Denisa Kirschnerová: Spejbl a Hurvínek jsou jako moji příbuzní

Ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka Denisa Kirschnerová (47) o sobě říká, že vznikla jako vedlejší produkt divadelního snažení rodičů Heleny Štáchové a Miloše Kirschnera. Po nich převzala vůdčí štafetu. A vzpomíná na ně často: „Někdy si s nimi popovídám. Když jsou vypjaté chvíle, tak se mi o nich i zdá.“

Měli rodiče, kteří trávili celé dny mezi dětmi, náladu číst večer před spaním malé Denisce a jejímu bráškovi pohádky?
Pamatuju si, že nám táta na chatě předčítal Betty McDonaldovou, v jeho podání to byla dost legrace. Hlavně ale rodiče trpěli, když příběhy se Spejblem a Hurvínkem slýchali nejen v práci, ale i doma. Měli jsme totiž období, kdy jsme je na kazetách sjížděli od rána do večera, to čtení dost často nahrazovalo.

Maminka Helena Štáchová se seznámila s tatínkem Milošem Kirschnerem, ředitelem Divadla Spejbla a Hurvínka, kam nastoupila po absolvování Divadelní fakulty AMU. Předpokládám, že na pracoviště brávali dcerku nejspíš ještě v kočárku?
Brávali si mě s sebou ještě dřív. Jsem svým způsobem vedlejší produkt jejich divadelního snažení a bratr vlastně taky. Nezažili jsme babičky ani dědečky, takže zpočátku mě brali i na zájezdy. A když se o dva roky později narodil bráška Miki, tak to už bylo na zájezdování moc a zůstávali jsme doma s tetou.

Znamenalo tohle rodinné divadelní loutkové zázemí pro absolventku kulturologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy automatickou volbu dalšího směřování?
Já jsem tušila, že bych ráda psala. Na kulturologii jsem šla díky tomu, že mě zaujaly přednášky docenta Václava Soukupa na FAMU a možnost získat kulturní rozhled. Nemyslela jsem si tehdy, že je to automatická volba, dnes bych řekla, že byla.

Spejbl, Hurvínek, Mánička, Kateřina a Žeryk jsou stále se mnou, jsou to víc než loutky nebo divadlo. Jsou skoro jako blízcí příbuzní, kterým přeju, aby měli stále co nabídnout a lidi je měli rádi.

Vy jste ale ještě před studiem na vysoké škole psala texty pro divadlo. Zasahovali do nich rodiče?
K psaní textů pro divadlo mě vyzval táta, ale udělal to z legrace, protože věděl, že pořád něco píšu. Jen tak rozverně řekl: „Tak nám něco napiš.“ Nic tím důsledně nesledoval ani on, ani já. A tak vznikla moje první hra pro S+H. A psaní mě přiblížilo k divadlu. Texty mi samozřejmě opřipomínkovali. Člověk se to učí a každá hra projde pochopitelně rukama dramaturga.

Vím, že oba trávili prakticky veškerý čas divadlem. Leckdy na úkor vlastních sil a zdraví. Soubor se často vydával i za hranice. Jaké jste měli s bratrem dětství?
Myslím, že někdy byli opravdu vytížení a přetížení, protože cítili velkou odpovědnost a taky je to bavilo a těšilo, tak jim nedalo, aby vše stále nevylepšovali nebo na divadlo nemysleli.

Bylo fajn, že jsme mohli vyrůstat v divadelním prostředí a mezi tvůrčími lidmi. Asi ale pro nás jako děti muselo být dost těžké, když odjeli na delší dobu pryč. Když jsem byla úplně malá, tak si to ani moc nepamatuju. Došlo mi to u mého syna, představa, že bych ho musela třeba ve dvou letech na dva měsíce opustit, mi přišla najednou úplně nepředstavitelná. Pro nás s bráchou ale bylo důležité, že ve zbývajícím čase jsme si to společně vynahrazovali.

Letos v lednu uplynulo 130 let od narození Josefa Skupy, zakladatele divadla, který zemřel před svými 65. narozeninami v lednu 1957. Jak si připomínáte jeho odkaz?
Jdeme tak trochu ve stopách pana profesora Skupy. Připomínáme si ho podcastem na našich sítích, čerpáme ze zajímavých audio materiálů z našeho divadelního archivu. Na jaře budeme hrát v Paříži, kam vedlo jeho první zahraniční turné v roce 1929. Připravujeme představení s hostujícím režisérem a autorem, které mu bude také věnováno.

Podíleli jsme se na vzniku sportovně zážitkového okruhu v okolí Plzně, kde je deset zastavení. Na každém se setkáte s vtipnými dřevěnými sochami Spejbla a Hurvínka podle návrhu Jany Bačové Kroftové a díky QR kódu si můžete poslechnout i jejich krátký dialog z pera Ondry Lážnovského a v podání Martina Kláska.

V posledních letech se u „lipových chlapců“ pořád něco slavilo. Stovka Spejbla, devadesátka Hurvínka, loni v září padesát let od narození bábinky – paní Kateřiny. Asi to nebyly kvůli pandemii moc velké oslavy?
Nebyly a byly. To podstatné se nám vždycky podařilo zrealizovat. Mrzelo nás, když nevyšla slavnostní premiéra dokumentu z dílny České televize věnovaného panu Spejblovi na jaře 2020 v kinosále Paláce Lucerna. To by bylo opravdu velmi slavnostní, ale pan Josef Spejbl má pochopení, vždyť stál na scéně ještě v době, kdy řádila španělská chřipka.

Jak se vůbec v této době drží divadlo závislé na dětských návštěvnících, mezi nimiž naplno řádí covid?
Máme to štěstí, že jsme zřízeni Prahou a náš zřizovatel nám pomohl tyto výpadky krýt, ale rozpočet je pochopitelně omezený. A divadelníci se snažili dělat doslova psí kusy, ze dne na den se měnil a vymýšlel alternativní program, abychom zůstali v kontaktu s diváky. Bylo potřeba získávat nové zdroje financí, zřizovat letní scény a podobně.

Přesto, že divadla byla uzavřená, dělo se toho za jejich zdmi daleko víc než za běžného provozu. Loni na podzim se školy vracely, ovšem nadějné vyhlídky začaly kazit časté karantény. Doufejme, že to nejhorší už bude za námi.

Pět roků řídíte po Heleně Štáchové Divadlo S+H, a tím také šéfujete o dva roky mladšímu bratrovi Milošovi, který se tu uplatnil jako autor, režisér, dramaturg a výtvarník. Jak spolu vycházíte po pracovní stránce?
Mikiho zcela respektuji a sdílím jeho umělecký pohled na věc. Myslím, že cítí zcela přesně, co Spejbl a Hurvínek potřebují. Já jsem se v posledních letech přesunula spíš k administrativě.

Došlo mi, že vaše divadlo má jako jediné nejpevnější – a nejen co se materiálu týče – tým pěti postav. Desítky let stále populárních. Čím to?
Myslím, že jsou to vizuálně dokonalé loutky a že díky svému vztahu táty a syna a všeho, co to přináší, přestávají být loutkami a stávají se blízcí lidem. Vztah jednoho k druhému je základ všeho, co známe.

Co čte maminka Denisa svému pětiletému synkovi Kryštofovi před spaním?
Mám ambici číst, jenže momentálně mi konkurují dinosauři na YouTube. Když se zadaří, jsou dinosauři, pak je čtení, které končí většinou po pár větách. Když je matka vyšťavenější, tak se po dinosaurech krátce zpívá ukolébavka. Když je to ještě horší, matka pobrukuje nesrozumitelné zvuky, a když je úplně nejhůř, drží se ručička.

zdroj: Vlaďka Merhautová, Právo, Novinky.cz, 5.2.2022

Klásek předal Hurvínka nástupci. Odcházím, ale budu přítelem na telefonu, říká

Josef Skupa, Miloš Kirschner, Martin Klásek. To byla až doposud tři jména spojovaná s hlasem legendárních loutek Spejbla a Hurvínka. Nyní se tato trojice rozrostla na čtveřici. Martin Klásek se totiž rozhodl předat interpretační žezlo svému nástupci Ondřeji Lážnovskému a odejít z divadla.

„Měl jsem již delší dobu v plánu, že ukončím svoji divadelní kariéru v 65 letech. Jelikož jsem únorový, tak je ta pětašedesátka přede dveřmi. I dohodl jsem se s ředitelkou Denisou Kirchnerovou, že činnost v divadle skončím k 31. 12. 2021. Tedy že přestanu být zaměstnancem. Věnoval jsem s radostí tomuto divadlu celý svůj profesní život, a jednoho dne jsem si tak zabilancoval a uvědomil si, jak málo času jsem měl na rodinu, na výchovu svých dvou dcer. Děkuji své ženě Evě, že veškeré rodinné dění po celou dobu, a to i přes svoje časově náročné zaměstnání, držela pevně v rukách. Vždyť my jsme mimo rodiny trávili také půl divadelní sezony na cestách tuzemských i zahraničních. Takže si myslím, že nastal čas trochu to těm mým nejmilejším vrátit. Mám dvě vnučky, od každé z dcer jednu, a tak začnu fungovat jako děda, který je stále k mání,“ říká teď už bývalý principál Martin Klásek.

Jak je další „otec“ Spejbla a Hurvínka na svou misi připraven?
Soubor jsem opustil s vědomím, že jsem divadlu zajistil dalšího interpreta hlavních figur. Ondřej je nesmírně nadaný, zkušený a pro Spejbla s Hurvínkem ten pravý. Navíc režíruje, je autorsky činný. Tři roky jsem se snažil mu být rádcem. Takže divák rozhodně dalších mnoho let nemusí mít o Spejbla s Hurvínkem strach… A pak jsem ještě slíbil, že budu jakýmsi přítelem na telefonu, a kdykoli budou mít v divadle pocit, že potřebují moji pomoc nebo jen konzultaci, jsem k dispozici.

Jestli dobře počítám, v Divadle Spejbla a Hurvínka jste byl zaměstnán 48 let. Na co z toho téměř půlstoletí vzpomínáte nejraději?
Asi to bude divadelní sezona 1995/96. To se mi podařilo přinést na jeviště první vlastní dětskou hru „Hurvínek a zrcadlo“. Napsal jsem ji během dvou měsíců a pak i sám režíroval. Generálka a premiéra dopadly na výtečnou a ředitel Kirschner byl nesmírně spokojený. Tehdy mi řekl, že ho to velmi uklidnilo a že si vybral správného nástupce.

Divadlo sídlí v Praze, ale často jezdí po vlastech českých i jiných. Na kterou domácí a kterou zahraniční štaci jste se obzvlášť těšil?
V Čechách jsem se vždy těšil do Ostravy a okolí, kde je velmi vyspělé divadelní publikum a kde jsme trávili vždy více dní. V zahraničí upřednostňuji Berlín a Hamburk. V Berlíně hráváme v sále pro 860 diváku a vždy je vyprodáno. Takže tam bývá vynikající atmosféra a publikum je při reakcích pořádně slyšet. Hamburk je nádherné město. Hráli jsme tam snad ve všech divadlech a vždy přišlo plno lidí.

Kdybyste měl naopak pojmenovat největší průšvih, který jste v divadle, třeba na jevišti zažil, vzpomněl byste si na něco takového?
To bylo právě v Berlíně. Opět vyprodáno. Večerní show. A já jsem ztratil hlas. Tedy přesněji, Hurvínkovu fistulku. Nebyl jsem schopen ji nasadit. Rychle jsme jeli do berlínské nemocnice na foniatrii, kde mi vstříkli injekci a trochu se to zlepšilo. Začali jsme hrát. Bylo to revuální představení složené z dialogů hlavních figur a vizuálních čísel. Při třetím dialogu jsem začal cítit, že to opět přichází. Spejblův hlas jsem měl, ale Hurvínek se pomalu vytrácel. Při šestém dialogu začal Hurvínek šeptat a při osmém do mě u mikrofonu Helenka Štáchová ťukla a Hurvínkovy repliky podivným, huhňavým chlapečkovským hláskem doříkala.

Projevili Berlíňané pochopení?
V publiku bylo ticho jako v kostele. Naštěstí to byl poslední dialog večera. Začala děkovačka, diváci tleskali. Celý soubor stál na předscéně. Obyčejně po večerním představení přidáváme ještě nějaký úspěšný dialog, o který si diváci mnohdy zavolají. Tentokrát to bylo nemyslitelné. Já už totiž neměl ani ten Spejblův, ba ani Kláskův hlas. Helenka gestem utišila tleskající publikum a omluvila moji indispozici a poděkovala jim za neskonale báječnou toleranci. Z hlediště se ozval nadšený mužský hlas „Hurvinek, ich liebe dich!“ (Hurvínku, miluji tě!). A opět se strhl burácivý potlesk těch potěšených diváků, kteří tolik milují naše divadlo. Takže nakonec to dobře dopadlo a příště přišli zase. Ale pro mne to byl vážně večer hrůzy.

Divadlo Spejbla a Hurvínka si letos připomíná 130. výročí narození svého zakladatele Josefa Skupy. Co pro vás znamenal tento muž, který zemřel ve stejném roce, kdy jste se narodil?
Samozřejmě mu vděčím za to, že díky němu jsem měl možnost najít to, čemu se říká smysl života. Děkuji, pane profesore!

Opustil jste své milované loutkové divadlo s čistým svědomím, že jste předal těm, co v něm zůstávají vše, co jste mohl?
Určitě ano. 31 let jsem byl šéfem uměleckého souboru a jedním z mých úkolů bylo, zajistit vysokou úroveň vedení marionet. Kdo uspěl, zůstal, kdo ne, musel odejít. Za ta léta mi prošlo souborem více než padesát herců. V současnosti je tam sedm mladších členů. S těmi už jsem samozřejmě pracoval a radil jim. Připravil jsem pro ně dvě instruktážní desatera. Jedno se týká vedení loutek. Podle něj je možno se ve vedení marionety zdokonalovat. Druhé jsou zásady, na co dbát při mluvení na mikrofon. Protože v našem divadle jsou mnohá představení hrána v tzv. rozdělené interpretaci, kdy určitou postavu jeden herec mluví a druhý vodí. Ideální stav je, když všichni členové souboru jsou použitelní pro obě disciplíny.

Je vlastně v divadle ještě někdo, kdo tam působil stejně dlouho jako vy, nebo ještě déle?
V současné době je jediný déle sloužící pan René Hájek. Nastoupil do angažmá o čtyři měsíce dříve než já. Vynikající vodič, mluvič a inspicient.

