Polemika s časopisem Loutkář

Rozvíjení charakterů loutkové rodinky

Jsem přesvědčen, že autoři a interpreti celý svůj život hledají smysl a postavení hlavních figur a všichni autoři a interpreti se v průběhu času opakují. Josef Skupa začínal s Kašpárkem, který dobyl Rakousko-Uhersko a pokračoval popleteným Spejblem, který nedokázal dát dohromady jedinou kloudnou větu a Kašpárek si z něho proto utahoval. Když ke Spejblovi přišel Hurvínek, Skupa si se Spejblem najednou rady nevěděl. Kombinoval Spejblovo plácání páté přes deváté se snahou Hurvínka vychovávat. Spejbl se v několika titulech pouštěl do milostných avantýr, časem se naučil i přemýšlet, Hurvínek se zpočátku cítil osamělý, aby si konečně našel alespoň kamarádku Máničku a psa Žeryka. Mánička Hurvínkovi ale dlouho nevydržela, neboť mezi její interpretkou Annou Kreuzmannovou a Josefem Skupou nastávaly spory. Důsledkem toho bylo, že herečka v souboru často chyběla, přicházela a odcházela, jak se jí to zrovna hodilo. Skupa se Máničky byl ochoten i vzdát a raději se vrátil k satiře ovlivněné dobovými událostmi.

Po II. světové válce Skupa Spejbla s Hurvínkem ani dělat nechtěl. Nakonec se nechal přemluvit, ale moc si nepomohl. Nikdo netušil, co se Spejblem a Hurvínkem. Skupa proměnil Spejbla v hloupého otce a Hurvínka v umírněného chlapce. Slavný dialog Užovky, na který se autor odvolává, je sice stále platný, na slovní ekvilibristice však Skupova tvorba vyloženě nestála. Mánička sice zněla v podání Boženy Wellekové, ovšem i z dobových nahrávek je jasné, že nikomu na ní až tak moc nezáleželo. Skupův Spejbl a Hurvínek vycházeli z povahy jejího interpreta, určitá lidovost, snaha provokovat a postupný zlom ovlivněný režimem.

Nastupující Miloš Kirschner se v komunistickém režimu snažil bruslit, jak se dalo. Analýza zmiňuje tvůrčí skupinu Salamandr, která působila uvnitř divadla. Ta vycházela z touhy divadelní myšlení změnit. Dlužno dodat, že S+H vznikli právě z této potřeby. Skupa se na počátku kariéry jako většina tehdejších umělců vzhlédl v avantgardě a cítil potřebu ukázat všem, že se loutkové divadlo může realizovat i jinak. Už tehdy starší generace volaly po konci Skupova snažení. Kirschnerův Salamandr se rozjíždí v přibližně stejném čase jako Semafor a spoustu dalších divadel. Nezapomínejme, že v 60. letech došlo k určitému uvolnění tehdejších poměrů. Výsledkem skupiny Salamandr byla modernizace některých postupů. Spejbl časem zmoudřel, a to právě díky Kirschnerově intelektu. Je pravda, že v Kirschnerově působení byl často Spejbl jádrem děje příběhů. Je ale Spejbl tou hlavní figurou, která slouží k pochopení Hurvínka? Já si to nemyslím, naopak, dvojce Hurvínek a Mánička či Mánička a Kateřina do dnešních dnů formovali Spejbla i Hurvínka. Zatímco v 70. letech je Hurvínek z dnešního pohledu Mániččiným tyranem, dělá z ní naivní hlupačku a myslí si o sobě, že je chytrý, a Spejblovi je Hurvínkovo ponižování holčičky jedno, v 80. letech se Spejbl Máničky v nejrůznějších situacích zastal a Hurvínka usměrnil. Složitější vztah si Spejbl hledal k paní Kateřině a paní Kateřina k němu. Postava Bábinky své pevné charakteristické rysy dostala až počátkem 90. let. Do té doby se tu projevovala jako starostlivá opatrovnice (LP deska Mánička v pasti), jindy zase coby osoba toužící po dodržování tradic a zvyků (inscenace Hurvínek a dvanáct měsíců), v 80. letech byla spíše Spejblovou parťačkou v roli vychovávajících (nahrávky Hurvínek a kluci Mameluci, Hurvínkovy večerníčky pro kluky i pro holčičky či Abeceda slušného chování). Od 90. let začaly obě ženy své protějšky neúspěšně "balit" a marně se pokoušely Spejbla s Hurvínkem zušlechtit a vzdělat. Poloha jim vydržela do současnosti.

