Tisk: Knihtiskárna "Loutkáře", s.r.o. v Chocni.

Scéna pro rozhlas dne 25. února 1927

Spejbl: Dobré vyladění přeju, vážená člověčino! Lituju, že vás nevidím, ale musím vám rcnouti, že zaplesalo moje ledví, když k mému nosu dolehla tragická zpráva, která mě mile překvapila, že totiž mám dnes právo také jednou kecat do radia. Čekal jsem tady už delší chlívku a teď konečně mne sem vpustili. Jak jsem se těšil, že nejsem odstrkávanej a že mi je dovoleno mluvit do něčeho, do čeho právo měli mluvit pouze vyvolenci. Tetelil jsem se radostí, že budu mluvit do radia, ale musím vám důvěrně rcnouti, že mne tady hanebně podvedli a že místo radia postavili přede mne něco, co vypadá jako praobyčejnej plechovej kastrol s děravým dnem. To prý je mikrofon. Nejvíc mne při tom rozčiluje, že si to přivázali na takovou tlustou šňůru ke zdi, patrně z obavy, abych jim to nevodnes. A dokonce tam vidím ještě nějaké sítko. To tam dali asi proto, aby se tam nedostalo žádné hrubší zrno z rozhovoru a neucpalo jim vedení. Potom, za druhé musím veřejně prohlásit, že je to hanebnej podvod s tou bezdrátovou telefonií, protože tady mají drátů plno.
Jinak jsem se setkal se značnou pozorností, a přes to, že tu mají napsáno na dveřích "Vstup nepovolaným přísně zakázán" - - mě sem pustili, ba dali dokonce vytacepírovat stěny látkami, jako při slavnostní přiležitosti.
Nevím tedy, zdali mi rozumíte, když musím mluvit jenom do toho děravýho hrnce, ale když už jsem se dal na vojnu, musím bojovat.
Dneska jste slyšeli všelicos pěkného o naší černé Plzni. Ale já vám teď zaskřehotám jeden vlastnoruční popěvek o jejích nedostatcích. Kdyby vás, Neplzeňáky, zarazily některé nezvyklé vejšplechce, tedy věztež, že to jest plzeňská terminologie.
Tedy, pane popelníku, račte se připraviti a zahousti potřebný klavírní doprovod.
(Zpěv za doprovodu klavíru:)
Pokud sahá paměť lidská, Plzeň byla katolická. Ženy ještě za Žižky, žily tam jak jeptišky.
Dnes se mění politicky, zůstává však při tom vždycky černá jako z Afriky, jó - to dělaj' fabriky.
Snaha prý tam kdysi byla, by se Plzeň častěj myla, zvláště její občané.
Nešlo to však - i ba ne! Po léta jsou snové marní, stavět nové lázně parní, komu špína není vhod, vždyť má doma vodovod!
Refrain: V Plzni je tuze moc sazí, kterými se zdraví kazí, kdo se v ní však piva napije, zapomene na vše. Mordyje!
Máme sic na Lochotíně lázně, zvané "Přátel síně", leč, než plavat v železu, to tam raděj nevlezu.
Z tvrdý vody železitý člověk jde jak neumytý a kdo prý v ní déle dlí, přijde domů natvrdlý.
Ale za to voda měkká do našeho města vtéká filtrovaná z Homolky, někdy plná karbolky.
S ní lze mýt se pěkně měkce a je při tom desinfekce, plná sladké útěchy, vždyť je karbol na blechy.
Refrain: V Plzni je tuze moc sazí, kterými se zdraví kazí, kdo se v ní však piva napije, zapomene na vše! Mordyje!
V názvech čtvrtí, vždyť to víme, po Praze se opičíme; Karlov, Petřín, Slovany, zavedli jsme bez hany.
Letnou, Smíchov, taky máme, jiné ještě obstaráme, budem-li dost piva pít, na Malou Stranu můžem jít.
Plzeň se též ráda baví, Plzeňák je dobrák pravý, v hospodě se napije, jinde tance užije.
Komu jemný sport je milý, v neděli na football pílí, večer zas plzeňský dav navštěvuje biograf.
Refrain: V Plzni je tuze moc sazí, kterými se zdraví kazí, kdo se v ní však piva napije, zapomene na vše! Mordyje!
Radio též v Plzni žije pro ně mnohé srdce bije, trápí nás však velice, že tam není stanice.