Kdybyste mohl souboru Divadla Spejbla a Hurvínka něco prostřednictvím Deníku vzkázat, co by to bylo?
Divadlu S+H přeji neutuchající zájem diváků. Protože bez diváků je divadlo ničím. Udržujte jeho tradici a tvůrčím způsobem ji rozvíjejte. S+H není jen satira a humor, ale i sentimentální vzpomínka a hravost dětství v každém z nás. A Spejblovi s Hurvínkem nejméně dalších 100 let!

Čím se hodláte „v penzi“ zabavit?
To, že jsem odešel do penze, neznamená, že přerušuji tolik let trvající vazby. Jsme dohodnuti, že budu dále hrát jako host nebo chcete-li bývalý člen všechna večerní představení, která jsou na repertoáru. Ondra Lážnovský se postará o všechna dětská. A ještě bych měl absolvovat výjezdy do německy mluvících zemí, protože se jedná o připravené záležitosti. Například máme společný pořad „Evropské marionetové gala“ s německými a rakouskými loutkoherci. Každá ze tří skupin předvádí svoje pojetí hry s marionetami. Je to velice úspěšné a vždycky se na to moc těším. Samozřejmě bychom ještě rádi uváděli v Německu i naše vlastní původní hry. Kvůli nepříjemné situaci s covidem-19 byla spousta představení odřeknuta.

A co vaše autorské ambice?
Píšu si dialogy pro Spejbla a Hurvínka tzv. do šuplíku a hodlám v tom pokračovat. Třeba někdy přijde ještě možnost natočit v mojí interpretaci nějaké CD mých vlastních textů. Takže vidíte, že se od Divadla S+H úplně neodstřihávám. A pak mám ještě takovou starou chaloupku na Šumavě a tam je tolik práce! Také se věnuji cyklistice… A ještě musím plnit tu funkci dědečka!

autor: Filip Lukeš, zdroj: Denik.cz, 2.2.2022

Kirschner: Někdy si až říkám, že jsme Spejblovi zaměstnanci

"Snažíme se hlavně vymyslet, jak se dostat víc k divákům, když nemůžeme hrát," říká v rozhovoru pro Deník režisér, výtvarník a scénárista pražského Divadla S+H Miki Kirschner.

Na oslavy 100. Spejblových narozenin jste určitě měli spoustu plánů. Jak se kvůli současné době změnily?
Momentálně je těžké něco napevno plánovat, ale snažíme se. Některé akce, které bylo třeba zrušit, nahradily alternativy. Chystali jsme velkou retrospektivní výstavu ve Villa Pellé, tu nahradí do výroby připravená stálá výstava v divadle. Zvládli jsme ale premiérově uvést titul pro nejmenší děti od 1-3 let Žeryčku, hop! i novou netradiční hru pro dospělé Hotel Spejbl. Jedná se vlastně o průchod Spejblovou hlavou, v níž se otevírá 14 pokojů s různými diagnózami, které se setkávají s našimi postavičkami a komentují dnešní svět. Nechtěně je to tak provázané s dnešní dobou, kdy jsou také všichni zavření. Otevřeli jsme Klub přátel divadla, připravili jsme nový vizuál. Nenudíme se my, ani náš oslavenec.

Spejbla uvedl v Plzni do světa Josef Skupa, se kterým později už v Praze spolupracoval váš otec Miloš Kirschner. Vybavujete si nějaké jeho vzpomínky na zakladatele divadla?
S otcem měli hodně osobní vztah, Skupa mu svým způsobem zachránil život. Ve chvíli, kdy táta po vojně u pétépáků hledal práci a hrozilo mu, že půjde zpátky do dolů, si ho vyžádal do divadla, protože se s ním znal. Svým způsobem mu mohu být vděčný i já, protože táta s mámou se potkali právě v divadle. Otec o něm mluvil vždy krásně, Josef Skupa byl a je pro divadlo 'Starej'. Všichni ho takhle oslovovali a měl obrovský respekt. Vždycky tu panovala rodinná atmosféra, a to se společně se Skupovým odkazem snažíme držet dodnes.

Spejbl a Hurvínek jsou zřejmě osudoví pro celou vaši rodinu. Jak jste zmínil, v divadle působili rodiče, ředitelkou je teď vaše sestra Denisa Kirschnerová, která také napsala několik her…
V minulosti jsme si asi ani jeden nemysleli, že budeme pracovat zrovna tady, bylo to takové řízení osudu. Snažím se dělat i jiné věci, ale divadlo je časově hodně náročné. Máme k němu určitou zodpovědnost a dát všemu nějakou kvalitu, to je opravdu hodně práce, člověka to nutí také k větší sebekontrole. Tyto osobité a svébytné postavy jsou naše priorita, občas se jim musíme podřizovat, až si někdy říkám, že jsme vlastně jejich zaměstnanci (smích).

Společně s dalšími postavami, které k nim patří, se Spejbl s Hurvínkem objevili už i ve 3D filmu, Spejbl v komiksu. Dá se to vysvětlit jako snaha je přiblížit v moderní době i dětem, které je třeba tolik neznají?
Žijeme v mediální době a nebylo by asi rozumné se jiným postupům a technikám bránit, i když prioritou zůstává loutkové divadlo. Ale i tohle je svým způsobem navázání na Skupu, protože ani on se nových věcí nebál. Snad první zvukový animovaný film u nás byl Všudybylovo dobrodružství z roku 1936, kde Hurvínek dětem vysvětluje, jak fungují rádiové vlny. A jedna z prvních reklam byla Spejbl si kupuje vanu. Skupa byl v tomto směru hodně revoluční, jakmile se objevilo nové médium, on se k němu připojil. Ať už to bylo rádio, gramofonové desky, film, později Večerníčky. Měl třeba naplánované i představení s Voskovcem a Werichem, chtěl spolupracovat s Karlem Čapkem, nic z toho však nevyšlo.

Plánujete i další aktivity v tomto odlišném směru?
Když by byla nějaká zajímavá příležitost a mělo by to pro divadlo přínos, tak bychom se nebránili. Hodně se třeba povedl dokument České televize Neobyčejný život Josefa Spejbla. Už v první vlně jsme dělali on-line vystoupení nebo krátká videa pro děti na facebooku. I teď se snažíme hlavně vymyslet, jak se dostat víc k divákům, když nemůžeme hrát. Uvažujeme i nad možností hrát později venku, což by byla také nová zkušenost.

Vedle technologií se za sto let se hodně proměnila i čeština. Jak se to projevilo u Spejbla s Hurvínkem?
Samozřejmě, nechceme hrát archaické divadlo, takže i jejich jazyk se proměnil, každý interpret po téhle stránce přináší něco nového. Ale zásadní smysl, kdy jde hlavně o slovní humor v podání filozofů v dřevácích, se nemění. Moderním slovům se nevyhneme, ale máme pravidlo, že nikdy nejsou agresivní a nemluví sprostě. V představeních pro dospělé se to pravidlo může porušit, ale musí to přijít zvenčí, ne od Spejbla s Hurvínkem.

Když jste narazil na interprety, po vašem otci převzal interpretaci Spejbla s Hurvínkem Martin Klásek, jeho alternací je od roku 2017 Ondřej Lážňovský. Zatím není asi tolik známý, jak byste ho představil?
Naše divadlo vždycky stojí na osobnosti interpretů, bez toho se to neobejdeme. Máme na ně štěstí, u Ondřeje Lážňovského je jeho přínos nepopiratelný. Je loutkohercem už dlouho a k nám se přišel o tuto pozici ucházet. Ale jen vodičem nebyl dlouho, dokáže i tvořit autorské věci, režírovat. Má skvělé hlasové dispozice, schopnost hrát pět rolí najednou a každá bude jiná, navíc má i obrovský komediální talent. Je to asi nějaké kouzlo těch našich figur, že přitahují takové osobnosti.

Zdroj: Zdeněk Sequens, Deník, 30.11.2020

Spejbl a Hurvínek? Zodpovědnost, ale jedeme v tom odmalička, říká loutkářské duo Klásek a Kirschnerová

Spejbl a Hurvínek je pojem, který zná snad každý našinec i mnohý cizinec. Za tím, co tento pojem znamená v současnosti, je také práce Martina Kláska a Denisy Kirschnerové. Po Miloši Kirschnerovi a Heleně Štáchové zdědili velkou zodpovědnost i radost. Jak je na tom jejich loutkové divadlo nedlouho před Spejblovými 100. narozeninami?

Poslouchali jste jako děti Spejbla a Hurvínka?
Denisa Kirschnerová: Ano. Poslouchala jsem jak Skupu, tak tátu, měla jsem ráda oba.
Martin Klásek: Poslouchal jsem je, jenom když byli v rozhlasu, protože jsme neměli gramofon. V dětství jsem vůbec netušil, že desky se Spejblem a Hurvínkem existují. Žil jsem v Českých Budějovicích a ani jsem jako malé dítě neviděl Hurvínka v divadle. Poprvé jsem ho spatřil na vlastní oči ve večerním představení „Mnoho Spejblova povyku pro nic“ v patnácti letech v Římské ulici.

A za tři roky už jste byl jeho interpretem. Loni jste oslavil 45 let působení v divadle S+H. Kdybyste měl vybrat období, na které vzpomínáte obzvlášť rád, dokázal byste to?
MK: Asi ano. Bylo to na podzim roku 1994, kdy se mi povedlo přivést na jeviště moji první opravdovou hru pro děti. Jmenovala se Hurvínek a zrcadlo. Byl jsem šťastný, že to ještě mohl zažít pan Kirschner, protože on si přece jenom nebyl úplně jistý, jestli si svého nástupce vybral dobře. I pro interpreta Spejbla a Hurvínka je totiž důležité, aby byl pro divadlo nějakým přínosem, to znamená, aby si uměl také něco napsat. Za dva roky jsem měl další hru a tak dále. Myslím, že to pro mě byla nejšťastnější doba.
DK: Těžko vybrat jeden nejšťastnější moment. Já jsem hlavně vděčná, že naše divadlo funguje dál. Za loňský rok nás navštívilo 46 tisíc diváků. Jsem ráda, že je o Spejbla s Hurvínkem stále zájem. Čekám, co všechno ještě přijde, co nového nás napadne. Pořád máme kam jít, a z čeho těžit.

Martine, zajímá mě ta chvíle, kdy se zjistilo, že máte hlas vhodný na Spejbla a Hurvínka. Jak k tomu došlo?
MK: To bylo v roce 1973, kdy jsem krátce pracoval jako jevištní technik a byli jsme na zájezdu, tuším, že v západním Německu. A já jsem se chodil do portálu jeviště dívat na mistra Kirschnera, jak hraje forbínové dialogy. Nejenže mluvil za Spejbla a Hurvínka, ale on si i sám přitom vodil pana Spejbla. A to mě fascinovalo, navíc hrál v němčině, pochopitelně zpaměti. Bylo to pro mne něco úplně nového. Zájezdy byly tenkrát většinou šestinedělní, takže jsem těch představení viděl strašně moc, jelikož se hrálo téměř denně. A jak jsem to tak okukoval a poslouchal, zkusil jsem si jednou sám pro sebe promluvit Hurvínkovou fistulkou. A zaslechla to Helenka Štáchová, která s Máničkou čekala na výstup. Tím to celé vlastně začalo.

Jaký byl Miloš Kirschner učitel? Vlídný, nebo přísný, trpělivý, nebo netrpělivý?
MK: On byl nevlídný a netrpělivý na lidi, o které mu šlo. Vyžadoval píli, a jakmile zjistil, že člověk trošku lajdá, dokázal být i zlý. Ale v jádru měl velké srdce a byl to laskavý, velice vzdělaný člověk. Ale jako šéf byl kolikrát velmi drsný a někdy i nevybíravý. Pak mu to samotnému nebylo milé a sám se z toho těžko vzpamatovával. Divadlo držel pevnou rukou a z toho, co si vytyčil, neslevil. Chtěl z nás ze všech mít profesionály a na profesionalitu kladl úplně největší důraz.

Vy sám předáváte své zkušenosti novým hlasům Ondřeji Lážňovskému a Marii Šimsové. Jak dlouho trvá, než se člověk naučí mluvit, a možná spíš myslet jako Hurvínek nebo Mánička?
MK: Neumím říct, jak dlouho to trvá. Třeba Ondra je zkušený loutkoherec, prošel několika divadly a je výborný speaker v různých rolích. Když přede dvěma lety začal hrát Spejbla a Hurvínka, tak jsem vlastně teprve na jeho prvních pokusech zjistil, jaké chyby jsem dlouhá léta dělal v interpretaci. Mluví totiž dvě figury a každá má svůj daný charakter, jakýsi „dechorytmus“ a dejme tomu tempo myšlení. Je potřeba držet otcovskou lajnu Spejbla a dětsky vnitřní neklid jeho synka. Navíc musí mluvit podobnou barvou hlasu jako já, aby měl divák a posluchač stále „svého“ Spejbla s Hurvínkem. Pokud Ondru nějakým způsobem mentoruji, pak ho spíše upozorňuji na drobnosti. Neříkám mu, jak má hrát, ale kladu mu na srdce, aby to bylo v každé situaci pravdivé.

Deniso, vaše maminka Helena Štáchová sem chodila do práce. Kdy vás napadlo, že její práce bude jednou i vaší prací?
DK: Dalo se předpokládat, že u divadla s bratrem Mikim jednou zakotvíme. Celá naše rodina jím byla téměř prorostlá, a byla to tak téměř naše organická součást. I vzhledem k ochranným známkám na Spejbla a Hurvínka, které jsme zdědili, máme navíc zodpovědnost za to, co se s nimi a jejich tradicí bude dít do budoucna. Co se týče ředitelování, plánovala jsem původně zůstat doma tři roky se synem, který se mi narodil, ale maminka téměř souběžně onemocněla, a tak se mi to podařilo jen rok. V divadle jsem tak ředitelkou už dvě sezony.

Když jste přebírala funkci ředitelky divadla, dovedla jste si představit, co všechno to obnáší?
DK: Svým způsobem ano. Ale je to o to náročnější, že mému synovi jsou tři roky. Pracuju třeba po nocích, když spí. Ale s postupujícím časem věřím, že se to ještě usadí. Jsme dobrá parta a prostě děláme pro divadlo maximum. Stojíme o příběhy s nadsázkou, které si dělají legraci z absurdnosti lidského života, z lidských slabostí, ale zároveň pro ně mají pochopení.