Po Kirschnerově odchodu se, jak víme, S+H ujal Martin Klásek. I on Spejbla s Hurvínkem proměnil. Spejbl slevil ze své vzdělanosti, umírnil se v choleričnosti, Hurvínka přestal bít a Hurvínek se více než za Kirschnera vzhlédl v módních trendech. Sledoval Batmana, Ramba, Hvězdné války, což se promítlo do představení jako Hurvínek mezi Přemyslovci, Hurvínek a zrcadlo či Hurvínek ufonem, hrál na počítači hry (CD Hurvínkova babička), zkrátka z nezbedy, který se za Kirschnera pořád někde toulal, se stal klukem, kterým jsme byli my.

Nedostatečné ambice a jednoduchá didaktika

Autor analýzy Heleně Štáchové vyčítá jednoduché didaktické hříčky. Netuším, co si pod tímto obecným konstatováním mám představit. Zároveň je dobré se ptát, je špatně, když se skrze Hurvínka děti něco dozví? Ponoříme-li se do historie divadla, zjistíme, že potřebu vychovávat dětské publikum měli všichni interpreti a to ve dvou rovinách, přiznaně - zvolený didaktický okruh většinou vychází ze samé podstaty názvu titulu, a nepřiznaně - vzdělávací pointa vychází z podstaty příběhu. Josef Skupa ještě před Protektorátem uvedl hru Hurvínek se učí čarovat (1937), která byla později překřtěna na Hurvínek mezi broučky. V broučcích Hurvínek neposlouchá a zabíjí hmyz. Doktor Faust se na Hurvínka naštve, zmenší ho a Hurvínek je náležitě poučen, že i broučci mají právo na život. Josef Skupa navíc v duchu propagandy 50. let prostřednictvím Hurvínka nabádal děti k aktivnímu budování socialismu skrze brigády, říkal dětem, kde se smí sáňkovat či jezdit na koloběžce. V didaktických titulech pokračoval i Miloš Kirschner. Hurvínkova strašidýlka si kladou za cíl Hurvínka naučit poslouchat, inscenace Ještě jeden Hurvínek? vychází z potřeby dětem sdělit, že se nemají pořád koukat na televizi a že přátelství je důležitější než technické vynálezy a domácí práce je dobré vzít jako příležitost v pomoci dospělým. Ve vzdělávacích aktivitách se nesou i Kirschnerovy nahrávky - Hurvínek se učí První pomoci, znát přísloví, Jiráskovy Staré pověsti, požární výchovu, slušné chování, ochranu přírody a dopravní předpisy. Helena Štáchová naproti tomu děti vzdělávala v oblasti sociálně patologických jevů (Hurvínkovo okno a Hurvajz, nefetuj), hravou formou dětem zprostředkovala historii v úspěšné audio sérii Hurvínek v českých dějinách, oprášila první pomoc ve své době oblíbeném televizním seriálu S Hurvínkem za lékařem atd.

Jak již bylo zmíněno, analýza o Heleně Štáchové tvrdí, že neměla dostatečné ambice v překročení tvůrčího zlobení a provokování. Tvrzení vyvracím na základě několika faktů. Helena Štáchová psala sloupky do deníku Metro, v nichž prostřednictvím S+H glosovala tehdejší události a jednání politiků. Později sloupky přetavila v knihu Spejblovo politické obludárium. Určitou formu zlobení - tedy vybočení ze zajetých kolejí, představoval dnes již neexistující drsný humor, pro Hurvínka do té doby nevídaný. Jako příklad poslouží následující vtip:
Hurvínek: Tatí, kup mi revolver.
Spejbl: No to nepřichází v úvahu, Hurvínku.
Hurvínek: A proč, taťulínku.
Spejbl: Protože bys mohl někoho zranit. Nanejvýš ti koupím vodní pistolku.
Hurvínek: Ale já bych chtěl opravdický revolver.
Spejbl: Konec diskuze, kdo tady poroučí, ty nebo já?
Hurvínek: No, ty, ale kdybych měl ten opravdický revolver ...

