Rady.
Božena Weleková
(* 8. února 1910 Praha – † 10. prosince 1979 Praha)
Božena Weleková byla česká loutkoherečka a herečka. Po Anně Kreuzmannové byla od roku 1945 druhou interpretkou Máničky. V divadle Spejbla a Hurvínka zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 1968.
Narodila se jako Božena Antonie Vokounová v Praze na Smíchově. Vyučila se zlatnicí. Od hereckých začátků v ochotnickém kroužku Vojan v Radotíně, vedla její cesta přes různé divadelní společnosti až do Městského divadla v Jablonci nad Nisou. Měla velký hlasový rozsah, 4 oktávy a díky tomu se uplatnila velmi dobře i v operetě. Při slavnostním zahájení v osvobozeném Jablonci hostovala v Našich furiantech Ladislava Stroupežnického, kde si zahrála paní Dubskou. Na začátku sezóny roku 1945 přešla do divadla Spejbla a Hurvínka k prof. Josefu Skupovi, kde se na více než dvacet let stala interpretkou Máničky. Po rozvodu s Janem Vavříkem-Rýzem nechala všechna svá jména, začínající písmenem V, sjednotit do uměleckého jména Weleková. Později vystupovala ještě nějaký čas se souborem Staropražská pětka.
Zemřela po dlouhé nemoci v domově důchodců v Praze-Kobylisích. Z prvního manželství měla dvě děti, Janu Velkovou a Ivana Velka. Z druhého manželství s Janem Vavříkem-Rýzem má dceru Helenu Hesselbarth.
Bohuslav Šulc
(* 5. září 1936 Mladá Boleslav)
Bohuslav "Bója" Šulc nastoupil do Divadla Spejbla a Hurvínka v roce 1953 jako sedmnáctiletý nadšený amatérský loutkoherec, a to ještě k jeho zakladateli Josefu Skupovi. S jeho nástupcem Milošem Kirschnerem pak vytvořil dvojici, díky které Hurvínek bavil generace diváků – Kirschner dal Hurvínkovi hlas, Šulc zase pohybovou dokonalost. Ve vedení Hurvínka se zprvu střídal s Jiřinou Skupovou, záhy přebral vahadlo zcela. Díky němu Hurvínek dokázal gestem citlivě zareagovat na každou improvizaci nebo na ohlas publika.
Šulc se do historie Divadla S+H zapsal i jako autor a režisér několika divadelních scénářů (např. Hurvínek mezi broučky, 1974) a jako autor sólových loutkohereckých pantomim (v Kirschnerově hře Mnoho Spejblova povyku pro nic, 1972). Patrně nejznámější je jeho číslo s Louisem Armstrongem či výstup Kočárek s nezvládnutelným miminem. Zejména na zahraničních zájezdech vodil i karikatury Charlieho Chaplina, Napoleona nebo Laurela a Hardyho. Spolu se zasloužilým umělcem Milošem Kirschnerem vystupoval jako vodič Hurvínka na předscéně a v samostatných vystoupeních této dvojice doma i v zahraničí.
Mladoboleslavský rodák Šulc působil v Divadle S+H téměř čtyřicet let - od roku 1953 do roku 1992. Poté se věnoval sólovým výstupům a také vyučoval loutkoherectví na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Za své loutkoherecké výkony obdržel řadu prestižních cen, dvakrát například Skupovu cenu na festivalu Skupova Plzeň či v Tokiu Cenu japonských diváků. V roce 2009 dostal cenu Senior Prix za celoživotní mistrovství. 8. května 1985 byl ministrem kultury ČSSR dr. Milanem Klusákem jmenován zasloužilým umělcem. Je rovněž držitelem Ceny Thálie 2017 za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla. Tuto cenu převzal v sobotu 24. března 2018 v Národním divadle z rukou Martina Kláska.
Radko Haken
(* 27. července 1927 Mladá Boleslav – † 13. března 2012)
Loutkář Radko Haken (bratr Miloše Hakena) – bývalý člen Divadla Spejbla a Hurvínka a jeden z členů legendární skupiny Salamandr v tomto divadle. Byl loutkář a výtečný technolog a podílel se i na vizuální proměně obou protagonistů svého „mateřského“ divadla.
Za svůj život navrhl více než 200 loutkových postav. S divadelní prací se setkával už v dětství, kdy jeho otec, učitel, vedl v obci Řepov kulturní a spolkový život včetně loutkového divadla. S bratrem Milošem měli možnost pozorovat otce i při vytváření loutek. Jeho divadélko také podědili, v době studií pokračovali v otcově tradici, hráli v Mladé Boleslavi s amatérským souborem vedeným panem Šulcem (otcem loutkoherce Bohuslava Šulce).