Aby tohle fungovalo, na to by měl dohlížet umělecký šéf. Je to vděčná role?
MK: Já o sobě neříkám, že jsem uměleckým šéfem, jsem spíš šéfem souboru loutkoherců. My jsme tady čtyři, kteří tvoříme jakési umělecké vedení divadla. Scházíme se pravidelně a o věcech, tedy záměrech a realizacích, si intenzivně povídáme — Deniska, která je ředitelkou, ale i dramaturgyní, Ondřej Lážnovský, vystudovaný dramaturg a režisér. Výtvarník a režisér Miky Kirschner a já. Z pozice své funkce spíše rozporuji některé navrhované činnosti a plány mých mladších kolegů, které se mi nezdají například z hlediska mých zkušeností.

Obměňujete programově herecký soubor?
MK: Snažíme se, ale vůbec to není jednoduché. Jsme marionetové divadlo a je pravda, že lidí, kteří by měli zájem hrát opravdu profesionálně divadlo s marionetami, ubývá. Je to fyzicky náročné, pak je nutná jistá dispozice, chcete-li talent, a jelikož jsme divadlo patřící městu, jsme stále příspěvková organizace, takže platy nejsou moc vysoké. Další věcí je, že ta naše disciplína, hraní s marionetami, se už nikde důsledně neučí. Na DAMU - Fakultě alternativního a loutkového divadla se hra s marionetou učí velmi okrajově. To je jedna z věcí, které nás nutí k tomu, abychom si následovníky vychovávali sami, ať už mají takovou, či makovou uměleckou školu, anebo žádnou. Pokud mají předpoklad, že by se mohli uplatnit, pak je učíme vodit loutky od začátku. Zatím je nás tady více zkušenějších než těch mladších, ale zase se ti mladí mají od koho učit.

Do divadla S+H chodí na představení hlavně školní děti. Spejbl s Hurvínkem se vždy zapojovali do různých výukových a osvětových programů pro děti. Co je to aktuálně?
DK: Díky dialogu, který s učiteli vedeme - vycházíme z potřeb škol. Aktuálně pro ně pořádáme workshopy v duchu dramatické výchovy, které navazuji na zhlédnuté představení. Vzhledem k obecnému neduhu — nedostatku času a velkému množství povinností, které dnes učitelé mají — nabízíme také pracovní a metodické listy ke všem představením. Ve spolupráci s Prahou 6 pořádáme semináře pro učitele, aby věděli, jak lze využít dramatickou výchovu při výuce. Máme i kurzy loutkového divadla pro děti, ty běží už osmým rokem.

A co chystáte pro dospělé?
DK: Otevíráme klub přátel divadla, který nebude postavený na slevách, ale na zážitcích. To znamená, že příznivci Divadla S+H budou mít možnost účastnit se tiskových konferencí, podívat se tam, kam se běžný divák nedostane, účastnit se workshopů, které jim budou připraveny na míru, a to jak dětem, tak dospělým. Ve spolupráci s nadačním fondem Karla Janečka pořádáme nově odpolední představení pro seniory. Díky nadačnímu fondu také běží již šest let projekt pro sluchově a zrakově handicapované děti.
MK: Na forbíně je při představení také tlumočnice do znakové řeči.
DK: Ano. Představení je opatřené titulky a tlumočnice je navíc simultánně tlumočí do znakové řeči. Snažíme se o pestrou nabídku. Výhledově chystáme také projekt pro nejmenší děti od 1-3 let. Takové první seznámení s hrdiny našeho divadla, a to tentokrát skrze Žeryka, říkáme tomu „miminí představení“. Bude interaktivní a děti se jich zúčastní pochopitelně spolu s rodiči.

Když tak poslouchám, jak je všechno edukativní a interaktivní, nevytrácí se z toho trochu humor?
MK: Na to se musí dávat velký pozor.
DK: Pochopitelně nám jde o nadhled, humor, ale chceme, aby se naše představení dotýkala témat, která jsou aktuální a která děti řeší. Naše doprovodné programy nejsou edukativní ve smyslu, že bychom děti poučovali či vyučovali. Poslouchali jsme, co učitelé spolu s dětmi řeší, a zkrátka jsme spojili své síly. V našich workshopech jsme vyšli z moderních přístupů, jak prohloubit prožitek z příběhu. Workshop pak děti vede do světa emocí a prožitků, a vyvažuje tak většinou čistě racionální část jejich školního dne.
MK: Naše divadlo nebylo nikdy didaktické. Vždycky to měla být především zábava pro děti, ale když jim z toho v hlavě něco zůstane, je to fajn.

Říkali jste, že pro vás píšou noví autoři. Jak je hledáte? Když za vámi někdo přijde, že má skvělý scénář pro vaše divadlo, přečtete si ho?
DK: Scénáře si poctivě čteme a může to tak být. Zdánlivě se zdá jednoduché pro Spejbla a Hurvínka psát. Ale autoři musí být služební, ochotni respektovat jejich charaktery, omezující technologii loutek, a ne všech témat se mohou dotknout. Jeden z nejlepších autorů pro S+H Augustin Kneifel to vyjádřil trefně, napsal: „Autor netvoří Spejbla a Hurvínka, naopak oni tvoří jej. A tak bych byl moc rád, kdyby mi jednou řekli, že jsem se jim povedl.

Jak už bylo řečeno, Josef Spejbl bude v roce 2020 slavit 100. narozeniny. Už víte, jak oslavu pojmete?
DK: První vstup pana Spejbla na scénu není zaznamenán. Uvádí se, že vznik loutky probíhal v roce 1919 a debut pana Spejbla proběhl na podzim roku 1920. Proto jsme se rozhodli, že budeme slavit celý rok. Hned na začátku roku 2020 spustí svou činnost Klub Hurvajz, který divákům kromě jiného nabídne také pohled do zákulisí. Za oponu se naši fanoušci dostanou také díky prvnímu Dni otevřených dveří, který proběhne na jaře příštího roku. Od ledna budeme zkoušet nové představení pro dospělé Hotel Spejbl — osvědčeného autorského týmu Kirschner-Král-Lstibůrek. Na jaře vyjde reediční CD s klasickými dialogy S+H. A chystáme ještě další spejblovské věci.
MK: A Česká televize natočila dokument Neobyčejný život Josefa Spejbla.

Vedle divadelní rodiny máte oba i svou rodinu. Máte tolerantní partnery?
DK: Kdybychom s tatínkem mého syna spolu ještě žili, tak bychom spolu možná už nežili. Je to opravdu náročné, takže bych se mu ani nedivila.
MK: Se mnou to moje žena měla těžké. Byla doba, kdy jsme trávili spoustu času na zájezdech, takže já jsem prošvihl celou výchovu našich dvou dcer. Pořád jsem někde byl. Teď mám od každé jednu vnučku, a to je fajn. Už není tolik zájezdů, navíc už mám i nástupce, takže mám na vnučky víc času. Nechávám si jenom takové bonbonky, hraji své oblíbené hry. Loni jsem si vytvořil své vlastní autorské večerní představení „S+H — Ve dvou se to lépe…“ , které jsem do té doby neměl, a teď si ho nesmírně užívám. To také patří k mým šťastným obdobím, na která jste se ptal.
 
autor: Filip Lukeš, zdroj: Moravskoslezský deník 18.9.2019

Martin Klásek: I loutkoherec musí být uvěřitelný

Martin Klásek (*1957) pochází z divadelnické rodiny, tatínek byl hercem, maminka baletkou. Nebylo tedy divu, že také on si vybral uměleckou dráhu. Do Divadla Spejbla + Hurvínka nastoupil v roce 1973, o rok později si již vyzkoušel za Hurvínka mluvit (a pár vět i za Spejbla). Po tvůrci obou dnes světoznámých loutek Josefu Skupovi a jeho pokračovateli Miloši Kirschnerovi se tak stal jejich třetím interpretem. Od roku 1990 je uměleckým šéfem souboru. O vývoji a proměnách Divadla S+H, ale i jeho publika - dětského i dospělého - vypráví Martin Klásek v našem rozhovoru pro časopis Veleslavín 39.

Proč myslíte, že si Miloš Kirschner vybral právě Vás pro svoji alternaci a také jako pokračovatele?
Asi proto, že jsem měl základní předpoklady pro interpretaci Spejbla a Hurvínka. Byl jsem schopen hlasově vytvořit „hurvínkovskou“ fistulku, velmi rychle jsem se naučil práci s marionetou, byla tu schopnost improvizace. A pochopitelně je tady ještě ten nejdůležitější aspekt, a sice že jsem musel mít předpoklad být v budoucnu dobrým hercem-interpretem, protože Spejbl s Hurvínkem jsou postavami, které účinkují ve velkých dramatických celcích repertoáru Divadla S+H. Přesto si každý z nich zachovává svůj charakter. Nejsou tedy jen pouhopouhými glosátory, či postavičkami anekdotických skečů. Mezi nimi musí vznikat v dialogu nedorozumění, kterého pak synek z pochopitelných důvodů zneužívá z jakési dětské škodolibosti, která ale v žádném případě nesmí přerůst v drzost. Hurvínek nedorozuměním provokuje. Ale i tak musí být ta nedorozumění pravdivá! Takže je potřeba umět všechny tyto jejich polohy uvěřitelně zahrát. Nestačí tedy jen přecházet z jedné hlasové polohy do druhé. Potom je tady i určitá schopnost mluvit za S+H v jiných jazykových verzích. Tohle určil Miloš Kirschner, vědom si toho, že publikum musí mít možnost okamžitě rozumět pointě, nebo slovnímu kalamburu, vtipu, protože kdyby muselo čekat na případný překlad do sluchátek, nebo by bylo nuceno číst titulky, tak atmosféra daného humorného okamžiku je pryč. Zřejmě jsem byl tehdy, z jeho hlediska, nadějným pokračovatelem.

Kdy to bylo a jak se to vše odehrávalo?
Moje první premiéra se uskutečnila 8. prosince 1974 ve hře Josefa Skupy a Franka Weniga Hurvínek mezi broučky. Tento titul pro mě vybral Miloš Kirschner záměrně, protože pan Spejbl se objevil jen na začátku, kde měl asi sedm replik, a poté až na úplném konci, kdy odehrál podobné množství textu. Já totiž pochopitelně ve svých necelých osmnácti letech ještě neměl ten správný zralý hlasový témbr, abych mohl Spejbla interpretovat, aniž by si publikum všimlo nějaké změny. Tuhle inscenaci jsme hráli pro dětské diváky několik let a byla to pro mě veliká škola a dobrý základ. Hurvínek totiž během hry neslezl z jeviště, a tak jsem si tu fistulku řádně obrousil a ustálil.

Máte i Vy dnes alternaci a nástupce?
Mám skvělého kolegu Ondřeje Lážnovského, který již hraje oba ušatce ve dvou dětských inscenacích a je velikým příslibem do let budoucích.

Mluvíte výhradně Spejbla a Hurvínka, nebo i jiné role?
Mluvím i jiné role, a také vodím různé loutky. Podle nutnosti a inscenačního záměru si mohu vodit jak Spejbla, tak Hurvínka. To záleží na tom, jestli hrajeme v tzv. rozdělené, či spojené interpretaci. Spojená znamená, že loutkoherec vodí i mluví dohromady jednu figuru, rozdělená pak, že jeden mluví od mikrofonu a kolega vodí loutku na scéně. Někdy jsme nuceni přistoupit k tomu, že někteří z nás mluví v daném představení více rolí. Já například ve večerním představení Dějiny kontra Spejbl mluvím kromě S+H za dalších devět figur. Rád si také vymýšlím varietní loutková čísla, která pak využíváme v různých revuálních představeních a tam si, kromě interpretování hlavních figur, také vodím svoje sólové výstupy.

Liší se loutky Spejbla a Hurvínka dnes, od doby, kdy jste je začínal vodit a od doby jejich tvůrce Josefa Skupy?
Ano. Na začátku šedesátých let přišel Miloš Kirschner s nápadem vystoupit se Spejblem a Hurvínkem na předscénu. Tedy vytáhnout je z toho klasického loutkového kukátka. Do té doby byli Spejbl s Hurvínkem v jediné, původní velikosti. Dnes máme ony hrací velikosti tři. A vícero délek navázání loutek. Ale abych se vrátil k té změně podob. Jelikož Kirschner chtěl hrát forbínové dialogy po vzoru V+W přímo před diváky, tak bylo nemyslitelné, aby hrál s těmi mrňavými kukátkovými panáčky. Jenže když zvětšili ty původní, tak byli Spejbl s Hurvínkem oškliví, zdeformovaní. Dříve měli totiž užší obličejíky a delší uši a také delší nosy, takže po zvětšení to nebylo jaksi ono. Nechal tehdejšího divadelního výtvarníka překreslit původní výtvarné návrhy ve smyslu zvětšení jednotlivých proporcí. Při zvětšení a výtvarné úpravě tak došlo k zakulacení obličejů a jakémusi celkovému zušlechtění. Někdy v sedmdesátých letech při natáčení televizního pořadu došlo k tomu, že tvůrci chtěli použít tehdejší moderní obrazovou technologii — Bluebox. To umožňovalo tzv. klíčování jiných prostředí v záběru ze studia atd. Jenže, stalo se to, že Hurvínkovi zmizely krátké kalhoty, jelikož byly modré, a zelené kšandičky se chvěly. Od té doby nosí kalhoty šedé a namísto zelených kšandiček tmavě červené.

Kolik párů loutek S+H máte k dispozici? Jsou všechny stejné?
V současnosti máme 27 párů,ve třech velikostech, a také jednoho Spejbla ve velikosti živého člověka.

V čem se vlivem doby změnila sama představení, jejich poetika a příběhy? Jak se mění dětské publikum? Je o hodně jiné dnes a v době, kdy jste začínal? Platí to i pro dospělé publikum?
Samozřejmě, že vliv doby, tedy vlastně všeho, co nás a náš život obklopuje, se dotýká divadelního umění zcela přirozeně. A to nemyslím jen naše divadlo, ale divadla a umění obecně. My se s tím potýkáme po svém, a přesto se snažíme dodržovat určitou tradici v našem vyjadřování o tom, co chceme divákovi sdělit. Velikou výhodou je, že jsme autorské divadlo. To znamená,že si s našimi hrami a texty můžeme zacházet dle libosti. Ale nezapomínáme na to, co tohle divadlo učinilo populárním a proč zájem o ně neochabuje. Je nesmírně důležité tradici udržovat, ale také ji dále rozvíjet. Aby se Spejbl s Hurvínkem nestali archaickými figurkami, tak je potřeba intenzivně vnímat všechno, co se kolem nás děje. Máme dvě linie repertoáru. Jednu pro děti, druhou pro dospělé. Dnešní děti jsou daleko vyspělejší než děti, které byli v jejich věku před pětačtyřiceti lety, kdy jsem začínal působit v divadle. Vnímají daleko rychleji, jsou navyklé svižněji vstřebávat informace. My se tomu přizpůsobujeme například tím, že i naše dětská představení bývají jednak v moderním výtvarném hávu, ale také s dnešními tématy, která děti oslovují, a také tempem jednotlivých obrazů. Snažíme se je neunavovat příliš dlouhými texty, ale zaměřujeme se více na akci. Přesto musíme ale dávat pozor, aby se nám nevytrácelo to spejblo-hurvínkovské poklábosení a jejich láskyplný vztah.