Prokletí s autory

Analýza Luďka Horkého tvrdí, že za Kirschnerovy éry se v divadle objevovalo mnoho kvalitních scénářů, pod nimiž byla podepsána hvězdná jména té doby. Jak je to ale ve skutečnosti? Podíváme-li se do přehledu divadelních her, zjistíme, že většinu textů si divadlo - stejně jako za Skupy - psalo samo. František Nepil měl na kontě pouze dva resp. tři divadelní texty (Ahoj, Andrtálie a Na řadě Dr. Spejbl, jenž byl později překřtěn na dnes známý název Hurvínek a drak) a několik dialogů pro gramofonové desky a rozhlas. Miloslav Šimek a Josef Fousek byli podepsáni pod Hurvínkovou diskotékou a Hurvínek na šikmé ploše. Zda-li tyto inscenace byly úspěšné, se můžeme jen dohadovat, zaměstnanec a a tehdejší archivář divadla Pavel Grym s nimi nebyl úplně spokojen, totéž platí o dobových kritikách. Ostatně, zrovna časopis Loutkář Hurvínkovi nikdy příliš nefandil. Scénáře k divadelním textům, nahrávkám či večerníčkům si psal Miloš Kirschner většinou ve spolupráci s Vladimírem Strakou a Pavlem Grymem. Tu a tam autorsky přispěl i dramaturg divadla Jiří Středa. To se nutně podepsalo i na stavbě vyprávění. Kirschnerova éra s sebou nesla recyklaci postupů. Tam, kde byl Spejbl dramatickou postavou, se situace či pointy opakovaly. Skladba děje se často nesla v duchu záměn a nepochopení řečeného, různým způsobem propojování Hurvínka s klasickými pohádkami apod. Tu a tam ze zajetých kolejí autoři vybočili, jindy se k nim vrátili. Divadelní texty kombinovaly postupy používané v audiovizuální tvorbě, reagovaly na výročí Josefa Skupy formou pásem, nasazovaly se nové příběhy, ale také se stále dokola vracely již uváděné tituly ze Skupovy éry (Dějiny kontra Spejbl, Hurvínek mezi broučky, broučkovská variace s názvem O fousatém Hurvínkovi). Kromě Skupovských textů se z Kirschnerovy doby obnovených premiér dočkal Hurvínkův sněhulák či Hurvínkovi k narozeninám.

Po revoluci to nebylo jiné. Hurvínek spolupracoval například s externistou Pavlem Cmíralem, Jiřím Melíškem, Romanem Kopřivíkem a autorsky se rozjela mladší generace souboru včetně Kirschnerových dětí. Tvrdit, že Helena Štáchová divadlo zakonzervovala, a tudíž její éra je co se týče S+H přeslazený kompot, považuji za troufalé. Pokud by tomu tak bylo, bylo by zakonzervované a přeslazené celé mé dětství (jsem ročník 1992). Divadlo by ztratilo diváky a posluchače nahrávek. Hurvínek v mém dětství pořád měl co říct. Jako děti jsme se s ním identifikovaly, chápaly jsme jej. Hurvínek se koukal na to samé, co my. Tvrdit, že Jan Vodňanský byl v 90. letech podle Luďka Horkého při vší úctě za zenitem, považuji za hloupé. Jako děti jsme sjížděly dětská písničková alba autorského dua Skoumal a Vodňanský stále dokola. Pro připomenutí, jednalo se např. o tituly Kdyby prase mělo křídla, Jak se loví gorila, aj. Populární mezi dětmi rovněž bylo i Vodňanského sólové album Dejte mi pastelku, nakreslím pejska. Jan Vodňanský se navíc před Hurvínkovým divadelním počinem zapojil coby textař songů k nahrávce Hurvínkova lokotka, jejíž prodej rozhodně nebyl zanedbatelný. Po roce 2000 vznikla nová série Hurvínkovských večerníčků, v níž i Spejbl jedná sám za sebe, kterou Česká televize z neznámých důvodů nikdy do vymezeného času nezařadila. Hurvínkův rok si ale své diváky přesto našel. Helena Štáchová navázala na to, co přinesl do divadla nejprve Josef Skupa, později Miloš Kirschner. Pokračovala v příbězích, didaktických titulech, rozvíjela dialogickou tradici, v inscenacích vzpomínala na Kirschnera i Skupu. Divadlo nezakonzervovala, pouze se stejně jako její předchůdci plácala v tom, jak Hurvínka uchopit.

