Aktuality

Přiložená fotka je jedna ze dvou, která zarámovaná zdobí stěny u divadelní pokladny, v chodbě vedoucí k divadelnímu sálu se pak nachází další neméně povedené obrazy. Avšak zatímco většina z těchto velkoformátových fotek jsou stylizované výjevy od Josefa Žáka s výtvarným ztvárněním scén od Zdeňka Juřeny, v tomto případě jde o skutečné loutky z divadelní inscenace. Tento zdařilý snímek se před časem objevil v jednom ze Zpravodajů Klubu Hurvajz, nebylo u něj ale uvedeno odkud pochází. Troufnete si tipovat při jaké příležitosti tato fotka vznikla?
Jak pan Spejbl, tak i paní Kateřina na sobě mají historické kostýmy a scéna za nimi připomíná středověké stavení. To by mohlo vést k úvaze, že jde o výjev ze hry Hurvínek a lupiči, v níž Hurvínek s ostatními členy dřevěné rodinky zůstanou uvězněni na hradě, který se rozhodnou vykrást vychytralí zlodějíčci. Ano, čtete správně, oblíbená audionahrávka Hurvínek a lupiči se měla dostat i na divadelní prkna. Stejně jako v případě audiopříběhu mělo mít o zlodějskou a současně i strašidelnou komedii, kterou prožívá Spejblovic rodina na starém hradu. Hru měla zpestřit nejen dvojice lupičů, ale i sbor skotačivých strašidýlek. Pro časovou tíseň a hereckou náročnost byla však hra odložena a zkrácený text později vyšel využití na LP desce. K realizaci divadelního provedení, které bylo naplánované na konec května 1976, však nikdy nedošlo. Škoda, že?
Ale správná odpověď na naší otázku je jiná – jde o fotku ze hry V Praze je blaze určené dospělému publiku, která měla premiéru 24.6.1981. Autoři textu – Miloš Kirschner a Jiří Středa – se velkorysým a výpravným způsobem za pomoci padesáti loutek převážně varietního typu obraceli do minulosti, současnosti a dokonce i předjímali budoucnost. Nosným dějovým motivem byl Spejblův konflikt s kartářkou, která předpovídá Spejblovi úspěch, pokud třikrát neprokleje svůj velkopanský frak, který si na její výzvu z její bohaté garderoby sám vybral. Řadou mluvených, zpívaných a hudebních scén se pak rozvíjí částečně pravdivá, částečně groteskně zkreslená historie D S+H od setkání Spejbla se Švejkem a éry plzeňských kabaretů přes zrození Hurvínka, dobu krize a nástup fašismu až po radostné poválečné "divadlo národů", období schematismu a současné úvahy, jak dál.

Před několika málo dny tomu bylo 104 let od doby, co svatebním slibem natrvalo spojili své životy Josef Skupa a Jiřina Schwarzová. Své ano si syn četníka a dcera finančního rady řekli 12. června 1920 v Plzni v arciděkanském gotickém chrámu sv. Bartoloměje. My si tento významný okamžik v životě duchovního otce S+H a jeho choti Jiřiny můžeme připomenout na krásné dobové fotografii, kde je kromě novomanželů zachycen také otec Josefa Skupy a Karel Koval (občanským jménem Karel Šlais), kterému je připisováno pozdější autorství jmen postaviček Spejbla a Hurvínka.
Jan Malík na sňatek vzpomínal ve své knize Národní umělec Josef Skupa takto: "Dnem 30. dubna 1919 stal se Skupa středoškolským profesorem kreslení a sotva se sešel rok s rokem, Josef Skupa se oženil. 12. června 1920 si do nového bytu na Petákově náměstí č. 2 odvážel Jiřinu rozenou Schwarzovou, v níž našel nejen vzácně harmonující celoživotní manželskou partnerku, ale také inspirující a platně tvořivou divadelní spolupracovnici". Jejich manželství zůstalo sice bezdětné, o to víc se však Skupova žena nadchla pro manželovo divadlo a v jeho činnosti jej všemožně podporovala - pomáhala mu s přípravou scény, mnoho let byla vodičkou Hurvínka a také napsala několik divadelních her. Autorkou či spoluautorkou byla třeba inscenací Opožděná nadílka (1958), Hurvínkovy zimní radovánky (1953 a 1946), Hurvínek a Spejbl na letním bytě (1947), Hurvínkovy prázdniny (1939), O hodné Máničce a neposlušném Hurvínkovi (1934), Hurvínek a Spejbl na letním bytě (1933) či Když se čerti ženili (1931).
Po manželově boku Jiřina Skupová věrně stála až do konce Skupova bohatého života. V době před jeho úmrtím, kdy se její choť potýkal se zdravotními problémy a začalo se přemýšlet o dalším osudu divadla, Jiřina Skupová soudila, že po by Skupově smrti divadlo – coby jeho výtvor – mělo skončit. Proti byl tehdy Miloš Kirschner, který – jakožto zdatný Skupův alternant v dvojroli Spejbla a Hurvínka – chtěl spolu s ostatními mladými herci v činnosti pokračovat. Spor nakonec rozhodl sám Josef Skupa, když krátce před smrtí oficiálně jmenoval Kirschnera svým nástupcem. Jiřina Skupová toto manželovo rozhodnutí, ač nerada, akceptovala a dokonce pak po manželově smrti působila v letech 1957 až 1962 jako ředitelka divadla.