Platí to i pro dospělé publikum?
V rovině dospělého diváka si uvědomujeme, že také nemůžeme přešlapovat na místě a hledáme stále nová témata, ale také nové výrazové prostředky a technologie. Nebráníme se modernímu muzikálu, hororu, historii, revue, ale také typickým promluvám Spejbla s Hurvínkem o nás lidech a o naší době,kterou právě žijeme.

V kolika zemích a v kolika jazycích už S+H za svoji existenci odehráli svá představení? V kolika Vy osobně?
Divadlo Spejbla a Hurvínka navštívilo za dobu své existence 35 zemí a hlavní postavy promluvily v 25 jazycích. Já jsem se podílel na patnácti jazykových verzích.

Který z jazyků byl pro Vás nebo pro Vaše kolegy nejtěžší?
Nejtěžší byla pro mě vietnamština, pak čínština a určitě ještě arabština. Z těch evropských pak dánština. Jsou jazyky, které bych byl bez výborného hudebního sluchu jen těžko schopen interpretovat. Já bych ale spíše použil slovo napodobit. Vždy se snažíme co nejperfektněji připravit, a to vyžaduje důkladné precizní zkoušení. Bývá to pro tu danou zemi a na určité turné. Takže nikterak do hloubky jazyk nestuduji. V asijských jazycích je důležité dobře rozpoznat tóny, které jsou významotvorné a umět je s dobrou výslovností použít. U arabštiny jsou to zase hrdelní hlásky, které nebylo pro mě jednoduché vytvořit ve fistuli. Příprava vypadá tak, že se nejprve s překladatelem učíme vyslovovat a číst jednotlivá slova. Poté věty a cvičíme plynulost mluvy. Pak přicházejí na řadu herecké důrazy a vysvětlujeme si pointy. Teprve po zvládnutí textu jdeme na jeviště a seznamujeme s jazykem naše loutkoherce, vysvětlujeme si výrazy a zkoušíme situace. Celý tento proces trvá dle náročnosti asi měsíc. V Evropě hrajeme náš běžný repertoár a pro exotičtější části světa skládáme speciální loutková představení, kde se střídají dialogy hlavních postav a revuální loutkové výstupy.

V jaké situaci je Divadlo S+H aktuálně? Má dostatek diváků?
Z velké části divadelní sezóny jsou naše dětská představení vyprodaná. Ta dělíme na školní a víkendová. Také zajíždíme do dalších měst České republiky, kde bývá vždy velký zájem. V poslední době míváme i velmi pěkně navštěvovaná představení pro dospělé a z toho máme velikou radost! Dětem nabízíme 10 titulů a dospělým čtyři.

Máte dostatečné dotace na svůj provoz?
Jsme scénou hlavního města Prahy a jsme tedy dotováni z jeho rozpočtu. Naše divadlo sídlí v budově, která zase patří Městské části Praha 6. Upřímně řečeno, neumím si představit, že bychom mohli dále na této úrovni fungovat bez stávající podpory Magistrátu hlavního města Prahy.

Jak je na tom loutkové divadlo obecně u nás? A ve světě?
U nás stále ještě existují loutková profesionální divadla, která patří městům a jsou jimi podporována, což je skvělé a já jim držím palce, aby si je města hýčkala i nadále, protože to jsou ty instituce, ve kterých se setkávají s divadlem vůbec poprvé ti nejmenší diváci. Řekl bych, že loutkové divadlo je obecně na celém světě jaksi na periferii kulturního zájmu veřejnosti. Ale víceméně jsou loutková divadla v soukromých rukách a musí bojovat o přežití. Jen výjimky mohou býti pravidlem.

Na jaké škole jsou vychováváni budoucí loutkoherci?
Na DAMU (Divadelní akademie múzických umění) je zřízena Fakulta alternativního a loutkového divadla. Ta připravuje budoucí adepty i pro loutková divadla po dobu čtyř let.

Nejste jenom interpret, ale také autor a režisér. Kolik her pochází z Vašeho pera, kolik jste jich zrežíroval?
Uvedu takový souhrnný výčet, který mi připravili moji spolupracovníci: jsem (spolu)autorem celkem 14 titulů, 18 her jsem (spolu)režíroval. Autorem nebo spoluautorem jsem u třech knižních titulů, totéž platí pro 5 CD. Jako interpret Spejbla a Hurvínka jsem natočil 45 CD.

Která hra je tou nejnovější a co o ní můžete říci?
Nejnovější je hra pro dospělé S+H-Ve dvou se to lépe... Nápad na takovéto představení vznikl na začátku roku, kdy nám z provozního plánu z technických i organizačních důvodů vypadla plánovaná dětská komedie. Když jsme uvažovali, jak využít čas v určeném termínu, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit vytáhnout a oprášit několik dialogů S+H, které jsem měl již nějakou dobu v počítači. Nakonec jsem z nich použil prakticky jenom dva a zbytek napsal nově. Spolu s dramaturgem Lážnovským jsme je uspořádali do inscenačního tvaru. Se žánrovým zařazením mám malinko problém, protože se nejedná o revue, ani kabaret. Je to spíše taková koláž, nebo leporelo složené z úvah hlavních figur a jejich konfrontace a komunikace se světem nás živých, loutkářským žargonem „živáčků“. Ale také vzpomínky S+H na prožité úseky jejich existence. Vracím se zde k principu forbín, ve kterých na začátku šedesátých let Miloš Kirschner přivedl Spejbla s Hurvínkem z loutkového kukátka před diváky, kde začali S+H komunikovat se svými vodiči a tím, kdo je mluví. Snažil jsem se představit si, jakou optikou na nás lidi ti dva dřevění panáčci pohlížejí, co si o nás myslí, jestli jim ta manipulace a vedení, kterým je vláčíme po světě a časem, vadí, nebo zda si kladou otázku, proč vlastně na tom jevišti vůbec stojí. To všechno mně otevřelo docela veliké množství témat, jako jsou symboly, řemeslo, kvalita, vztahy, iluze a právě ta komunikace. Dochází i k určitým neshodám mezi zúčastněnými, téměř potyčkám a poté k usmiřování. Všechno samozřejmě s nadsázkou a humorem, tomuto divadlu vlastním. Vyznění představení necháváme na divákovi, proto ten nedopovězený název: Ve dvou se to lépe... O režii jsem požádal již zmíněného Ondřeje Lážnovského, který se úkolu zhostil báječně. Scénu navrhl a vyrobil Dušan Soták a hudbu zkomponoval Jiří Toufar, oba naši dlouhodobí spolupracovníci.

Připravujete něco i pro televizní diváky nebo rozhlasové posluchače? Případně nová CD?
Právě jsme začali natáčet dokument o životě Josefa Spejbla z cyklu Neobyčejné životy. Moc mě těší, že tento projekt v České televizi vznikl a že bude uveden v roce 2020, kdy Spejbl oslaví 100 let! V létě bychom měli natočit nové CD pro posluchače, které autorsky chystá naše paní ředitelka Denisa Kirschnerová a název je zatím ještě nejasný.

Jaké plány máte do blízké i vzdálenější budoucnosti Vy i divadlo?
Od ledna se v divadle začne připravovat nová komedie pro dospělé s pracovním názvem Spejbl v hotelu Svět. Poté nazkoušíme dětskou komedii Past na Hurvínka, kterou chceme potěšit pamětníky slavné inscenace z roku 1971, ale v nové výpravě a moderní úpravě textu. Ta se tak zařadí mezi inscenace z našeho zlatého fondu. Čímž se hlásíme k tomu nejlepšímu, co bylo pro naše divadlo vytvořeno minulou generací. V září nazkoušíme německou verzi inscenace S+H-Ve dvou se to lépe..., která bude mít svou premiéru v Berlíně 6. října 2019.

Jaký je Váš osobní vztah k Praze 6?
Když se řekne Praha 6, tak se mi pochopitelně vybaví Divadlo S+H na Dejvické ulici, ale také třeba Divoká Šárka a tamější koupaliště s děsně studenou vodou, kde jsem se kdysi jako kluk koupal. A pak také Hanspaulka, kde bydlel můj kamarád a mně, sídlištnímu mladíkovi, se tam mezi těmi nízkými domky moc líbilo. Nebo taky úžasná stará čistírna odpadních vod, kde jsem před léty s Mirkem Vladykou a Hurvínkem natáčel jeden díl do cyklu české televize Po stopách... Praha 6 byla pro mě vždy tou nejzelenější částí Prahy a cítím se tu hezky.

Co byste rád řekl čtenářům časopisu Veleslavín a na co jsem se nezeptal?
V Galerii Villa Pellé v Pelléově ulici, Praha 6-Bubeneč bude na podzim roku 2020 instalována výstava ke 100 letům Josefa Spejbla, tak si to zapište do diářů a nezapomeňte se přijít podívat. A pochopitelně se přijďte podívat na některá z našich představení! Chacháááá!

Rozhovor připravil David Hruška, vyšlo v časopisu Veleslavín 39 12/2018 (pdf soubor).  

Martin Klásek: Žiju se Spejblem a Hurvínkem

Loutkoherec Martin Klásek mluví dvojici Spejbl a Hurvínek už pětačtyřicet let. Třetí „otec“ nejslavnějších českých marionet, na němž nyní stojí celé Divadlo Spejbla a Hurvínka, teď uvádí první autorskou hru pro dospělé a vychovává si nového nástupce.

Chacháchá! směje se teď dřevěný rošťák Hurvínek hlasem Martina Kláska v novém představení Divadla Spejbla a Hurvínka stejně jako před pětačtyřiceti lety. Na pódiu tohoto divadla stanul jedenašedesátiletý loutkoherec poprvé, když ještě ani nebyl plnoletý. Bylo to v době, kdy soubor ještě sídlil v Římské ulici na Vinohradech. Klásek tam od šestnácti let působil jako technik, než v roce 1974 poprvé vystoupil ve hře Hurvínek mezi broučky. Od roku 1982 pak dvojici loutek pravidelně alternoval v představeních pro děti i dospělé. „Spejbl tam měl tři věty na začátku a dvě na konci, jinak byl na pódiu pořád jenom Hurvínek,“ vzpomíná na své první angažmá v pořadí třetí hlas nejslavnější české loutkové dvojice. Prvním „otcem“ Spejbla a Hurvínka byl loutkoherec Josef Skupa, který Divadlo Spejbla a Hurvínka v roce 1930 založil. Klásek svou nezastupitelnou roli v souboru převzal v roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, dalšího představitele slavných loutek.

Vzpomenete si na své první setkání se Spejblem a Hurvínkem?
Pamatuji si ho matně, mohlo mi být kolem devíti let. Co vím přesně, určitě jsem je viděl v televizi. Mám zafixováno, že to bylo v pořadu Dobrý večer s Waldemarem, kde byli jako hosté Spejbl, Hurvínek i Mánička a společně zpívali tehdejší ohromný hit Lásku nebeskou. Naživo jsem je poprvé měl možnost vidět až v patnácti letech, kdy jsem jako kluk z Českých Budějovic navštívil v Praze tátu, který byl
hercem v divadle na Vinohradech. Vzal mě na představení Mnoho Spejblova povyku pro nic. Byl jsem z toho paf. Říkal jsem si, že kdybych jednou dělal divadlo, tak takové. Tam se do mě zaselo semínko.

Máte rád oslavy?
Ani nevím, když roky moc rychle přibývají. Ale je třeba oslavit, že nám to tak dlouho vydrželo. Spejbl s Hurvínkem mě provázejí celý život. Posledních dvacet let stálo na mně, jestli budou, nebo nebudou existovat. Pořád mě provázela veliká zodpovědnost. Za zády jsem měl přísnou, ale spravedlivou šéfku Helenku Štáchovou, která dbala na to, abychom udrželi prvotřídní kvalitu. Helenka už není, a tak na mně leží ještě více odpovědnosti. I kvůli mladším kolegům, kterým budeme my starší zanedlouho ty naše dřevěné hrdiny předávat.
Ale v tuto chvíli jsem šťastný, protože mi vyšlo něco, na co jsem celá léta jen pomýšlel, že budu mít jednou své vlastní večerní představení.

K jubileu jste si tedy nadělil zcela autorskou inscenaci S+H, ve dvou se to lépe...
Je krásný pocit, když tímto způsobem můžu skrz panáčky prezentovat své myšlenky. Dosud jsem býval spoluautor her pro dospělé nebo jsem režíroval, jindy jsem vymýšlel vizuální loutková čísla, ale nyní, po 45 letech, jsem si vše vytvořil autorsky sám.

Přišla za tu dobu ponorka?
Pokud ano, tak mezi kolegy na dlouhodobém zájezdu. Zažili jsme intenzivní „šňůry“. Například jsme na začátku sezony odjeli na měsíc do NDR,pak jsme byli jeden dva týdny doma a na dalších šest týdnů jsme vyrazili do Západního Německa. Náš patnáctičlenný tým byl spolu čtyři měsíce od rána do večera, v jednom autobuse, hrálo se pořád to samé. To bývaly náročné chvíle. Ale profesní nechuť neznám. Dělám dost věcí okolo, jako je psaní her, režie, mluvení, vodění loutek.

Máte v sobě umělecké geny. Maminka baletka, táta herec...
Je pravda, že ačkoliv mě balet nikdy nezajímal, asi ve mně nějaké máminy baletní geny byly, protože jsem se při „tančení“ s loutkami cítil přirozeně. Okamžitě mi šlo vodění loutek, hned jsem s nimi srostl. Nezdá se to, ale i loutkoherci musejí mít motorickou paměť, pamatovat si pohyby loutek, být zruční a pohybliví. Já jsem tady byl od samotného začátku nadšený, chodil jsem cvičit i ve svém volnu a brzy se to projevilo. Dodnes když vodím loutky, cítím se šťastný.