To ovšem neznamená, že by se divadlo za Heleny Štáchové neocitlo v autorské krizi. Jistým znakem Heleny Štáchové byla recyklace hlášek a vtipů a to jak ve scénářích divadelních textů tak i nahrávek. Fanoušci při nahození určitého slova už automaticky věděli, co přijde za repliku. Opakovaný vtip přestával být vtipem. Určitým schématem se stal autorem analýzy deklarovaný Spejblovský prolog a epilog. Na počátku děje jsme většinou doma, pak Hurvínek usne nebo něco zahvízdá, někam se rodinka či jen Hurvínek s Máničkou dostanou, něco zažijí a pak se vrátí domů. Příběhy samy o sobě nejsou špatné, dokonce bych ani Mikimu nevyčítal zhlédnutí se v Disneyovkách. Na nich má generace vyrostla a vyrůstá. Problém spatřuji pouze v opakujícím se stylu vyprávění, jak jsem již doložil, ve stejné autorské pasti se ocitli Josef Skupa i Miloš Kirschner. Za vyloženou nepravdu považuji tvrzení Luďka Horkého, že Spejbl se za éry Heleny Štáchové a Martina Kláska nestal jednající dramatickou postavou. To, po čem Luděk Horký volá, splňuje mnoho nahrávek s Martinem Kláskem, již neuváděné inscenace, Luďkem Horkým opomenutý stále reprízovaný Hurvínkův Mikuláš a Davidem Janoškem stažené tituly Past na Hurvínka a Štědrý den u Spejblů.

Autor analýzy volá po nových autorech, ti tu samozřejmě jsou, zmiňuje konkrétní jména. Většinou se jedná o kvalitní tvůrce, kteří mají zkušenosti s dětským divákem. Prokletí nových autorů spatřuji pouze v tom, že se tvůrci Hurvínka bojí a neví, co s ním. Po celou dobu existence divadla se strach napsat něco pro Hurvínka nepodařilo prolomit. Těžko říct, čím to je, trvání na kukátkovém divadle, nesmysl, pravidlo bylo mnohokrát porušeno. Osobnostní nastavení interpretů či snaha ředitelů v uchování si své výjimečnosti? Nesmysl. Josef Skupa mnohokrát prosil, aby někdo jiný pro Hurvínka něco napsal (neúspěšně se obracel například i na Karla Čapka). Miloš Kirschner ve Skupově touze po nových autorech pokračoval. Tu a tam se stejně jako za Skupy někdo nový našel, Hurvínek ale stejně většinou skončil v autorství samotného divadla. Helena Štáchová se o nové tvůrce pokoušela rovněž. Zda-li nebyla v posledních letech dle vyjádření Ondřeje Lážnovského vůle autory mimo divadlo hledat, nám možná osvětlí slíbené rozhovory v dalších číslech Loutkáře.