O konces by byla dračka, jen Studio, Vysílačka!
Dejte nám je, my je chcem. Nedáte-Ii, čert vás vem!
Refrain : V Plzni je ukrutně sazí, kterými se zdraví kazí, kdo se v ní však piva napije, zapomene na vše. Mordyje!
Ovšem, ale při tom přece jenom nemůže zapomenout na spoustu slibů "se shora", které by už mohla vyvážet na vagony, a které nejsou nic platný!
(Hurvínek vběhne a volá:)

Hurvínek: Tati, tati, copak tu děláš?!
Spejbl: I ty kluku jeden! A co ty tu chceš?
Hurvínek: Mně se po tobě stejskalo, tati, tak sem se za tebou rozjel po rychloběžce do Prahy, a už jsem tu!
Spejbl: A jak ses to dozvěděl, že jsem tady?
Hurvínek: Plzeňáci mně to prozradili!
Spejbl: A jak?
Hurvínek: Když jsi odejel, šel jsem se podívat trochu na ulici a strašně jsem se lek', že byly ulice prázdné, jako v té pohádce, co jsi mi jednou vypravoval. Tak jsem si myslil, že Plzeň vymřela a ptal jsem se pana strážníka a ten mi to vysvětlil, že prý je dnes všechno zalezlý u přijímaček a poslouchají rozhlas. Biografy i divadla museli zavřít, hospody prázdný, jen u Jonáka prej je nabito v Radio-restaurantu a v Radio-klubu v Benešově škole. Tak, to jsem rád, že jsem Tě našel!
Spejbl: Tak, ale tady nekřič, bylo by to slyšet do mikrofonu!
Hurvínek: Tatí, copak to je?
Spejbl: To je takovej švindl, stojí to tu tak nevinně jako by nic, a zatím to roztrubuje do celýho světa co si tu povídáme.
Hurvínek: Tatí, to je radio?
Spejbl: Říkají tomu radio, ale před chvíli se mi přiznali, že to je jen mikrofon.
Hurvínek: Tatí, copak je to radio?
Spejbl: Kluku ošemetná, nač chodíš do školy, když tě tomu ještě nenaučili?
Hurvínek: Tak daleko my ještě nejsme. Ale pověz mi to. Je prej to taková kisnička s drátkama a poslouchá se to. Jó!
Spejbl: Ano, milé dítě, a dají se poslouchat všechny možné stanice.
Hurvínek: Mlíkařská stanice taky?
Spejbl: Ta ne, jen ty, které mají vysílačku!
Hurvínek: No, tak to by mohla bejt ta taky! Ta má několik vysílaček!, které vysílá s mlíkem po městě. Ne?
Spejbl: Ale tomu ty nerozumíš. To musí vysílat vlnu! A ne mlíko!
Hurvínek: Vlnu?
Spejbl: Toť se ví!
Hurvínek: A neukradne jim jí po cestě nikdo kousek, když jsou teď ty mrazy?
Spejbl: To nevím, ale asi se to přece někdy stává, že je míň slyšet. Ale tomu se neříká krádež, nýbrž fading.
Hurvínek: A posílají hodně tý vlny?
Spejbl: Posílají, a taky posílají vatu.
Hurvínek: A hodně?
Spejbl: No dost, některý stanice posílají až 60 kilo vaty.
Hurvínek: A to voni jsou asi taky trestaný ti zloději vlny, viď?
Spejbl: Já sice nevím, ale slyšel jsem, že už se leckdo dostal do zpětné vazby.
Hurvínek: Tatí, poslechni, a to je nás slyšet, co si tu povídáme?
Spejbl: Jestliže jsme zapnutý, tak ano.
Hurvínek: Tati, tak to jsem rád, že je mne slyšet a tebe ne!
Spejbl: Jak to myslíš, ty chytráku hloupej?
Hurvínek: Protože nejsi zapnutej! Jen se podívej!
Spejbl: Budeš zticha, ty nezdárné dítě - takhle mne kompromitovat - ještě štěstí, že mne posluchači nevidí.
Hurvínek: No já přece nic! Dyť jsi to sám říkal! A tatí, a teď když mně je slyšet, já jim taky něco řeknu! Můžu, tatí?
Spejbl: Ale pozdrav napřed.
Hurvínek: Rukulíbám. (Pomlka.)