V roce 1948 se bratři Hakenové na Sjezdu československých amatérských loutkářů seznámili se slavným českým loutkářem profesorem Josefem Skupou. Toho zaujaly jejich vystavované (vlastnoručně vyrobené) loutky, pozval je do Prahy do divadla a vzápětí jim nabídl angažmá v souboru – od září 1948 byli tedy oba členy Divadla Spejbla a Hurvínka. V letech 1952 až 1956 vystudoval nově založenou Loutkářskou fakultu při DAMU. Absolvoval v oboru loutkoherectví a scénografie. Po škole se vrátil do Divadla Spejbla a Hurvínka a pokračoval zde ve spolupráci s tvůrčí skupinou Salamandr (Jan Dvořák, Miloslav Kirschner, Miroslav Vomela, Luboš Homola, Miloš Haken, Radko Haken). Přivedl do divadla i Bohuslava Šulce, svého dlouholetého přítele. V 60. letech výtvarně upravil (zakulatil) loutky Spejbla a Hurvínka, v této podobě hrají od 1964. Členem Divadla Spejbla a Hurvínka zůstal Radko Haken až do odchodu do důchodu v roce 1987.
Divadlu se Radko Haken věnoval i v důchodu. Se svojí manželkou Blankou vystupovali na různých akcích pro děti i dospělé. Loutky si sami vyráběli. Radko Haken je konstruoval a manželka Blanka měla na starost oblékání. V roce 2009 získal cenu Senior Prix za celoživotní mistrovství, kterou uděluje Nadace život umělce.
Miloš Haken
(* 29. ledna 1929 Mladá Boleslav - † 4. ledna 2006)
Spolu s bratrem Radkem byl členem amatérského loutkového divadla Masarykovy školy, které v červenci 1948 vystupovalo na loutkářském sjezdu v Praze na výstavišti. Bratři Hakenové zde předvedli pantomimicko-vizuální pořady s loutkami, které zaujaly Josefa Skupu natolik, že jim nabídl angažmá v Divadle Spejbla a Hurvínka (1.9.1948).
Miloš Haken se do letopisů Divadla Spejbla a Hurvínka v letech 1948 - 1977 zapsal především jako autor vizuálních scén, vynalézavý technolog a režisér, jeho první samostatné vizuální scénky (převážné ve spolupráci s bratrem Radko Hakenem, který se podílel na výtvarné podobě loutek) byly zařazovány do skládaných varietních pořadů. Vedle postupů černého divadla uplatňoval Haken i další loutko-herecké techniky. Jako autor námětů, technolog a režisér se podílel na práci tvůrčí skupiny Salamandr, která společné vytvořila několik mimořádně významných inscenací, především Cirkus v divadle (1959) a Velegrandteátr Spejbl (1959). Po zániku skupiny byly jeho výstupy, proložené Kirschnerovými dialogy pro S+H, spojovány v tematické celky (Srdečné metamorfóry, 1964, Amorosiáda, 1966 a 1969, Hurvínkovi na dobrou noc, 1969). Hakenova dávná záliba v cirkusové a jarmareční pestrostí stála u základů dětské komedie To je něco pro Hurvínka!, k níž napsal dodatečně průvodní text Pavel Grym (1974).
Hakenovo pokusnictví neskončilo ani s odchodem z divadla (1977), kdy kromě estrádních výstupů s marionetami začal hrát s obrovitými loutkami, určenými pro zábavné výstupy pod Širým nebem, ve větších prostorách. Haken se s oblibou vracel k osvědčeným trikovým postupům starých loutkářů, aby je zmodernizoval, a využil jich na nové úrovni. V historii Divadla S+H navázal na práci Jiřího Trnky, Gustava Noska, Jana Vavříka-Rýze a všech ostatních, kteří svět Spejbla a Hurvínka zabydlili převážné komickými, ale i dojímavými postavami artistů, muzikantů, šašků a zvířátek, pohybově tvárných, nemluvných, ale velmi výmluvných hrdinů tvořících pestrobarevnou - a také v zahraničí mimořádné úspěšnou - protiváhu Spejblovy a Hurvínkovy osobité moudrosti a vtipu.
