Životní příběh Josefa Spejbla se započal jeho vyřezáním v roce 1919. Na divadle debutoval o rok později. Po počátečních neúspěších v roli akrobata v odpoledních přídavcích pro děti si Spejbl rychle získal respektované postavení v souboru Plzeňského loutkového divadla prof. Josefa Skupy a svými inovativními příslovími, jako třeba „kdo se směje naposled, ten se směje poslední“ získal srdce Plzeňáků. Raketový úspěch se dostavil krátce poté, co se po jeho boku objevil „malý Spejblík“, neboli Hurvínek. Popularita dvojice dřevěných plzeňských komiků byla ve své době srovnatelná s popularitou Vlasty Buriana, Ference Futuristy či Voskovce a Wericha.

Život a dílo Josefa Spejbla se v podstatě nijak zvlášť neliší od životů jeho nedřevěných kolegů, kterým se před časem věnoval cyklus Neobyčejné životy. Stejně jako jeho nedřevění generační souputníci prošel obdobím bouřliváckého mládí v okruhu avantgardy, následně dospěl, vyrovnal se se smrtí „otce“ Josefa Skupy, urovnal si vztahy s rebelujícím Hurvínkem, přizpůsobil se společenskému vývoji, stal se celebritou, prožil si „divoká devadesátá“ včetně vystěhování z Divadla v Římské ulici a následného budování nového divadla v Dejvicích, kde působí dodnes.

První stovka života Josefa Spejbla byla bezpochyby velmi úspěšná. Procestoval skoro celý svět, hrál v 16 cizích jazycích. V novém tisíciletí mu byl přiznán neoficiální statut národního bohatství a už dávno předtím se stal celebritou showbyznysu. Jeho ctižádost být slavným a oslavovaným se bezezbytku naplnila. Přesto se vkrádá otázka, jestli si svůj život nepředstavoval trochu jinak. Tenkrát před sto lety, s Josefem Skupou, kterému vděčí za život, a po kterém dostal i křestní jméno.