Hurvínek: Tati, on mně nikdo neděkuje, to jsou nezdvořáci, viď?
Spejbl: Voni nemůžou!
Hurvínek: Tak to bysme jim mohli vynadat a nemohli by nám nic udělat, viď?
Spejbl: I mlč, nebo by nám moh pan Dobrovolný dát nedobrovolný vyhazov.
Hurvínek: Tatí, já jim přednesu tu básničku, co jsme se učili ve škole, jó?
Spejbl: No tak třebas, ale honem, nemáme mnoho času!
Hurvínek: KRÁVA POTĚŠENÍ. Báseň od Jos. Mánesa.
Není lepší potěšení nežli kráva v chlívě!
Ráno mléko podojíme, večer krávu sníme.
(Pomlka.) Tati, oni netleskají oni neplácají jako u nás!
Spejbl: Ale za to ty plácáš nesmysly, tos to zase jednou splet! Zazpívej raději nějakou písničku.
Hurvínek: Já zazpívám - asi třebas - počkej - třebas: já na vojnu nepojedu, jó?
Spejbl: Tak teda třeba tu. Pane popelníku, račte zahousti k tomu příslušnej doprovod!
Hurvínek: Já na vojnu nepojedu, radši se dám na vojnu, kdyby na mne hajný přišel, kdo se se mnou zatočí?
Kde se pivo vaří, tam se dobře daří, pojďme tam a pijme, pijme ho, pijme ho, aby nás pánbu miloval, miloval.
To už je celý!
Spejbl: Ty jsi šmodrcha starej, všecko zvrtáš, zazpívej honem něco jiného, nebo odjedem s fiaskem.
Hurvínek: To raději s fiakrem, nebo autokobylem!
Spejbl: Tak bude to, nebo to nebude!?
Hurvínek: Bude to anebo to nebude! To záleží na mně. Ale já teda zazpívám asi třebas: Měla jsem holoubka. Pane Cucman, prosím vás, zahrajte mi k tomu!
Měla jsem holoubka, v truhle zavřeného,
on jest mi uletěl, po schodech, nahoru.
jestli je tam ještě, modrooké děvče
to mě hlava bolí, plakala bych hned!
a teďkononc třebas asi "Pod našima okny", jó?
Pod našima okny roste kedluben a svolává hochy, hoši pojďte ven.
Nechci, nenapojím, já se koně bojím, já se koně bojím, hoši pojďte ven.
tak a už je to zazpívaný. No tak.
Spejbl: To ale zas byla zmotanina! Vždyť pleteš jednu písničku přes druhou!
Hurvínek: Já teda zazpívám něco do skoku. Třebas asi Na tej louce zelený!
Na tej louce zelený, pase se tam náš kapr,
pase ho tam má panenka, zlatejma cihlama,
pase ho tam má panenka, až do rána bílého!
Tatí, ještě nás nerozepli? Ještě jsme pořád zapnutý?
Spejbl: Budeš-li takhle všechno plést, vypnou nás brzy a to bude ostuda!
Hurvínek: Já teda teď zazpívám něco vážný ho, jó?
Spejbl: Tak honem!
Hurvínek: U panského dvora náš Voleček orá, strakaté děvečky má. Kapr se ve vodě házel, když jsem milou doprovázel, z růže kvítek vykvet nám, veselme se!
Spejbl: To už se nedá poslouchat. Takovou ostudu. Já tady nebudu, já radši pryč pudu. Beztoho už je nejvyšší čas, abych stihl plzeňský rychlík. Pojď honem, vždyť už je tři čtvrti na jedenáct.
Hurvínek: Já tady ještě zůstanu a pojedu pak sám na rychloběžce. S bohem, tatí, šťastnou cestu a jdi už!
Spejbl: A nikde se mi po cestě nerozsyp! Dobrou noc, pane Radiožurnál, a na shledanou zítra v Plzni!
Hurvínek: Sbohem, tatí. (Mlaskne pusa.) Tak vám, člobrdíkové, ještě přednesu melodram o mrtvole, a pak honem poběžím na rychloběžce.
MELODRAM.
Vylez mrtvý ze hrobu ... bílej byl jak od škrobu ...
Sýček houkal na vrbě, mrtvý škráb se v kotrbě ...
potom vykřik hodně moc: Rukulíbám, dobrou noc!
(Konec.)