Miroslav Huňka
(* 20. září 1935 – † 6. dubna 2015)
Loutkovému divadlu se "Slávek" Huňka věnoval od dětství. Začínal v amatérském souboru Na Korábě, kde se seznámil s budoucími oporami Divadla S+H Miroslavem Vomelou a také s Milošem Kirschnerem. Poté přešel do souboru Jawa na Pankráci. Po likvidaci Jawy zamířil na Smíchov do dnes již legendárního souboru Kováček v Domě kultury kovoprůmyslu. Odtud pak nastoupil, na pozvání Miloše Kirschnera, do Divadla Spejbla a Hurvínka, kde byl dlouholetým členem souboru a hlavně také skvělým technologem. Jeho technologická řešení dodnes využívá nejenom D S+H, ale i řada dalších profesionálních i amatérských scén. V Divadle S+H vodil převedším loutku Kateřiny, kterou převzal po Luboši Homolovi.
První loutkoherecké zkušenosti získal od starších kolegů v čele s panem Kirschnerem, otcem legendárního Miloše. Později, jako učeň ve vývojovém středisku motocyklů, tahal za nitě v divadélku Jawy, na Pankráci. V té době si ho všiml Josef Skupa a nabídl mu práci, ale přišel povolávací rozkaz. Po vojně Slávek již příležitost nedostal. Pracoval v konstrukci přípravků ČKD. Kulturní aktivity rozvíjel všemi směry. Kamarádil se s grafikem Boudníkem, hudebníky bratry Ryvolovými, Helenou Růžičkovou… Loutky neopustil a pravidelně jezdil na Smíchov do zmíněného Kováčku. Se staršími, výše jmenovanými, a mladými loutkáři (k nim patřil například Renda Hájek, Mirek Horáček, Káča Reinerová, Jitka Knížková) táhl komediantskou káru na nedělních představeních, při úterních zkouškách, na festivalech v Chrudimi, v Plzni. A jako amatér by ji táhl dále, kdyby mu Miloš Kirschner nenabídl v roce 1974 místo v divadle Spejbla a Hurvínka. Přibylo mnoho práce. Skočit ze zábavy do profesionality není jednoduché a tak se Slávek musel přiučit jevištní mluvu a cizí jazyky. Postupně se stal také technologem divadla, protože měl, jak říkal, výuční list z praxe.
S výtvarníkem Zdeňkem Juřenou spolupracoval na mnoha výpravách. Loutkám se věnoval dlouho, proto uměl vyřešit mnohé pohybové problémy. Znal staré loutkářské finesy. Jeho dřevění herci hráli sami. Uplatnil i svůj organizační talent při vedení zájezdů. Ani v důchodu divadlo neopustil. Novou rolí se stala péče o technický provoz budovy. Divadlo bylo jeho rodinou. Není divu, když do ní patřili jeho přátelé Vavřík Rýz, Pehr, Cynybulk, Malík, Máťa Kopecký, Jan Dvořák, Martin Klásek, Bója Šulc, Renda Hájek, bratři Hakenové, Homola, Plachetková, Černý, Matásek, Jirka Středa, Josef Krofta a z dam jeho nejmilejší Helena Štáchová. Mezi jeho velké koníčky patřilo také letecké modelářství.
Miroslav Vomela
(* 8. srpna 1926 Praha – † ???)
Miroslav Vomela po předcházející amatérské činnosti v divadle Na Korábě hrál v Divadle Spejbla a Hurvínka jako loutkoherec v letech 1954 - 1974 s krátkým přerušením v sezóně 1965/1966, kdy přechodné působil v Austrálii jako vedoucí zájezdového loutkářského souboru se sídlem v Sydney.
Už krátce po příchodu do divadla (6.1.1954) začal alternovat se Skupou a Zdeňkem Raifandou ve vedení Spejbla a na dlouhá léta se pak vedení Spejbla stalo jeho hlavním úkolem, i když příležitostně vodil i jiné loutky. V divadle působil i jako hudební dramaturg a skladatel scénické hudby a nelze přehlédnout ani jeho přínos pro tvůrčí skupinu Salamandr, v níž spolupracoval s Milošem Kirschnerem, Milošem Hakenem, Lubošem Homolou a Janem Dvořákem.
Vomelův Spejbl se vyznačoval pohybovou tvárnosti, jemností gesta a kultivovanou grotesknosti, která inspirovala i další vodiče, hravostí, schopností improvizace, okamžité reakce na Kirschnerovo extempore i na náladu jednotlivých představení či scén. Tak se Spejbl tvořivě proměňoval a vyvíjel i po pohybové stránce, kterou Vomela vždy cítil jako nedílnou součást psychologie postavy. Roku 1974 zanechal Vomela loutkářské činnosti a přešel do civilního zaměstnání. Po jeho odchodu z divadla převzal Spejblovo vahadlo Luboš Homola.