To je na vás vidět. Když jsem Když jsem sledovala představení S + H,ve dvou se to lépe..., byla jsem uchvácena vaším „koncertem“.
Výhoda je, že si vodím loutku Spejbla sám. Jsem tak daleko svobodnější, nikdo mi to nemůže narušit. S kolegou Michalem Bartákem,který vodí Hurvínka, už máme za ta dlouhá léta napojený dechorytmus. On přesně ví, v jaké náladě jdu na jeviště a v jakém rozpoložení přijdou repliky. Nikdy nehraju stejně, pokaždé překvapuji kolegu i sebe. Díky tomu nás to stále baví.

Kterou postavičku jste se naučil dřív? A která je vám bližší?
Určitě Hurvínka, protože mi byl blízký hlasem, věkem i povahou. Vždyť mi bylo osmnáct a měl jsem i klučičí hlas, tenor-baryton. Do Spejbla jsem se musel nutit a v té době to působilo legračně. Jako první představení mě pan Kirschner nechal hrát Hurvínka mezi broučky, kde se Spejbl objevil jen na začátku a na konci, tak se to dalo snést. Přesto když jsem jednou odcházel z divadla, zaslechl jsem, jak někdo z dětí říkal: „Ten Spejbl měl dneska divnej hlas.“

Stane se někdy, že to nejde? Že prostě toho Hurvínka z hlasivek nevyloudíte?
Stalo se mi to jedinkrát v kariéře. Hráli jsme v Berlíně, v sále pro 900 diváků,kteří Spejbla a Hurvínka milují. Byl jsem nachlazený a zkrátka jsem neměl Hurvínkovu fistuli. To byl průšvih. Nepomohli mi na pohotovosti, nepomohl obstřik, nic. První půlku představení jsem ve fistulce šeptal, Spejbl mi šel normálně. V druhé půlce jsem už ani šeptat nemohl. V sále bylo absolutní ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Lidi cítili se mnou. Na konci bouřlivý potlesk.

Dnes by se vám to nestalo, protože jste si vychoval nástupce.
Pan Kirschner říkal, já žádného nástupce nevychovávám, musí se vychovat sám. Ondřej Lázňovský je u nás v divadle devět let. Věděl jsem, že má hurvínkovskou fistuli, imituje spoustu lidí. Je talentovaný komediant, dramaturg, režisér... V barvě hlasu úplně slyším mladého Miloše Kirschnera. Ondra je ve věku, kdy už má něco za sebou,a tak není tak vykulený jako já v osmnácti letech. Mám z toho radost.

Hovořil jste o Německu, ale vy jste projeli celý svět. Jste známí tím, že hrajete vždy v jazyce dané země. Opravdu jich zvládáte patnáct?
Na tom si skutečně zakládáme. Těžká byla vietnamština, arabština, čínština. S tou jsme zažili i krušné chvíle. Dva měsíce studuji připravený part, musím vědět, co říkám. Setkání s publikem je vždy jiné, než si představujete. Šok jsme zažili na Tchaj-wanu. S čínským překladatelem jsem vše konzultoval, připravil jsem se, ale na místě, když jsme organizátorům den před vystoupením hru četli, nám řekli, že tohle je pevninská čínština. Na Tchaj-wanu se hovoří trochu jinak. A tak jsme během jediné noci museli s jejich lektorkou měnit slova a intonace, které jsou v jejich jazyce podstatné.

Máte dvě dcery, zkoušel jste si na nich své „fórky“?
Dcery to provázelo celý život, přesto ani jedna z nich u divadla neskončila. Byly prvními posluchačkami, na nichž jsem si testoval své dialogy. Dnes už můžu testovat na vnučkách.

Máte raději hry pro děti, nebo pro dospělé?
V současné době pro dospělé, protože se mi podařilo postavit vlastní představení. Užívám si to. Pochopitelně ale nemám rád jen to svoje autorské, ale i ta další, co máme na repertoáru. Žádné dospělé publikum není stejné. Pokaždé se sejde jiná společnost a reaguje odlišně. Někdy jsou reakce bouřlivější, jindy komornější. Kdežto děti jsou si trochu podobné a předvídatelné.

Jak se cítíte třeba o víkendu, kdy máte zdvojené představení? Je takováto stylizace náročná pro hlasivky?
Hlasivky jsou sval, který musíte trénovat. A my jsme trénovaní, vždyť máme 260 představení ročně. Ale přiznávám, že některá dětská představení playbackujeme. Je to i z toho důvodu,že loutkařina je náročná také fyzicky. Při tom kvantu představení musíme šetřit i vodiče loutek, kteří jsou předklonění na lávce. Zkrátka nemůžeme vše hrát živě. A tak když už hru dobře známe a máme vystopováno, jak a kde dětské publikum reaguje, můžeme si dovolit nahrávku, kde jsou načasované pauzy pro reakce dětí. Vše funguje jako živé představení. Ale využíváme toho pouze u dětských představení.

Chodíte mezi děti nasávat atmosféru a jazyk současné mládeže?
Mám kolem sebe mladé lidi, takže inspirace je dost. Vnučka nosí ze školy různé hlášky, které je možné implantovat do textu. Zásadně nepoužíváme vulgarismy. Nikdy jsme nechtěli dělat texty didaktické, ale zároveň se snažíme, aby dětem v hlavách něco zůstalo spíše prostřednictvím příběhu nebo dobré pointy v dialogu. Nepoučujeme, nechceme se zalíbit. Hurvínek mluví jako dnešní děti, zajímají ho stejná témata, ale ne že bude používat slang nebo přisprostlé výrazy.

Kolik loutek využíváte v představeních? Dokonce jich prý máte několik velikostí?
Máme 26 párů Spejbla a Hurvínka ve třech velikostech a v různém oblečení. Nemůžeme je převlékat během představení, protože bychom jim museli stříhat nitě a složitě je převazovat.

Neplánuje se zase nějaký hurvínkovský večerníček?
Poslední řadu večerníčků jsme natočili v roce 2002, od té doby nabídka nepřišla. Ale pro Českou televizi jsme připravili 60 dílů angličtiny s Hurvínkem, kterou vysílají už pět let, a má velký úspěch.

A jak bude vypadat oslava divadelní padesátky?
To se teprve uvidí. Zatím se dívám asi tak tři roky dopředu, na ty máme konkrétní plány. Potom uvidíme, jestli budu stále v dobré formě, nebo jestli už budu odpočívat. Rozhodně ale přeji Spejblovi s Hurvínkem, aby kolem nich byli stále lidé, kteří o ně budou pečovat přinejmenším tak jako za naší éry.

Při rozhovoru s Martinem Kláskem jsem se vrátila do dětství. Mluvil ke mně hlasem pana Spejbla a zároveň vesele kulil oči jako Hurvínek. S těmito dvěma postavičkami je srostlý už 45 let.

Článek připravila Michala Jendruchová, vyšlo v časopise Vlasta 47/2018.

Martin Klásek: Třetí hlas Spejbla a Hurvínka

Loutkoherec Martin Klásek mluví dvojici Spejbl a Hurvínek už pětačtyřicet let. Třetí „otec“ nejslavnějších českých marionet, na němž nyní stojí celé Divadlo Spejbla a Hurvínka, teď uvádí první autorskou hru pro dospělé a vychovává si nového nástupce.

Chacháchá! směje se teď dřevěný rošťák Hurvínek hlasem Martina Kláska v novém představení Divadla Spejbla a Hurvínka stejně jako před pětačtyřiceti lety. Na pódiu tohoto divadla stanul jedenašedesátiletý loutkoherec poprvé, když ještě ani nebyl plnoletý. Bylo to v době, kdy soubor ještě sídlil v Římské ulici na Vinohradech. Klásek tam od šestnácti let působil jako technik, než v roce 1974 poprvé vystoupil ve hře Hurvínek mezi broučky. Od roku 1982 pak dvojici loutek pravidelně alternoval v představeních pro děti i dospělé. „Spejbl tam měl tři věty na začátku a dvě na konci, jinak byl na pódiu pořád jenom Hurvínek,“ vzpomíná na své první angažmá v pořadí třetí hlas nejslavnější české loutkové dvojice. Prvním „otcem“ Spejbla a Hurvínka byl loutkoherec Josef Skupa, který Divadlo Spejbla a Hurvínka v roce 1930 založil. Klásek svou nezastupitelnou roli v souboru převzal v roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, dalšího představitele slavných loutek.

Na začátku byl Kašpárek
V roce 1919, kdy ještě vodil Skupa v amatérském Loutkovém divadle Feriálních osad v Plzni postavičku Kašpárka, si dal od loutkáře Karla Noska z lipového dřeva vyrobit ušatého panáka, který se měl stát karikaturou přechytralých měšťáků — Spejbla. Poprvé za jeho nitky tahal o rok později, v témže roce, kdy se oženil s Jiřinou Schwarzovou. Ta poté dlouho vodila Hurvínka. Spejblův syn se na jevišti ukázal až v roce 1926, ve hře Rudolfa Nešvery Počestný dům. Loutku kluka s kudrnatou čupřinou a vykulenýma očima, jež se poprvé objevuje už na kresbě z roku 1923, vytvořil Gustav Nosek, synovec Spejblova tvůrce. Do té doby Spejbl vystupoval s Kašpárkem nebo Švejkem, který se však na jevišti příliš neosvědčil. S drzým kloučkem měl Skupa takový úspěch, že se o rok později stal ředitelem plzeňského divadla, které v roce 1930 přejmenoval na Divadlo Spejbla a Hurvínka. Založil tak první českou profesionální loutkovou scénu. K tandemu přihlouplého, leč starostlivého otce a drzého mazaného synka v roce 1930 přibyla ještě Mánička spolu se psem Žerykem. Helena Štáchová, nejslavnější představitelka Máničky, převzala loutku v roce 1967 po Boženě Welekové. O čtyři roky později pro ni v divadle vytvořili ještě novou postavu bábinky Kateřiny Hovorkové a „rodina“ byla kompletní. Rok poté si Štáchová vzala za muže tehdejšího ředitele divadla Miloše Kirschnera, po jehož smrti ho ve vedení divadla v roce 1996 nahradila. To už Divadlo Spejbla a Hurvínka nesídlilo v Římské ulici na pražských Vinohradech (dnešní Divadlo U Hasičů), ale už rok hrálo v Dejvicích v prostorách bývalého kina Svornost. Když loni v březnu Helena Štáchová zemřela, v roli Máničky ji vystřídala Marie Šimsová a do ředitelského křesla usedla její dcera Denisa Kirschnerová.

Hurvínek tří velikostí
Jen jednou se klasickou „hurvínkovskou“ sestavu, jak ji známe dnes, snažili tvůrci obohatit o další loutku. V osmdesátých letech se vedle Hurvínka, Spejbla, Máničky, Bábinky a Žeryka objevil také zlý soused pan Flóda. Jeho jméno vzniklo přesmyčkou jména Adolf (narážka na Hitlera). Figuroval ale jen ve dvou inscenacích - v jedné Hurvínka opil a ve druhé zamořoval vzduch na dvorku zplodinami svého starého auta a snažil se otrávit malého brontosaura, jenž se Hurvínkovi vylíhl z nalezeného vejce. Divadlo postavičku po této scenáristické divočině raději stáhlo a vrátilo se ke klasice. Dnes má všechny loutky k dispozici ve třech velikostech, které volí podle typu představení. Ty původní, „skupovské“, jsou nejmenší, v představeních pro děti se nejčastěji používají středně veliké loutky a ty největší, „forbínové“, hrají nejčastěji ve hrách pro dospělé. S těmi chodí na scénu i loutkovodiči v černém oblečení, které splývá s pozadím. Menší loutky vystupují samostatně, aniž by byl vodič přítomen na pódiu. „Pro děti se snažíme zachovat takzvané iluzivní vodění,“ vysvětloval v loňském rozhovoru současný vodič Hurvínka Michal Barták. Každý Hurvínek se podle něho chová trochu jinak. Loutkoherec musí být schopen ovládat třináct až patnáct nití, z nichž sedm je nezbytně nutných pro pohyb loutky. Dnes v divadle hraje loutka Hurvínka ze sedmdesátých let. Její předchůdce uhořel v autobuse na zájezdě ve východním Německu spolu s dalšími loutkami včetně Spejbla, když se vozidlo - naštěstí bez lidských pasažérů — vracelo ze servisu. Původní Hurvínek měl zelené kšandy a modré kalhoty, ale jakmile poprvé vystoupil v barevné televizi, obrazovka barvy zkreslila. A tak ho oblékli do šedých kalhot s tmavě červenými kšandami, které nosí dodnes. Na televizních obrazovkách mohli diváci Hurvínka se Spejblem vidět už v roce 1972 v první sérii Večerníčku, poslední, čtvrtá, byla natočena v roce 2004. V rozhlase, na zvukových nosičích a v knihách se příběhy této dvojice začaly objevovat už od dob Josefa Skupy. Na filmovém plátně se postavičky ukázaly zatím čtyřikrát. Dvakrát jako loutky (2010, 2013) a dvakrát v animované podobě (2013 ve 3D a 2017). Loni měl premiéru animovaný film Hurvínek a kouzelné muzeum, který devět let natáčel dánský animátor Jesper Maller (Asterix a Vikingové).

Na cestách
Za druhé světové války bylo tehdy ještě plzeňské Divadlo Spejbla a Hurvínka zavřeno a jeho ředitel Skupa uvězněn v Drážďanech za poslech zahraničního rozhlasu. Loutky zabavilo gestapo. Po válce Skupa divadlo obnovil v Praze, ale příliš nových her se nenacvičovalo. Jeho nástupce Miloš Kirschner byl v padesátých letech perzekvován za protistátní činnost a musel sloužit u Pomocných technických praporů, takzvaných černých baronů. Do souboru nastoupil v roce 1956 a od Skupy se naučil vodit a mluvit obě hlavní postavy. Dokázal to i v cizích jazycích, díky čemuž divadlo prorazilo i za hranicemi. Vedením divadla ho Skupa pověřil krátce před svou smrtí v roce 1957. Kirschner tak Spejbla s Hurvínkem vodil právě tak dlouho jako letos Martin Klásek. „Dnes je pilířem našeho divadla,“ říká o Kláskovi současná ředitelka divadla Denisa Kirschnerová. „Přišel sem na zkušenou už v šestnácti letech, divadlo ho chytlo a tehdejší pan ředitel Kirschner už ho z práce na další studia nepustil. Prodělal si tu takovou školu v praxi a má neocenitelné zkušenosti z interpretace i technologie,“ dodává. Martin Klásek nyní vodí loutku Spejbla a za Hurvínkovy nitky tahá Michal Barták, jenž v divadle působí od roku 1990. Klásek ale obě hlavní postavy mluví sám. Hurvínkovu drzou fistulku i Spejblův poťouchlý, otcovsky přísný tón s přehledem střídá a diváci si ani nevšimnou, že jim propůjčuje hlas jediný muž. Vedle toho se Klásek na hrách podílí i jako autor a režisér. Za svou kariéru spolupracoval na osmnácti scénářích a režíroval čtrnáct her. Byl u zrodu tří knih a pro Supraphon natočil pětačtyřicet alb. Jeho hlasem promluvili Spejbl s Hurvínkem už patnácti jazyky! Divadlo totiž na zájezdech už od Kirschnerových dob vždy hraje v jazyce dané země. Hurvínek byl už na Tchaj-wanu, v Jordánsku nebo Japonsku, ale nejoddanější publikum má v Německu. Pravidelně hrává v berlínském kulturním domě Urania, kam se vejde přes osm set diváků, a letos v listopadu se chystá také do Bernburgu. Vedle toho odehraje jedno představení v němčině i na domovské scéně. Letos už pražský soubor absolvoval šestnáct tuzemských zájezdů a zavítá ještě do Písku, Kutné Hory či Znojma.