Logická stavba příběhů, zastaralý jazyk a opakující se technologické postupy

Autor analýzy se zamýšlí nad stavbou současného repertoáru, vymezuje se proti zastaralému negenderovému smýšlení, hledá dramaturgické přešlapy a vyčítá opakující se výtvarné pojetí scény. Projdeme-li si kritiky Loutkáře či monografie Pavla Gryma, zjistíme, že se totéž psávalo i dříve. Z Kirschnerovy éry připomenu alespoň spor kolem závěru Pasti na Hurvínka, kdy kritici vyčetli didaktické vyznění hry v polepšeném Hurvínkovi a když byl závěr hry změněn v toulání se Máničky, diváci očekávali pokračování a nepochopili, že představení skončilo. Kritici tak ostrouhali a divadlo se raději vrátilo k původní myšlence. Trhliny ve stavbě děje se rovněž objevovaly, za všechny jmenujme nelogičnost v nahrávce Hurvínkovy večerníčky pro kluky i pro holčičky, kdy Spejbl Hurvínkovi na začátku řekne, aby napsal dopis Máničce a Bábince do Houbohled a informoval je, že je mají zítra čekat u vlaku. Hurvínek dopis neodešle, u vlaku je nikdo nečeká a oni bloudí. Pointou nesmyslu je, že i kdyby Hurvínek dopis poslal, dopis by i tak kvůli krátkému času nemohl dojít.

Technologické pojetí se opakovalo i za Kirschnera a Skupy. Totéž platí o jazyku. Dokladem budiž onikání ve skupovských hrách, přestože se tak již dávno nemluvilo. Zpočátku zvolená forma snad působila komicky, později se onikající jazyk stal i pro diváky kontraproduktivní. Kirschner navíc ze Skupy nejprve vycházel, anachronismy Skupa používal záměrně, Kirschner je pak během let vypouštěl a nahradil Hurvínkův jazyk jinými výrazy. Jak již bylo řečeno, Mánička se začala modernizovat až s příchodem Heleny Štáchové. Rozhodně nepatřila k tehdejším holčičkám, a to ani způsobem vyjadřování.

Zemětřesení u Spejbla a Hurvínka

Hurvínek se aktuálně ocitl v situaci, v níž ještě nikdy nebyl. Z divadla odešli nejschopnější interpreti Martin Klásek, Ondřej Lážnovský a Marie Šimsová. Ostatní členové souboru nemají potřebné zkušenosti s hlasovým herectvím. Josef Skupa byl nadšený fanoušek do rádia a zvukové techniky. Proto Spejbla s Hurvínkem vybrousil i za pomoci těchto přístrojů. Miloš Kirschner se rovněž inspiroval v rozhlase a rozhlas mu pomohl k dokonalosti. Helena Štáchová v rozhlase začínala. Do Divadla S+H vstoupila vybavena nejdůležitější dovedností pro interpretaci Máničky a Bábinky. Martinu Kláskovi předala cenné zkušenosti nasbírané z rozhlasového působení. Proto se i Martin Klásek postupně stal vynikajícím interpretem S+H. Ondřej Lážnovský a Marie Šimsová měli talent. Oba dva zcela správně cítili, že se potřebují posunout. Já jsem viděl četné chyby, kterých se dopouštěli. Mánička byla chvílemi uječená, s Bábinkou si Šimsová nevěděla příliš rady a Bábinka tu a tam přehrávala a nepůsobila autenticky. Ondřej Lážnovský pro změnu měl potíž v udržení tónu v Hurvínkově fistulce, bojoval s chrapotem apod. Zmíněné nedostatky bylo možné napravit. Marie Šimsová i Ondřej Lážnovský mají ve vínku dnes už ne zrovna populární ale dle mého soudu důležitý dar herecké pokory. Cenné rady jim mohl poskytnout Lukáš Hlavica, s nímž Ondřej Lážnovský domluvil případnou spolupráci (měla se týkat například audiopodoby hry Hurvínek a Golem). Lukáš Hlavica je držitel mnoha ocenění v oblasti hlasového herectví. Je rozhlasovým režisérem i pedagogem. Lepšího učitele si Divadlo Spejbla a Hurvínka nemohlo přát. Útěkem tří nejdůležitějších postav z divadla spolupráce s Lukášem Hlavicou pochopitelně padá. Jak autor analýzy správně podotkl, Denisa Kirschnerová ani Miki nejsou herci. David Janošek je svým zaměřením od všeho trochu. Akutní problém na rozdíl od Luďka Horkého nespatřuji ve hledání autorů, ale v samotném základu interpretace a pojetí hlavních figur a ve snaze si definovat, co vlastně Spejbl s Hurvínkem dnes nabízí a kam se mají ubírat. Představa Davida Janoška, že některé tituly se budou hrát ze záznamu a loutkovodiči budou jen jakýmsi dabingem, je samozřejmě směšná. Živé umění nenahradí zvukový záznam, zvlášť, když v něm má účinkovat Helena Štáchová. Doufám, že v divadle vyvolávání duchů ze záhrobí nebude mít dlouhé trvání. Již v 50. letech se za Skupy zkoušelo hrát ze záznamu a úspěch to věru nebyl. Věcně má autor analýzy pravdu, provozně nemá David Janošek jinou možnost, když mu v obsáhlém repertoáru postavičky nemá kdo mluvit. Určitá jména nových interpretů sice byla oznámena, nicméně platí, že nikdo z nastupující mladé generace nemá za sebou důkladnou průpravu a s ní související hlasové herectví a nikdo se obrovské množství textů za pár týdnů nenaučí. Odpadlo předávání mistra na žáka. Buď divadlo skončí nebo odstartuje nový začátek. Luděk Horký správně zmiňuje, že divadlo potřebuje navýšit počet premiér, aby se mohlo rozvíjet, zvlášť když se David Janošek rozhodl pustit se do největší revoluce v historii S+H. Dlužno ovšem dodat, že ani za minulého režimu počet her během roku zrovna velký nebyl, a to se až na pár výjimek nezměnilo ani po sametu. Jestli Hurvínek najde peníze pro navýšení rozpočtu je samozřejmě věc dovedností a schopností vedení divadla či hlavního města Prahy.