Luboš Homola
(* 10. září 1928 Olomouc – † 25. září 2000)
Zasloužilý umělec Luboš Homola nastoupil do Divadla S+H jako loutkoherec po předcházejícím amatérském působení a po externí spolupráci s divadlem v listopadu roku 1951. Do divadla se dostal poté, co na popud svého bratra, těsně po svém vyučení tiskařským sazečem, oslovil v roce 1948 Josefa Skupu dopisem s žádostí, zda by ho do svého divadla nepřijal. Skupa mu odepsal a vyzval ho, aby se přišel ukázat. Nejprve si Homola "odkroutil" vojenskou službu a posléze byl přijat jako externista, který svůj čas dělil mezi tiskárnu, divadlo a další funkce.
V divadle se osvědčoval jako vodič nejrůznějších rolí, mezi kterými dlouho hrály prim ženské postavy: vodil zpočátku mj. nejen Máničku, ale také Venušanku Veroniku ve hře Jaroslava Janovského Spejbl na Venuši. Od roku 1971 v alternaci s Janem Klosem vytvořil také základní pohybový rejstřík pro Bábinku neboli paní Kateřinu. Hrál však i řadu dalších rolí a podílel se i na experimentální práci tvůrčí skupiny Salamandr, která svými vynalézavými inscenacemi (Cirkus v divadle - 1959, Velegrandteátr Spejbl - 1959 atd.) pomáhala divadlu překonat kritické období po smrti Josefa Skupy. Byl typem loutkoherce, jehož práce nekončí o premiéře, ale v průběhu repríz postupné obohacuje postavu o nové pohybové nuance.
Za ideální je třeba považovat Homolovu souhru s Milošem Kirschnerem, ať jde o Spejbla v dramatické roli nebo v dialogu na předscéně. Spejbla převzal v roce 1974 po Miroslavu Vomelovi a stal se až na výjimky v některých inscenacích pro děti jeho hlavním vodičem. Ve srovnání se skupovskou tradicí předchozích let vtiskl Spejblovi o poznání dynamičtější pohyb, nervozitu, neklid a živější reakci na podněty okolí ve shodě s Kirschnerovým hereckým pojetím. Příležitostné se uplatňoval i jako autor scének a dialogů i v mluvených rolích, např. jako děd Zachariáš v Kirschnerově hře Hurvínkovi k narozeninám, jako Velký Technoton v Grymově komedii Ještě jeden Hurvínek? nebo jako Široký v Grymových Pohádkách pro Hurvínka. Z Homolova působení v Divadle S + H je třeba připomenout i jeho činorodou ideologickou práci v souboru D S+H. Zasloužilým umělcem byl jmenován 7. května 1984.
Pavel Grym
(* 9. června 1930 Náchod - † 24. listopadu 2004 Humpolec)
Pavel Grym byl český novinář, spisovatel a také divadelní kritik. Po základní škole absolvoval gymnaziální vzdělání v Náchodě, kde maturoval v roce 1949. V období 1949 až 1950 studoval češtinu a divadelní vědu na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve vysokoškolských studiích pokračoval na pražské AMU v letech 1950 až 1952, oboru divadelní věda. Po dvouletém přerušení vyloučení z fakulty a současně o výkon základní vojenské služby, studium dokončil v letech 1954 až 1955 as diplomovou práci o režiséru Josefu Šmahovi. Od roku 1956 do roku 1971 pracoval jako redaktor, později vedoucí redaktor v Lidové demokracii. Po roce 1971 do roku 1990 byl postupně tiskovým referentem, tajemníkem uměleckého souboru a lektorem-dokumentaristou v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze. Od roku 1990 byl v důchodu. Celý dospělý život žil v Praze, ale zemřel v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Humpolci.