Hry pro dospělé
Pro děti soubor tuto sezonu uvádí deset klasických kusů, ale v rámci speciálního programu pro školy se žáci prostřednictvím loutek také učí, například jak se vyrovnávat s šikanou. Nejnovější Kláskova autorská hra v repertoáru divadla s názvem S+H: Ve dvou se to lépe... je ale určena pro dospělé. Hrát se bude 7. listopadu a 5. prosince v Praze. „Tato hra je první, v níž jsem si pro sebe jako interpreta napsal dialogy. Dříve je obhospodařoval pan Kirschner a po něm Helenka Štáchová. Ta byla tak pilná, že k tomu nikoho jiného nepustila,“ říká Klásek. Právě Štáchová totiž byla dlouho hlavní autorkou her pro dospělé. „Projevila se jako filozofující autorka, dobře znalá našich poměrů, takže Spejbl s Hurvínkem glosují dění kolem nás,“ řekl o ní Klásek krátce před její smrtí. Vedle nových představení sahá divadlo také do svého „zlatého fondu“, jako je třeba hra Spejbl versus Drákula. V ní Klásek v roce 1974 poprvé vodil psa Žeryka. První Kláskovo autorské představení pro dospělé vznikalo ještě za dob Heleny Štáchové: „Těch pár věcí, které mě napadly, jsem si poznamenal, měl jsem je v šuplíku nebo v počítači, a teď jsem pro některé z nich sáhl“ Když byl dialogů dostatečný počet, s dramaturgem Ondřejem Lážnovským je uspořádali do divadelní hry. Je v nich cítit návaznost na tradici Voskovce a Wericha. Ostatně Divadlo S+H s nimi mělo ve třicátých letech dokonce spolupracovat, nakonec k tomu však nedošlo. „Werich s Voskovcem tehdy napsali Skupovi dopis, jestli by s nimi nemohl vystupovat v jejich pražském divadle, ale Skupa jako loutkoherec od tehdejších úřadů nedostal povolení hrát na činoherním jevišti,“ řekl Klásek loni v rozhlase.

Nová fistulka
Na Martinovi Kláskovi celý soubor stojí a padá. Co se tedy stane, když náhodou onemocní? Divadlo se jistí tím, že má představení nahraná, takže živé hlasy může v nejhorším nahradit playbackem. Svého nástupce si Klásek vychovává právě v již zmíněném dramaturgovi Ondřeji Lážnovském. „Je to zkušený loutkoherec, herec a vystudovaný dramaturg a režisér. Dříve se zabýval spíše spodovými loutkami - maňásky nebo javajkami - a v našem souboru se učil marionetářem. Moc se mu do toho nechtělo, ale já jsem věděl, že má tu fistulku a byl pro mě jasná volba,“ říká Klásek o svém budoucím nástupci. Lážnovský nyní hraje už ve dvou inscenacích pro děti a o svém novém angažmá míní: „Je to velká zodpovědnost. Aktuálně mám takové tovaryšské období. Zatím mi jde vždycky buď jeden, nebo druhý, ale dohromady se ta rodinná dvojice ještě trochu hádá.“ Postava Spejbla za dva roky oslaví sto let a k té příležitosti se Divadlo S+H domlouvá na velké výstavě s Galerií Villa Pellé. „Nikde není přesně uvedeno datum, kdy se objevil na scéně, tak budeme slavit celý rok,“ prozrazuje ředitelka Denisa Kirschnerová. „Výstava bude nejen o historii Spejbla, Hurvínka a celého souboru, ale i o fenoménu této postavy. Tento stoletý otec Hurvínka v různě obměněných podobách stále žije svým životem a odehrává aktuální příběhy, které jsou dětem blízké,“ přibližuje Vladana Rýdlová, ředitelka Villy Pellé, Divadlo Spejbla a Hurvínka se podle Kirschnerové také chystá založit tradici loutkového festivalu. Příští rok to navíc bude devadesát let, co divadlo spolupracuje se Supraphonem. „Na jaře k této příležitosti vyjde CD, kde bude to nejlepší z toho, co bylo se Spejblem a Hurvínkem natočeno,“ prozrazuje ředitelka divadla.

Článek připravila Klára Čikarová, vyšlo v časopise Týden v říjnu 2018.

Martin Klásek: Asi jsem se pro Hurvínka se Spejblem narodil

Je to až k neuvěření, ale Martin Klásek, který k nám promlouvá nezaměnitelným hlasem Spejbla a Hurvínka, je ve stejnojmenném divadle už úctyhodných 45 let. Začínal v něm jako šestnáctiletý a nikdy ho neopustil. V jeho případě se tak dá mluvit o celoživotní lásce. Martin Klásek pochází z herecké rodiny. Tatínek byl herec, maminka baletka, oba pracovně velmi vytížení, a tak sebou brávali své děti – dceru a syna – do divadla a na zájezdová představení. „Bylo to úžasné. Divadlem jsem byl střelený už od dětství,“ vypráví s úsměvem Martin Klásek.

Od puberty v loutkovém divadle

Proto bylo vlastně jasné, že si podal přihlášku na konzervatoř. Jenže nebyl přijat. Při zkouškách na gymnázium ho zradila matematika, konkrétně zlomky. A tak se šel učit dřevomodelářem. Ač to leckoho napadne, s výrobou loutek to nemělo nic společného.

Tatínek Martina Kláska v té době hrál v Divadle Na Vinohradech, které mělo společný divadelní klub s Divadlem Spejbla a Hurvínka (D S+H).

Jednou si tam povídal se svými kolegy o rodinách a posteskl si, že neví, co se synem, protože není zrovna studijní typ a že se nedostal nikam na školu. Vedle sedící Miloš Kirschner, tehdejší ředitel D S+H, mu řekl, ať kluka přivede.

„Ukázal jsem mu, co jsem dělal na přijímačky na konzervatoř a on říkal, že to vůbec není špatný. A že to zkusíme na rok. Už rok poté jsem hrál ve hře Hurvínek mezi broučky. Ze začátku byl můj Spejbl legrační, měl hlas mladého kluka. Ale časem se to podalo,“ vzpomíná. Loutky se učil vodit za pochodu. „A musím říct, že mi to hned šlo! A do dneška, když chytím vahadlo do ruky, jsem šťastný! Asi jsem se pro to narodil,“ vypráví Martin Klásek.

Po pauze způsobené povinnou vojenskou službou už začal hrát v představeních pro děti. „Pan Kirschner hrál premiéry a já představení pro školáky. Bylo to výborné, protože jich byly tisíce, a to byla skvělá škola,“ říká. S barvou hlasu problém neměl.

„Základem je hurvínkovská fistulka. Protože když jsou na jevišti dva, je jasné, který je Spejbl a který Hurvínek. Takové to prokletí v dobrém je, že sem přijde divák a on ví, jak mají mluvit. Má je naposlouchané. Takže u pamětníků pochopitelně dochází i k tomu, že porovnávají všechny dosavadní interprety. Zakladatel divadla Josef Skupa to měl jednodušší v tom, že byl první. Miloš Kirschner už to měl těžší, a když to porovnáte, tak je úplně jiný než jeho předchůdce. Mě diváci přijali taky,“ vysvětluje s tím, že například v Německu, kam divadlo často jezdilo a kde měli Kirschnerův hlas naposlouchaný, neslyšeli rozdíl.

„Tam nám ale nahrává i náš, jak tvrdí sami Němci, neodolatelný český akcent,“ doplňuje.

Hurvínek miláčkem světa

Martin Klásek s Divadlem Spejbla a Hurvínka navštívil hodně zemí. V jeho podání promluvil Spejbl s Hurvínkem 15 jazyky. Sám mluví slušně německy, dokonce tak, že si ho jeden německý režisér vybral pro dabing postavičky v anglickém kresleném seriálu.

Jinak říká, že když se své role v tom, kterém jazyce naučí, tak mu vždy něco v hlavě zůstane. Fakt, že Hurvínek se Spejblem mluví k divákům v zahraničí jejich jazykem, považuje Martin Klásek za geniální tah svého předchůdce Miloše Kirschnera. „Spejbl s Hurvínkem jsou tzv. slovními klauny a je potřeba, aby mu divák okamžitě rozuměl,“ říká.

„Josef Skupa v cizím jazyce nikdy nehrál. Kirschner jel poprvé na festival mládeže do Bukurešti. Šel za nemocným Skupou do nemocnice a říkal mu, ‚starej, jak to tam mám hrát?’ ‚Hraj si to, jak chceš, stejně tomu nebudou rozumět‘. Ve vlaku prý jel s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, kteří uměli světové jazyky, a tak se s jejich pomocí věty, které říkal Hurvínek, když uváděl jednotlivá čísla, naučil v pěti jazycích plus rumunsky. A pak vycházely v novinách titulky: Hurvínek miláčkem světa. Všichni mu rozumíme. Od té doby to tak začal dělat. Pro publikum je to dárek. Lidé jsou šťastní, rozumí nám a odpustí i eventuální chyby.“

Divadlo Spejbla a Hurvínka, ale dokáže potěšit i jinak. A pomoci. „S Helenkou Štáchovou jsme měli nádherný zážitek. Volala mi psycholožka z dětské onkologie v Motole. ‚Pane Klásku, máme tady holčičku, 14 dní po operaci mozku a vůbec nereaguje. Vy jste to poslední, co mě napadlo, mohli byste přijít?‘

S Helenou jsme tam přišli, vystrčili jsme Hurvínka s Máničkou na pelest a holčička se zasmála. Všichni se rozbrečeli štěstím, my taky. To bylo tak úžasné,“ vzpomíná Martin Klásek a dodává, že za čtrnáct dní byla holčička doma.

„Naše divadlo má velkou sílu a naše figury jsou skvěle vymyšlené. Je třeba mu dobře sloužit a vést dál světem,“ říká.

Stejně jako si Miloš Kirschner vychoval v Martinu Kláskovi svého nástupce, i on v některých hrách dal herecký prostor kolegovi, který mluví za Spejbla s Hurvínkem. Jmenuje se Ondřej Lážňovský.

„Máme velkou kliku, že tady mám Ondru, který je navíc dramaturg, režisér a také píše. Rozumíme si a máme stejný názor na naše loutkové pojetí, i když on o něco modernější, protože je o dvacet let mladší. A rozkrývá mi nové věci, nové pohledy na tvorbu. Já jsem totiž dost konzervativní, ale vím, že i tradice musí být živá, tvůrčím způsobem rozvíjená,“ vysvětluje Martin Klásek.

Nejdůležitější je fistulka

Stejně tak má svou nástupkyni Helena Štáchová. Máničku a bábinku po jejím odchodu převzala Marie Šimsová.

„Myslím, že si lidé té změny ani nevšimli. Maruška přišla před jedenácti lety, Helenka tenkrát onemocněla poprvé a ona se přišla zeptat, jestli by u nás nebylo místo. Říkal jsem: my tady slečno místo nemáme, leda byste měla fistulku jako Mánička. To si nemyslela, ale já ji z ní vytáhl. Zjistil jsem, že ten hlásek bude umět udržet. Měla čas poslouchat Helenku, což bylo cenné. Já Kirschnera poslouchal 22 let, i když jsem už sem tam hrál. A konečně u Ondry je to taky podobné,“ vysvětluje.

Martin Klásek přiznává, že jejich disciplína není vůbec jednoduchá, protože Spejbl s Hurvínkem jsou i po letech stejné a známé postavy. „Pohybujeme se na tenkém ledě, který se dá lehce prošlápnout, anebo zůstat v polovině cesty. Musí se vždycky posouvat s dobou, a být současnými, aby se z nich nestaly historické, archaické typy. Proto je děti milují a všechno jim věří. Hurvínek s Máničkou jsou totiž jako ony.“

Jako se musí loutky přizpůsobovat dané době, mění se i dětské publikum. „Vždyť co my jsme měli jako děti? Za mě byl jeden program v televizi a v sobotu jsme chodili do školy, nebyl internet, ani mobily a šikovnější kluci přes krystalky poslouchali rádio na okapu. Víc jsme si venku hráli a možná jsme měli i větší fantazii, víc jsme četli. V tom jsou dnešní děti jiné. Myslím si ale, že v hledišti to zas tak moc znát není, pokud jsou zaujaty danou inscenací. Na rozdíl od počítačových animací je divadlo hmatatelné a živé, i když ho hrají dřevění herci,“ usmívá se Martin Klásek.

Do práce s láskou

„Je opravdu štěstí, že mohu dělat celý život práci, kterou miluji. Přál bych to každému. Neumím si představit, že bych chodil do práce a byl otrávený, že tam musím. Takový pocit neznám. Když je člověku špatně, je nemocný a musí jít hrát, tak je to náročné, ale divák čeká, tak pokud to jen trochu jde, překoná se to. Ale jsou i velmi těžké chvíle.

Umřel mi tatínek a já jsem ještě ten večer hrál. Byl jsem v pracovní bublině, a to mi strašně pomohlo. V divadle jsme pořád v tvůrčí atmosféře, přemýšlíme, co nového nabídnout, co zlepšit. Každé představení je jiné, je to pestré. A důležitá je dobrá parta. Tohle se nedá dělat kvůli penězům. My jsme příspěvková organizace,“ vysvětluje.