Druhým zemětřesením u Spejblů je posledních několik premiér. Martin Klásek se rozloučil s inscenací S+H - "Ve dvou se to lépe...". Text byl založen na dialozích a nesl se na vlně vzpomínání. Do toho vstoupil Spejbl a město hříchu, jakýsi pokus o temné znázornění nočního života. Oceňuji v tvorbě pro dospělé po delší době konečně snahu vystoupit z dialogických představení, dějová linka je však víceméně skryta. Podstatně lépe dopadla dospělácká příběhová groteska Žeryk padá vzhůru z roku 2007. Dalším aktuálním počinem pro dospělé je Hotel Spejbl - scénář nepočítá s žádným dějem. Dokonce by se dalo říci, že pro inscenaci se stala podstatnější přehlídka nejrůznějších technologií a neotřelých postupů. Popis hry je možné shrnout do jedné věty: ve Spejblově hlavě se odehrávají bizarní představy. To, co Spejbl a město hříchu začal, Hotel Spejbl ještě více rozvinul. Absence příběhu se dostává i do tvorby pro děti. Zatímco miminí představení Žeryčku, hop!, je možné považovat za vcelku originální pokus vykročit ze zajetých kolejí, nejnovější počin Spejbl, Hurvínek a já pouze variuje Hotel Spejbl. Tentokrát má žák David v hlavě Spejbla a Hurvínka. Ti mu tam neustále něco říkají a on je z toho zmatený. Divadlo posledními premiérami dokazuje, že příběhy ho nezajímají. David Janošek v jednom z rozhovorů navíc říká, že by chtěl v miminích inscenacích pokračovat. Snad se z divadla nestane pouze Dětský koutek či Dětská skupina pro hlídání batolat. Nezbývá než doufat, že Hurvínek nerezignuje na příběhy a kvalitní mluviče hlavních figur. Už teď se těším na rozhovory s dezertujícími interprety. Snad nám Martin Klásek, Ondřej Lážnovský a Marie Šimsová pomohou Hurvínkovo zemětřesení pochopit, když se k tomu Hurvínek zatím příliš nemá.

autor: Kamil Fajmon