Od poloviny 50. let zasílal své příspěvky do Lidové demokracie a Ochotnického divadla, dále do periodik: Film a divadlo, Divadelní a filmové noviny, Repertoár malé scény, Dikobraz, Nová Praha, Svět v obrazech, Týden, Tvar, Kmen Lidové noviny aj. Po roce 1960 zahájil dlouholetou spolupráci s Čs. rozhlasem, pro který psal pásma: Námořník z ostrovů Juana Fernandeze /1962/; Čechy na břehu mořském /1962/; Svůj širák odhazuji v dál /1963/; S puškou a lasem /1964/. Také i původní hry: Bernardýn /1987/; Ona, on a Harpagon /1988/ aj. Významně se jako autor podílel na cyklu dlouhé řady rozhlasových večerníčků se Spejblem a Hurvínkem /od 1972/; a adaptoval cizí náměty: Poslední most /1964, na motivy Manfreda Gregora/; Noční let /1964, na motivy Antoina de Saint-Exupéryho/; Pistole /1966, na motivy Jamese Jonese/. Své písňové texty uvedl v pražském Luxoru pod titulem Docela malý zvěřinec /1964/. Podílel se i na autorských text-appealech v Paravanu a ve Viole. Československá televize uvedla jeho pásma: Uši plné moudrosti /1972/; Modrý den /1983/; dále hudební komedie: Kočky vycházejí za šera /1983/; Hledám tetu z kabaretu /1984/; Šach mat! /1985/ a medailon Miloše Kirschnera-Život plný loutek /1987/. – Jeho texty pro děti vycházely také na gramodeskách. Jako literárně činný autor s působností od kulturní publicistiky přes divadelní a rozhlasové hry, povídky, pásma, televizní scénáře až po písňové texty, soustředil své postřehy a zkušenosti do knihy Nasbíráno cestou. Na pomezí beletrie jsou jeho popularizační práce, ve kterých pátrá po kuriozitách z historie: Té noci povstal Golem, a z dějin literatury Bukanýři, mušketýři, pistolníci. Svůj autorský zájem věnoval také předobrazům literárních postav v knize Stržené masky /např. Maryši bratří Mrštíků, mima Jean Gaspard Debureau aj./ Po odchodu do důchodu se zaměřil i na regionální témata: Král na útěku /pověsti z Náchodska, 2000/; Liga na ochranu strašidel a čertů /pověsti z Náchodska, 2000/ aj.
Jeho srdeční záležitostí ale vždy bylo Divadlo Spejbla a Hurvínka, kde rovněž působil jako autor. Z jeho pera pochází dodnes uváděné představení Pohádky pro Hurvínka, či hry Ještě jeden Hurvínek? a Hurvínkova strašidýlka. Jako autor či spoluautor je podepsán i pod několika audionahrávkami. Mezi nimi například i veleúspěšnou deskou Hurvínek a lupiči. Působil i jako archivář Divadla Spejbla a Hurvínka - mezi jeho zásadní díla o tvorbě D S+H patří faktografické knihy Klauni v dřevácích a Hovory u Spejblů.
Miroslav Polák
(* 16. července 1944 Praha – † 15. července 2013 Praha)
Miroslav Polák byl přední český loutkoherec, dlouholetý člen Divadla Spejbla a Hurvínka. Po studiích na DAMU byl členem Městského divadla v Kladně a zúčastnil se loutkohereckých stáží v Tunisku a Maroku. Poté, více než třicet let svého profesionálního života prožil v Divadle Spejbla a Hurvínka. Vedle mnoha rolí, které ztvárnil, byl především více než dvě desetiletí Žerykovým interpretem. Vedle toho byl mnoho let tiskovým mluvčím divadla. Působil i v rozhlase a podílel se na celé řadě supraphonských nahrávek D S+H.
René Hájek
(* 12. března 1950)
René Hájek do Divadla Spejbla a Hurvínka nastoupil 1. dubna 1973 a po odchodu Martina Kláska je nejdéle činným členem souboru. V D S+H působí jako excelentní vodič pana Spejbla a paní Kateřiny, ale i celé řady další postav. Současně je to skvělý vedoucí zájezdů na turné, které nejenom organizačně zabezpečuje, ale také sjednává. Neméně významná je jeho role jako zástupce divadelního obchodní oddělení a v neposlední řadě je to pečlivý a důsledný inspicient. Diváci ho však nejvíce vnímají jako výjimečného mluviče, kdy svůj příjemný baryton propůjčuje celé řadě postav. V divadle měli diváci možnost jeho hlas poprvé slyšet na konci roku 1974 v pátém nastudování hry Hurvínek mezi broučky, v níž mluvil hned za dvojici postav - milého čmeláka a "záporáka" pavouka, jenž chce sežrat Bábulinku. A k tomu ještě vodil postavu Fausta. V posledních letech je René Hájek spojen například s postavou starosty ve hře Hurvínek mezi osly, Belzebuba v dětském muzikálu Jak s Máničkou šili všichni čerti či pokladníka a kouzelného dědečka ve hře Hurvínkovo přání. Roli starosty René Hájek ztvárňuje i v noir-muzikálu Spejbl a město hříchu. Poslechnout si ho ale můžete i v řadě supraphonských nahrávek. Poprvé se jeho hlas objevil v roce 1977 v roli strašidýlka v nahrávce Hurvínkova strašidýlka a prozatím naposledy v roce 2019 v nahrávce Taťuldo, zhasni!, kde se zhostil role Františka Křižíka a starosty.