Podporu cítí celý život od své manželky Evy. „Prožila si se mnou všechno možné. Byla hodně sama, když se nám narodily dcery, protože jsem byl často v zahraničí. Začali jsme sezónu měsíčním zájezdem do NDR, přijeli jsme na týden domů a jeli do NSR. Vrátili jsme se domů před Vánoci. Čtyřikrát za sebou jsme byli celé léto v Japonsku. To všechno v době, kdy děti byly malinké a všechno bylo na ní. Do dneška před ní smekám,“ vyznává se Martin Klásek.

S Martinem Kláskem rozmlouvala Andrea Zunová z deníku Právo. Článek vyšel 7. 6. 2018  v červnu v kulturní příloze CAFÉ, 5.7.2018 byl publikován i na portálu novinky.cz.

Denisa Kirschnerová: K synovi mi nečekaně přibylo DALŠÍ DÍTĚ - DIVADLO!

Denisa Kirschnerová (45) odmalička vyrůstala se Spejblem, Hurvínkem a Máničkou, a tak není divu, že se právě ona ujala Divadla Spejbla a Hurvínka jako ředitelka a pokračuje v budování odkazu svého otce Miloše Kirschnera a maminky Heleny Štáchové.

Deniso, nedávno vyšla deska Hurvínkův kouzelný gramofon. Na co se mohou posluchači těšit?
Jedná se výběr oblíbených scének za uplynulých devadesát let, díky kterým můžou posluchači naslouchat Spejblovi a Hurvínkovi v interpretaci Josefa Skupy, Miloše Kirschnera a Martina Kláska. Je to neuvěřitelné, ale je to tak – letos v červnu uplyne devadesát let od chvíle, kdy profesor Josef Skupa natočil první nahrávku se Spejblem a Hurvínkem.

Spejbla a Hurvajze milují celé generace. V čem spočívá to kouzlo?
My v divadle říkáme odjakživa, že je v tom skutečně nějaké kouzlo! Spejbl s Hurvínkem vedou svůj dialog už třiadevadesát let, pan Spejbl oslaví příští rok dokonce stovku! Ty postavičky máme všichni spojené s dětstvím. Snoubí se tu nostalgie, vzpomínky na rodiče, babičky, dědečky, na ty, co s námi mnohdy již nejsou..., a tyto vjemy a pocity předáváme dál svým dětem.

Je to i tím, že tuhle loutkovou rodinu vnímáme jako živou?
Určitě ano, vždyť oni zrcadlí naše pocity, radosti i starosti. A mají naše sympatie, protože jsou to dobrodruzi, druží se s dobrem. Jejich nedorozumění jsou způsobována tím, jak se snaží každý po svém čelit absurditám existence. A když dobří autoři, kteří pro nás píšou, díky daru humoru a inteligence pomohou té loutkové čtveřici zápletky a zákruty zlehčit, pousmějeme se nejen nad nimi, ale tím pádem i sami nad sebou. To je to kouzlo, které diváky bavilo, a my se snažíme, aby je bavit nepřestalo.

Do rodiny patří Spejbl, Hurvínek, Mánička, Žeryk a teta Kateřina Hovorková? Představte nám je blíž...
Pan Spejbl je svérázný filozof, který se účastnil lecčeho, dřeváky počínaje a frakem konče. Své filozofické úvahy zakončuje většinou hlubokým chrápáním. Starostlivou paní Kateřinu neustále vyvádí z míry, že všechno v životě nejde vtěsnat do osnov. Mánička se snaží být nejhodnější holčičkou na světě, což dokáže vyčerpat nejen ji, ale i všechny kolem. Má však dobré srdce, a to je hlavní. Hurvínek, tak jako hrdinové z legend a mýtů, má nejen záhadný původ, nemaje maminky, ale po otci zdědil schopnost pohybovat se proti logickým souvislostem. Projevuje se to v nekoordinovaném toku myšlenek, ale i jízdě na koloběžce. A Žeryk jako deus ex machina nakonec jako jediný dokáže naše hrdiny v pravý okamžik spasit.

A jak to bylo ve vaší rodině,v dobách, kdy jste byla malá? Vnímala jste, že vaši rodiče divadlem žili?
Divadlo bylo prorostlé naším životem. Rodiče se mu věnovali naplno, nebudu přehánět, když řeknu, že do posledního dechu. Vybavuje se mi třeba ranní promluva S+H z toalety, kdy rodiče glosovali, jak se jim zrovna daří. A také vtipné chvíle, kdy jsme s bratrem proti rodičům použili nějakou repliku z desek. Tatínka nenadchla věta Hurvínka: „Drahý otče, tvoje rozkazy postrádají jasnosti, z čehož vzniká galimatyáš!“ A maminku zase: „Strč si to za klobouk.“ Ten výrok mi totiž přišel jako dítěti ohromně zajímavý. Přemýšlela jsem, jak si lze třeba výzvu k zalévání květin strčit za klobouk.

Na co jste si jako holka nejraději hrála?
Po škole jsme trávili čas venku s partou dětí z okolí. Stavěli jsme si domky z cihel z blízké věčně rozestavěné stavby, honil nás tamní hlídač. Hráli jsme si na indiány, jezdili na kole a na bruslích... ještě bez helmy. Ráda jsem četla, měla jsem vášeň pro akvaristiku a bavilo mě psaní krátkých příběhů.

Pak jste povyrostla a vystudovala kulturologii na FFUK. Co všechno jste dělala?
V osmnácti měla premiéru moje první hra Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora. Táta mě z legrace ponoukl, že když píšu, ať napíšu něco pro divadlo. Ujalo se to, tak už jsem nepřestala. Kromě nedávné knížky pro děti „S Orlíkem Prahou“, kterou jsme připravily s kamarádkou sochařkou a skvělou kreslířkou Janou Bačovou Kroftovou, je většina mé práce, ať už texty pro televizi, na CD, knížky, příprava výstav či práce pro Supraphon, spojená se S+H.

Od roku 1996 pracujete pro Divadlo S+H. Když jste sestavovala repertoár divadla, na co jste vždy myslela?
Jsme autorské divadlo. Připravujeme hry nejen pro děti, ale i pro dospělé. Reflektujeme to, co se kolem nás děje, ať se to týče dětského diváka, nebo nás, dospělých. Musíme a chceme respektovat tradici, stěžejní je pro nás marioneta, tedy loutka. Určující jsou naši hrdinové, jejich typický humor a pohled na svět. Přihráváme jim do cesty zápletky, o kterých doufáme, že si s nimi naši „frajeři lipoví“ poradí. Líbí se mi, co kdysi řekl Augustin Kneifel, který pro S+H také psal: „Spejbl s Hurvínkem jsou příliš hotoví. Autor je netvoří, oni tvoří autora, a já bych byl jednou moc rád, kdyby mi řekli, že jsem se jim povedl.“

Radila jste se s vaší maminkou Helenou Štáchovou, bývalou ředitelkou?
Na maminku jsem se mohla obrátit s jakoukoli starostí, v lepším případě s radostí. Přála bych si, aby tu mohla ještě být a život si třeba už jen užívat, protože stále pracovala naplno. Jsem ráda, že se dočkala vnoučat, že ten poslední rok jsme si všichni společně intenzivně užili.

Jaká to byla žena?
Je těžké popsat pár větami člověka, který je pro vás tak důležitý, jako bývá maminka. Byla velmi silná, statečná a odvážná, citlivá, inteligentní, ale také křehká a někdy až překvapivě zranitelná. Milovala Prahu a třeba procházka se psem po Petříně pro ni byla obrovskou vzpruhou. Taky měla velkou radost, když viděla dobré představení, když četla zajímavou knihu, viděla inspirativní film. Nedávno jsem našla její poznámky ještě z 60. let o knihách, které četla. Někdy mě napadá,
jaká je škoda, že z věčnosti nepouštějí na návštěvy. Řekly bychom si, co je nového. Jenže pak si pomyslím..., a co to loučení?

Jaké máte vzpomínky na tatínka?
Tatínek zemřel, když mi bylo jedenadvacet, a na spoustu věcí jsem se ho zeptat nestihla. Měl přirozenou autoritu, byl moudrý, sečtělý, měl rád whisky a suchý humor. Taky byl cholerik, takže mám určitou slabost pro prchlivé jedince. Jeho obrovská knihovna skýtala i cizojazyčné tituly od knih filozofických, teatrologických, historických, politologických, ale byly v ní i perly typu Jak zasadit kaktus nebo Körperkultur und Sport.

Bylo těžké po odchodu rodičů, tedy zvláště vaší maminky, pokračovat v jejich snu a práci?
Byla to, je a asi i bude velká výzva a pro mě zcela zlomové období. Během půl roku jsem na té samé poště vyzvedávala rodný list syna a úmrtní list maminky. Těžko popsatelný údiv nad tím, jak jeden život se zvláštní samozřejmostí a zcela nekompromisně mizí a druhý zase přichází. Chtěla jsem zůstat se synem doma tři roky, ale po roce mi přibylo nečekaně tohle „další dítě“. Divadlo bylo a je můj osud. Já, bratr Miki a kolegové cítíme velkou zodpovědnost za to, co bude dál. Vím, jaký závazek cítil táta, když přebíral divadlo po panu profesorovi Skupovi, jak se cítila maminka, když se vrhla do práce po tátovi, a cítím to i já. Nezkazit to!

Co vám rodiče „předali“ kromě divadla? Mám na mysli „něco“, co se nedá ničím nahradit?
Díky nim jsem tady, už to je, myslím, dost zásadní. Měli mě rádi, bylo pro ně důležité vědět, jak se mám a co se se mnou děje. Ten pocit pozornosti a důležitosti je asi základní bod, který zůstává a působí, když jde do tuhého.

Nedávno jste pokřtili projekt „Divadlo S+H školám“, v rámci kterého připravujete semináře pro učitele. O co se jedná?
V našich seminářích seznamujeme učitele s možnostmi uplatnění dramatické výchovy ve výuce i uplatnění výstupů z našich workshopů, které pomáhají rozvíjet zážitek z představení v další práci s dětmi. Zajímají nás témata jako vzdělávání, příroda, čtenářská gramotnost, šikana. Vzájemnou spolupráci školy a divadla vnímáme jako budoucnost kulturního vyžití dětí.

Jaké to je, když je divadlo plné malých dětí?
Jestli existují diváci, které můžete nějak významněji ovlivnit, jsou to děti. Těší mě, že dnes můžou dát během představení průchod svým emocím. Někdy to připomíná fotbalový zápas. To my, jako malí, jsme museli sedět tiše, nešustit a raději se ani nehýbat.

Co ráda děláte ve volném čase?
Volný čas prakticky nemám. Čas trávím pobíháním mezi synem Kryštůfkem a divadlem. Když to vyjde, míříme celá rodina společně do přírody a za kamarády. Zbožňuji Česko, hrady, zámky i hory a nejraději jsem tady u nás. Vrchol blaha zaručeně nastane, když budu chvíli sedět nebo ležet, nehýbat se a koukat do větví stromů, jak s nimi pohupuje vítr...

Rozhovor s ředitelkou D S+H Denisou Kirschnerovou vyšel v časopise Překvapení 18/2019 (4.5.2019).

Denisa Kirschnerová: S+H ve víru moderních dějin

Časopis MEDICÍNA & UMĚNÍ přinesl ve prvním čísle roku 2018  obsáhlý rozhovor s naší paní ředitelkou Denisou Kirschnerovou. O historii, současnosti i budoucnosti Divadla S+H s ní rozmlouval Jiří Tušl. Na samém počátku devadesátých let jsem jako producent mluveného slova Supraphonu oslovil Miloše Kirschnera, abych vrátil Divadlo Spejbla a Hurvínka zpět do tohoto vydavatelství, kam ostatně dlouhá desetiletí, s výjimkou krátkého období polistopadové reorganizace, patřilo. Tehdy jsem také poznal dospívající slečnu Denisu Kirschnerovou, současnou ředitelku divadla. To mi budiž omluvou pro mé „tykání" v následujícím rozhovoru.

Deniso, chceme-li ve zkratce přiblížit historii Divadla S+H, nemůžeme začít jinak než Josefem Skupou a jeho Spejblem.
To se musíme vrátit do posledních let první světové války, kdy Josef Skupa, který nedostudoval UMPRUM, našel uplatnění svého výtvarného nadání, nesporného komediantství, ale i řemeslné zručnosti a především lásky k loutkám v souboru Loutkového divadla Feriálních osad v Plzni, kde proslul interpretací Kašpárka. Z historických pramenů víme, že prostřednictvím této loutky už 23. září 1918 za nadšených ovací diváků pohřbíval Rakousko.

Promiň, co to byly „Feriální osady"?
Prázdninové letní tábory pro chudé děti, pro něž divadlo vydělávalo svou činností. Ale vraťme se k tématu. Skupa měl jako interpret, dramaturg, scénárista i režisér na loutkové divadlo vlastní a velmi vyhraněné názory, které se nebál prosazovat. A tak se na podzim 1920 (přesné datum neznáme) objevil na scéně v typických dřevácích Josef Spejbl. Figurku vyřezal Karel
Nosek podle náčrtku, který mu snad Skupa předal na kousku balicího papíru. Podle svědectví jeho synovce; také řezbáře, Gustava Noska, pozdějšího autora Hurvínka, si prý však strýček na Spejbla netroufal. Nabídl Skupovi vlastní představu, ten souhlasil a nechal řezbáře, aby loutku pozměnil po svém. To trvalo téměř rok, ale Skupa byl nadšen. Konečně měl loutkového hrdinu, který nebyl zatížen vžitými schématy jako třeba už zmíněný Kašpárek, a tudíž s ním mohl nakládat podle svých představ. Nebyla to jen karikatura měšťáctví, jak se mu někdy ideologicky přisuzovalo, šlo mu o postavu, která by ztělesňovala obecné lidské slabosti a nebyla přesně zařaditelná.

A jak to bylo s Hurvínkem?
Spejbl potřeboval stejně „netradičního" partnera, jako byl sám, protože divadelní jeviště vyžaduje dialog. A tak se 2. května 1926 v přídavku komedie Počestný dům poprvé takovýto partner představil. Byl to Hurvínek. Vyřezal jej už vzpomenutý Gustav Nosek a Skupa předpokládal, že to bude „Spejblův kamarád". Ale obecenstvo rozhodlo, že jde o Spejblova syna, a tak to zůstalo.