Po absolvování DAMU, kde v letech 1968 – 1972 studoval obor loutkoherectví, působil krátce v brněnském loutkovém divadle Radost, ale za pár měsíců na to si splnil klukovský sen a stal členem souboru Divadla Spejbla a Hurvínka, kterému zůstává věrný dodnes.
Květoslava Plachetková
(* 4. května 1954)
Květoslava Plachetková se řadí ke stálicím divadelního souboru, ve kterém působí od srpna roku 1974. Patří do stejné generace jako Martin Klásek či René Hájek, kteří s Divadlem Spejbla a Hurvínka spojili téměř celý svůj profesní život.
Po absolutoriu vystudovala na FFUK v Praze obor pedagogika - psychologie. V letech 1960 do 1974 byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. Do něj nastoupila již jako malá v první třídě a zůstala tam až do dospělosti jako vedoucí. Pod vedením zakladatele souboru se naučila základům mluvení na mikrofon, což zúročila při účinkování v různých rozhlasových pořadech, pohádkách a hrách. Před svým nástupem do Divadla S+H hrála v amatérském loutkovém divadle Jiskra. Právě zde se dozvěděla o konkurzu do D S+H. K divadelnímu souboru se připojila v roce 1974. Její první hrou bylo oblíbené představení Hurvínek mezi broučky, kde mluvila postavu Bábulinky (slunéčka sedmitečného). Díky jejímu nesmírně zajímavému hlasu se zpočátku věnovala spíše interpretaci různých postav, později naopak převážilo vodění loutek. Učiteli jí byli mistři svého oboru od Miloše Kirschnera přes Miroslava Vomelu, Bohuslava Šulce či Luboše Homolu. Od roku 1982 se věnuje zejména vodění Máničky. Začínala s ní ve hrách O fousatém Hurvínkovi (1982) a Hurvínek na šikmé ploše (1983). Od roku 1984 promlouvala určité období za postavu holčičky Karolínky, která v době rekonvalescence Heleny Štáchové po autohavárii dočasně nahradila v repertoáru postavu Máničky. Poprvé v této roli vystoupila ve hře Hurvínek a Přeslička a pak také v klauniádě Vánoce u Spejblů a taktéž v letní verzi, která se hrála pod názvem Hip, hip, hurá Hurvínek. Dnes promlouvá například za princeznu Gerberu v Hurvínkově cestě do Tramtárie.
Spolupracuje rovněž s rozhlasem na natáčení různých pohádek a večerníčků (Hajaja), Supraphonem při nahrávání her S+H (ztvárnila například divou ženu a dušičku v Hurvínkových strašidýlkách), ale i televizí při realizaci večerníčků a dalších pořadů. V rámci D S+H působí také jako lektorka v Kurzech loutkového divadla pro děti.
Vedle svého divadelního angažmá od roku 2009 učí na Vyšší odborné škole herecké s.r.o. (VOŠH), kde vyučuje psychologii a pedagogiku. Se školou spolupracovala na hrách Legenda o svatém Václavovi, Komedie vánoční (3x) či Cesta k Betlému. Podílela se též na loutkových inscenacích Karkulka, Strašidýlka atd.
Richard Maška
(* 20. dubna 1957)
Hlavním povoláním loutkoherec, výtvarník, scénograf, ale také herec a učitel. Věnuje se rovněž tvorbě dekorací a líčení loutek. V Divadle S+H měl na starosti hlavně vodění pana Spejbla, kterého převzal po Lubošovi Vomelovi. Vedle něj ale vodil i řadu dalších postav. V Divadle S+H působil natrvalo od roku 1993. Odešel z něj na konci roku 2022.
Dlouholeté působení Richarda v Divadle S+H mu bylo asi předurčeno. Už jako malý chlapec chodíval do Divadla S+H, kde se spolu s rodiči vídávali i s Milošem Kirschnerem. Ten mu už tehdy říkával: "Jéžišmajá, ty už jsi tady zase, ty tady jednou skončíš". A tak se také stalo.
Vystudoval typografii odkud přešel na DAMU studovat činohru. Ještě v prvním ročníku ale přestoupil na katedru loutkářství, kde se dozvěděl, že Miloš Kirschner hledá na rok záskok za kolegu, který šel na vojnu. To se psal rok 1978. V Divadle S+H namísto ročního působení zůstal čtyři roky. V roce 1981 přešel do Středočeského loutkového divadla Kladno, kde byl v letech 1989 – 92 vedle loutkoherce i šéfem výpravy. Na Kladně si poprvé vyzkoušel výtvarnou činnost, která ho velice zaujala. Postupně se vypracoval až na vedoucího dílen a scénografa. K jeho projektu loutkové opery Rusalka přizval tehdy i kolegy z divadla Spejbla a Hurvínka a Martin Klásek, tehdejší šéf uměleckého souboru, ho oslovil, zda bych se nechtěl vrátit zpět, že by mohl převzít vodění Spejbla od jeho dlouholetého vodiče pana Homoly. V roce 1993 se tedy vrátil zpět a po pár letech dostal pana Spejbla do opatrování.
V Divadle S+H je autorem výprav pro hry Hurvínek a zrcadlo, Hurvínek UFOnem, Hurvínkova kouzelná flétna, Hurvínek už zase zlobí, Hurvínkovo dobrodružství, O myších a loutkách. Výtvarně spolupracoval na mnoha představeních – To nejlepší s S+H, Spejblovo hudební zmatiné, Hurvínek mezi osly, Štědrý den u Spejblů, Jak s Máničkou šili všichni čerti, Hurvínkovo přání či Hurvínek v Hajanech.
Mimo domovskou scénu je autorem výprav například pro balet Národního divadla “Zpěvy země”, spolupracoval s divadlem Ta Fantastika, dělal výpravu pro divadlo Palace (představení Opona nahoru!). Pro Novou scénu Národního divadla (Máj), pro Divadlo AHA (Záhada Hlavolamu a Stínadla se bouří), pro Divadlo na Jezerce, pro příbramské divadlo, Divadlo v Řeznické atd.
Herecké zkušenosti má i z filmu. Objevil se například ve filmu Setkání v červenci, kde ztvárnil roli studenta, nebo v oblíbené pohádce S čerty nejsou žerty ve které si zahrál chasníka. Menší role má za sebou i v detektivkách Smrt stopařek a Smrt talentovaného ševce či v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Svůj volný čas nejraději tráví se sklenkou Prosecca při vyhledávání nových kulinářských zážitků.
Michal Barták
(* 10. července 1964)
Po základní škole vystudoval Střední průmyslovou školu stavební a poté pracoval v Pražském projektovém ústavu. Ryze technické povolání ho však plně neuspokojovalo, a tak, navzdory jeho první dětské nechuti ke hraní, začal vystupovat v amatérském divadle. Zde se seznámil se svou manželkou, která zakrátko poté odešla hrát divadlo do Českých Budějovic. Michalovi nezbylo nic jiného, než jí následovat a stát se loutkohercem v českobudějovickém Malém divadle. Zde působil od roku 1988 do roku 1990, kdy byl na drobnou přímluvu Milošem Kirchnerem přijat do Divadla Spejbla a Hurvínka. Po Bohuslavovi Šulcovi převzal vahadlo Hurvínka a již více než 30 let je jeho dvorním vodičem. Vedle něj ale vodí i řadu dalších postav. Kromě pozice loutkoherce se díky technickému vzdělání v divadle stará také o techniku, aktualizuje webové stránky a rovněž spravuje divadelní facebookový profil. Při tvorbě scény pro nové představení rovněž překresluje návrhy do formy profesionálních výkresů.
Neustále usměvavý Michal Barták, svými kolegy přezdívaný "Bartáček", patří mezi nejvíce pozitivní a současně neskromnější lidi na této planetě. Přestože jeho mistrovství v loutkohereckém oboru dosahuje absolutního vrcholu, nerad o sobě mluví a své vodičské umění s úsměvem komentuje vždy pouze slovy, že Hurvínek je živý chlapec a on ho nitěmi jen hlídá, aby neutekl z jeviště.
Ač nerad, občas odloží vahadlo a představí se divákům také v jiných rolích. Známé je například jeho divadelní taneční číslo v programu pro dospělé diváky, nebo interpretace kocoura na audionahrávce Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora. Po omlazení divadelního souboru s radostí rozdává své cenné zkušenosti a je oporou jeho mladším kolegům.