Je třeba říci, že Skupa hrál stejnou měrou pro děti i pro dospělé.
Právě v představeních pro dospělé inklinoval Skupa k satiře, a to odvážně a trefně. Toho si povšimla i Praha, kam začala být atypická loutková představení S+H stále častěji zvána. Skupovi nabídli dokonce spolupráci Voskovec s Werichem a společně plánovali projekt nazvaný Vest Pocket Varieté. O hudbu k němu se měl samozřejmě postarat Jaroslav Ježek. Bohužel k realizaci nakonec nedošlo. Dávky, které se musely platit za atrakce, kam loutkové produkce tehdy spadaly, byly tak vysoké, že V+W byli nuceni od projektu upustit. Popularita S+H mezitím rostla. Roku 1929 byli dokonce pozváni na mezinárodní loutkářský kongres v Paříži, odkud si přivezli vavříny vítězů.

A jak to bylo s Máničkou?
Roku 1930 se Skupa osamostatnil a profesionalizoval. Mánička v intepretaci Anny Kreuzmannové premiérově vstoupila na scénu 19. dubna 1930 ve hře Revue z donucení, v níž si s Hurvínkem ještě onikala. V tomto představení také poprvé zaštěkal i čtyřnohý člen Spejblovic rodinky — pejsek Žeryk.

Konec třicátých let a následující roky druhé světové války výrazně poznamenaly, mnohdy tragicky, náš společenský vývoj ve všech jeho aspektech. Jak je přežilo Skupovo loutkové divadlo?
Odpověď by vydala na několik stránek. Proto jen telegraficky. Desátého února 1939 byla uvedena hra Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích. Spejbl s Hurvínkem v ní zvážněli, jejich humor se stal trpčím, ironickým. Zdánlivě šlo jen o další úsměvný příběh ze Spejblova života, za nímž se však skrývala na svou dobu odvážná metafora politického a společenského dění. Oba protagonisté mají potíž s vlezlou bytnou paní Drbálkovou, která se nevybíravými prostředky chce domoci jejich bytu, což se jí nakonec podaří. Hra se stala vrcholem Skupovy dosavadní tvorby a svým významem jednou z nejstatečnějších a nejotevřenějších reakcí české divadelní kultury na období okupace. Skupův soubor byl aktivní až do roku 1943, uváděl hry, které měly povzbudit národní hrdost, dodat sílu a naději. V lednu 1944 byl Skupa zatčen, loutky S+H skončily v trezoru plzeňského gestapa. V divadelním autobuse byla na čas ukryta vysílačka chrástecké odbojové skupiny, ale pro nedostatek důkazů byl Skupa nakonec odsouzen „jen" pro poslech zahraničního rozhlasu na pět let v drážďanské Mathildě. Po fatálním bombardování Drážďan se mu v únoru 1945 podařilo uprchnout z hořícího vězení. Po válce působil v plzeňském rozhlase a chvíli to vypadalo, že se k loutkovému divadlu nevrátí. Jeho přátelé ho však nepřestali přemlouvat, a tak je nakonec poslechl. Pro nový začátek si však zvolil Prahu, kde už si díky častým pohostinským vystoupením vytvořil dostatečné divácké zázemí. Divadélko Spejbla a Hurvínka zahájilo svou pražskou činnost 12. října 1945 v Římské ulici na Vinohradech.

Poválečná doba přinesla řadu společenských zvratů. Nás zajímá, že v roce 1945 byla založena nová vysoká škola uměleckého charakteru AMU, která byla o několik let později (1952) zásluhou Skupy rozšířena o Loutkovou katedru (dnes Katedra alternativního a loutkového divadla). Skupa, který získal profesuru a v roce 1948 byl jmenován národním umělcem, se stal na dva roky jejím šéfem. Jak se divadlo vyrovnalo především s poúnorovými změnami?
Bylo třeba hledat nová témata. A Skupa hledal pro své svěřence téma především „člověčí", což bylo v dobovém klimatu dost obtížné. Nebyl však na to sám, počátkem padesátých let došlo totiž k výraznému omlazení souboru. Jedním z nováčků byl také Miloš Kirschner. Z politických důvodů musel odejít z právnické fakulty, byl uvězněn za protistátní činnost a vojnu odsloužil u PTP. Mladické zalíbení v loutkovém divadle jej nakonec přivedlo ke Skupovi (1951). Už v roce 1952 anonymně alternoval „Starýho" (jak si Skupa nechával říkat) v roli Hurvínka, později přidal i Spejbla a uspěl. Publikum jej přijalo vstřícně a rychle si na jeho interpretaci zvyklo. Skupa pak jmenoval Miloše Kirschnera oficiálně svým nástupcem. Ten se tak stal „adoptivním otcem S+H" a v roce 1966 ředitelem divadla.

Mluvíš o svém otci, všestranné umělecké osobnosti, která výrazně ovlivnila vývoj divadla v příštích téměř pěti desetiletích. Pokládám si za čest, že jsem s ním mohl díky Supraphonu spolupracovat, byť žel nepříliš dlouho. Ale vraťme se do padesátých let.
Když měl táta zastoupit Skupu na mezinárodním loutkovém festivalu v Bukurešti v březnu roku 1953, uvažoval, jak S+H nejlépe představit zahraničnímu publiku. Radil se se šéfem a ten prý odpověděl lakonicky: „Mluv si to, jak chceš, publikum bude stejně h... rozumět, co říkají." Po této osobité odpovědi si otec, který byl jazykově velmi nadaný, uvědomil, že cizojazyčné publikum musí S+H — coby slovním klaunům — skutečně rozumět, aby vůbec uspěli. A tak se začalo hrát i v cizích jazycích a samozřejmě cestovat. Do dnešní doby vystupoval soubor ve dvaadvaceti jazycích ve 34 zemích.

O tom, kolik úsilí je za tím skryto, bychom mohli vést samostatný a dlouhý rozhovor. Ale zůstaňme ještě u historie.
Miloš Kirschner musel po Skupově smrti (1957) o existenci divadla tvrdě bojovat. Někteří kolegové z oboru a kritikové totiž sepisovali petice, aby S+H skončili spolu s profesorem Skupou. Soubor však důvody k pokračování prokázal a nakonec interpretoval otec S+H o 13 let déle než jeho předchůdce. Divadlo zavedlo i nové inscenační postupy. Například rozpracování principu černého divadla v loutkových představeních, na který později navázaly i jiné scény, především Laterna magika a Jiří Srnec. Inscenace tak dostaly nečekaný a nový, moderní rozměr. S divadlem Spejbla a Hurvínka jsou spojeny také začátky jedné z nejvýznamnějších českých moderních jazzových kapel, sice S+H Q (Spejbl a Hurvínek quartetu), který v průběhu šedesátých let živě doprovázel představení. Quartet založil multiinstrumentalista, později herec a hudební pedagog Karel Velebný, který pod pseudonymem Evžen Hedvábný stál i u zrodu Divadla Járy Cimrmana.

Když jsme u osobností, které spolupracovaly s Divadlem S+H, nesmíme zapomenout ani na zdatný scénáristický tým, který si tvůj otec vytvořil, a také na dramaturgy a režiséry. Ti v souboru rovněž nechyběli.
Za všechny uvedu alespoň několik nejznámějších jmen: František Nepil, Miloslav Šimek, Josef Fousek, Pavel Grym, Jaroslav Dietl, Pavel Cmíral, Josef Krofta či Jiří Středa. Miloš Kirschner byl totiž nejen vynikající interpret S+H, nápaditý scénárista a režisér, ale také skvělý manažer, organizátor a ředitel. Téměř půlstoletí zásadně ovlivňoval profil tohoto autorského divadla. A jeho hrdiny přivedl s postupem času k tématům nejen intimním, ale i společenským a doslova hýřil inscenačními nápady. V představení Srdečné metamorfózy (6. 2. 1964) byli S+H přineseni na předscénu, kde vedli dialog nejen mezi sebou a se svými vodiči, ale obraceli se také na diváky. Promluvy S+H byly moudré, vtipné a ve stávajícím politickém klimatu i odvážné. Proměnily se také loutky. Tím, že vystupovaly se svými vodiči na předscéně, bylo třeba je zvětšit a došlo i k zaoblení jejich hlav, což jim slušelo. Miloš Kirschner úspěšně rozvíjel Skupův odkaz nejen na půdě divadla, ale i prostřednictvím tradičních a nových médií, tedy zvukových i televizních snímků či publikací pro děti.

Přesto si Miloš Kirschner, ještě v plné síle, prozřetelně začal hledat svého pokračovatele.
Ano, počátkem sedmdesátých let došlo k opětovnému omlazení souboru a jeho členem se stal Martin Klásek, který se záhy projevil jako nadaný vodič a interpret. Svůj první křest v roli Hurvínka absolvoval už v roce 1974. Miloš Kirschner jej pak systematicky připravoval na roli svého nástupce a od roku 1982 s ním Martin pravidelně alternoval už obě figury. Proto dokázal po tatínkově smrti plnohodnotně navázat na tradici této specifické interpretace. Navíc se také stal posilou autorské „dílny" divadla. Začal psát scénáře a zároveň se zapojil jako režisér.

Když Miloš Kirschner v roce 1996 zemřel, převzala ředitelské žezlo tvá maminka Helena Štáchová. V té době jsem už sledoval dění v divadle zblízka a léta jsem pak připravoval zvukové nahrávky inscenací vašeho souboru. Vím tedy z vlastní zkušenosti, že Helena Štáchová byla mimořádnou tvůrčí osobností s obdivuhodnou energií a plně svého manžela nahradila.
Maminka do souboru nastoupila po absolvování DAMU v roce 1966 a brzy se po Boženě Welekové ujala interpretace Máničky, která se v jejím pojetí proměnila v moderní holčičku rovnocennou Hurvínkovi. Podnítila také vznik další kmenové postavy divadla — bábinky — paní Kateřiny Hovorkové. Ta se poprvé objevila na scéně 12. 9. 1971 a od té doby měla téměř ve všech inscenacích své pevné místo. Po smrti táty se maminka stala také významnou autorskou osobností. Je totiž podepsaná pod podstatnou částí dětského i „dospěláckého" večerního repertoáru té doby. Hry také režírovala a divadlo vedla celých dvacet let. Z ocenění, kterých se jí dostalo, uvedu alespoň Cenu Thálie (2013) a o dva roky později titul Vynikající manažer malé firmy. Spolupráci se Supraphonem jsi už zmínil.

O Heleně Štáchové, která byla mimo jiné i dobrá zpěvačka a báječná dabérka, bychom si mohli také dlouho povídat, ale já zvědavé čtenáře odkážu na tvou publikaci Spejbl a Hurvínek na nitkách osudu, která vyšla k 80. narozeninám pana Spejbla v roce 2010. Dovolím si ji označit za mimořádnou, protože kromě toho, že je velkoformátová se skvělou grafikou a vyniká výtvarným zpracováním, detailně mapuje zmíněné období a obsahuje řadu dokumentů, seznam zájezdů, diskografii atd. Zatím jsem hovořili o Divadle S+H jen v pozitivním smyslu. Určitě bys mohla zmínit i některé „krizové" momenty.
Uvedu dva. V roce 1994 dostalo divadlo výpověď z domu U Hasičů v Římské ulici, kde hrálo více než půlstoletí. Otec byl navzdory horšícímu se zdraví nucen hledat jiný prostor. Nebylo to vůbec jednoduché a situace začala být kritická. Nakonec jsme jeho zásluhou získali nové působiště v bývalém dejvickém kině Svornost. Nemusím dodávat, že se to na jeho psychice i zdravotním stavu výrazně podepsalo. Přesto se „svému" divadlu věnoval ještě více než rok. V první polovině roku 1996 odehrál, už na vozíčku, svou poslední premiéru. Maminka zase, krátce po převzetí divadla, podstoupila nekonečné soudní spory o ochranné známky S+H. Vítězně, ale i její zdraví to poznamenalo.

Pojďme k optimističtějšímu tématu. V červenci 2017 jsi převzala vedení divadla, v němž jsi léta působila jako dramaturgyně i autorka. Takže co divadlo pod tvým ředitelováním?
V první polovině minulého roku jsme uvedli netradiční noir muzikál Spejbl a město hříchu, který je výsledkem snahy Mikiho Kirschnera, výtvarníka, režiséra i autora našeho divadla, a jeho spolupracovníka Robina Krále o propojení tradice S+H s různými žánry — tentokrát s noir pojetím. V tomto představení pro dospělé diváky se autoři pokusili dojít až na hranici toho, co tradice dovoluje, a s potěšením mohu konstatovat, že se jejich odvážný počin setkal s přízní diváků i kritiky. Hurvínek se Spejblem se zde poprvé objevují v černobílém provedení (styl noire). Jako interpretka Máničky se publiku poprvé představila Marie Šimsová, zkušená loutkoherečka i hlasová interpretka. Maminka se totiž už nemohla premiéry ze zdravotních důvodů zúčastnit a za necelý měsíc podlehla těžké nemoci. Nesmím zapomenout ani na muzikanty. Pro zmíněný muzikál napsal hudbu Jan Lstibůrek, který se přidal jako další externí spolupracovník k brilantnímu komponistovi Jiřímu Škorpíkovi. Ze spolupráce tvůrčího týmu Kirschner—Král—Škorpík vzešla už dřív dvě úspěšná dětská představení Hurvínek mezi osly a Jak s Máničkou šili všichni čerti. Já jsem s Robinem Králem a Jirkou Škorpíkem spolupracovala na představení Hurvínkova Nebesíčka a musím zmínit i další členy našeho aktuálního autorského týmu, kterými jsou Martin Klásek a Ondra Lážnovský.

Koneckonců nic není věčné a změny jsou život. S tímto vědomím si prý hledá náhradu i Martin Klásek.
Ano, je jí Ondřej Lážnovský, loutkoherec, ale také autor a režisér, který v souboru není nováčkem. Zkušený bard Martin jej zasvěcuje do tajů interpretace obou protagonistů s vědomím, že ho Ondra někdy v budoucnu nahradí. Zatím však bude alternovat. A když říkáš, že nic není věčné, dovol, abych náš rozhovor ukončila myšlenkou, kterou si před lety táta zapsal, a já ji vyznávám jako tvůrčí krédo: „ ... žádná tradice se nedá udržovat v původní podobě. To by se stala historickou kuriozitou. A my jsme chtěli, aby Spejbl s Hurvínkem mluvili k dnešku, jako naši současní hrdinové. Ten, kdo přijde po mně, nemusí bojovat o existenci divadla jako takového. Bude však muset vyvíjet maximální snahu a tvůrčí energii, aby hlavní hrdinové — loutky — měli divákovi stále co říci."

Rozhovor s ředitelkou D S+H Denisou Kirschnerovou vyšel v časopise Medicína a umění, číslo 49 (22.2.2018).