Ondřej Lážnovský
(* 10. srpna 1975)
Ondřej Lážnovský je loutkoherec, režisér, autor a dramaturg. V Divadle Spejbla a Hurvínka působil od září 2009 a od roku 2017 pravidelně alternoval s Martinem Kláskem v interpretaci Spejbla a Hurvínka. Premiérově ho měli možnost posluchači v těchto rolích slyšet ve hře Hurvínek v Hajanech, která byla poprvé uvedena 23. září 2017. Po odchodu Martina Kláska v lednu 2022 převzal celý dětský repertoár. Dejvickou scénu a s ní i interpretaci obou mužských figur opustil na konci října 2022. Předtím, než převzal role Spejbla a Hurvínka, štěkal pejska Žeryka a vodil v alternaci Hurvínka a další loutky. Díky jeho vynikajícím hlasovým schopnostem ztvárňoval řadu dalších postav nejenom v divadelních hrách, ale i na audio nahrávkách.
Vystudoval DAMU obor režie-dramaturgie KALD. Od roku 1993 do 2004 byl v angažmá v divadle Lampion, následoval jako umělecký šéf divadla Lampion a poté jako umělecký šéf činohry MD Kladno. Zároveň působí jako externí člen loutkové skupiny České televize (například Kouzelná školka, Jů+Hele aj.).
Ondřej má za sebou poměrně bohatou minulost jako režisér. V divadle S+H jsou to hry Hurvínkova nebesíčka, Past na Hurvínka, spolurežíroval představení Dějiny kontra Spejbl a Hurvínkovo přání, kde je navíc spoluautorem. Na mnoha představeních se podílel také mimo D S+H: (dětská představení) - Princezna s ozvěnou, Branka zavřená na knoflík, Tři mušketýři, O kouzelném jablíčku Nesmírná dobrodružství aneb Václav, to byl ale svatoušek (scénář+režie) Kouzelný dárek (scénář+režie), Červená Karkulka (scénář+režie), Kocour Mikeš (scénář+režie), Mach a Šebestová (scénář+režie), Opice Žofka (scénář+režie) Bastafidli (scénář+režie), Tajemný hrad v Karpatech (scénář+režie) Lakomá Barka (scénář+režie) (činoherní představení), Kabaret na vlastní nebezpečí (scénář+režie) Misery, Deset malých černoušků, Kytice, Bylo nás pět (scénář+režie) Tři veteráni (scénář+režie), Hra (scénář+režie), Ženitba Ruské loto, Čtyři vraždy stačí drahoušku Příliš skromný Nick Carter (scénář+režie) Pytlákova schovanka 2010 (scénář+režie).
Vedle toho Ondřej působí jako režisér i ve Studiu Damúza, divadle Aha, Lampion, divadle Příbram, divadle Kladno, divadle Aqualung, divadle z Praku, divadle Disk, Novém divadle Plzeň, atd.
Marie Šimsová
(* 17. září 1981)
Marie Šimsová (roz. Kostrhůnová) nastoupila do Divadla Spejbla a Hurvínka 1.9.2004. Vystudovala francouzštinu a dějepis na Pedagogické fakultě UK a předškolní pedagogiku na Střední pedagogické škole Futurum s.r.o., kde získala titul Mgr. Studovala rovněž Evropské kulturní a duchovní dějiny na FHS UK. Absolutorium získala na Zlínská soukromá VOŠ umění o.p.s. – obor hudebně-dramatický. Praxi v oboru získala v Divadlo Mandragora při ZSVOŠU Zlín o.p.s., Městské divadlo Zlín či na loutkoherecké stáži v Divadle loutek Ostrava.
Ve volném čase se věnuje historickému tanci ve skupině Saltatori Reginae Beatrix a samozřejmě své rodině. V letech 2007 až 2013 členka jazzpopové hudební skupiny Kolečkový dům (zpěv, texty písní). Interpretkou Máničky se poprvé stala v roce 2016, konkrétně 25. února 2016, kdy měli možnost diváci poprvé uslyšet Máničku promluvit jejím hlasem ve hře Hurvínkovo přání. V interpretaci Máničky se nejprve střídala s Helenou Štáchovou, po jejím úmrtí tuto roli převzala zcela. Později přibrala i interpretaci paní Kateřiny. Divadelní soubor opustila na podzim roku 2022.