Každý milovník lipové dvojice S+H dobře ví, že originální loutky Spejbla a Hurvínka pro Josefa Skupu vytvořili plzeňští řezbáři Karel Nosek a jeho synovec Gustav. Kromě divadelních verzí marionet ale krátce po zrodu obou figur začaly vznikat rovněž jejich zmenšeniny určené pro domácí divadélka, která byla v té době nesmírně populární. Některé loutky byly vyráběny průmyslově (často s lehce pozměněným vzhledem i jmény, aby se výrobci vyhnuli autorským právům), jiné vznikly jako unikátní kousky vyrobené na zakázku. Mezi ty se řadí i loutky, které pro soukromé divadélko JUDr. Jiřího Lormana (* 1911) vyřezal Jan Vavřík-Rýz. Ten se s rodinou dr. Lormana přátelil, a tak mu pro jeho domácí divadlo umístěné v rodinné vile na Ořechovce vyrobil zmenšené loutky Spejbla, Hurvínka a Máničky. Díky laskavosti paní Heleny Hesselbarth, dceři Jana Vavříka-Rýze a Boženy Welekové, která jako malá dívenka toto divadélko viděla na vlastní oči, se nám podařilo z jejího soukromého archivu získat černobílou fotku těchto loutek zhotovených jejím otcem. Tu jsme s využitím umělé inteligence mírně dočistili a také kolorovali a nyní vám jí zde přinášíme jako zajímavé svědectví dané doby (původní černobílou verzi najdete v galerii). Pro zajímavost uveďme, že dnes se divadélko včetně loutek nachází v Národním muzeu, kam jej synové dr. Lormana věnovali.
Nejznámějšími producenty průmyslových loutek Spejbla a Hurvínka, nebo jejich napodobenin, byly ve dvacátých letech minulého století firmy pražského podnikatele Antonína Münzberga, JEKA (Jana a Elišky Králových), firma APAS – Anna Preclíková a synové či pražské nakladatelství A. Storch syn. Výrobě soustružených figurek vzhledem připomínající Spejbla a Hurvínka a dřevěných hraček a postavičkami se věnovala také firma továrníka Karla Blanka z Ústí nad Orlicí, Johann Schowanek v Jiřetíně nad Bukovou či tachovská společnost Seitz & Hofherr. Dnes zmenšené loutky pro potěchu dětí všeho věku vyrábí například firma Mašek, Království loutek či jejich plyšové verze firma Moravská ústředna Brno, která je nově prodává pod značkou Munabo.
V následujícím článku si připomeneme zajímavé detaily kolem tvorby loutek, hraček a nejrůznějších figurek se Spejblem a Hurvínkem vyráběných těmito firmami. Článek obrazově doplňuje připojená fotogalerie obsahující mnohé z těchto předmětů. Najdete v ní jak výrobky pocházející ze současnosti, které jsou stále běžně k dostání, tak i těch hodně starých, které lze zařadit do kategorie starožitných a které se dají sehnat jen na různých aukčních portálech.

Už jen do konce června mají návštěvníci možnost zajít se podívat na výstavu Loutka a moderna – České loutky ze sbírky Marie a Pavla Jiráskových 1850-1950, která se koná v chebském muzeu. Výstava představuje výtvarně ojedinělé loutky českých umělců především z období první Československé republiky. Loutkářská kultura byla u nás tehdy nevídaně rozšířená, loutkové soubory působily téměř v každém městě či městysi v Sokolských, Orelských i dělnických organizacích a spolcích, v církvi a samozřejmě také ve školách. Mezi tehdejšími loutkáři byla řada významných českých výtvarných umělců, kteří učinili z loutky objekt své tvůrčí invence. Loutky byly ovlivňovány celou řadou výtvarných stylů, od secese, přes art deco až k funkcionalismu. Také kvůli tomu bylo tehdejší Československo považováno za zemi nejrozvinutější loutkářské kultury. Ve třicátých letech měly tyto loutky skvělé uplatnění ve varietním a kabaretním repertoáru, který zrodil i takové figury, jako je Spejbl s Hurvínkem. Kromě těchto původních loutek je možné na výstavě vidět i jiné loutky podle návrhů Josefa Skupy, ale i dalších významných tvůrců, jako je Jiří Trnka nebo Jan Malík.
Všechny loutky a obrazy na výstavě jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. Dnes známí sběratelé a badatelé v oblasti historie české loutky začali se sbíráním v polovině osmdesátých let. Kurátorsky se podíleli na řadě výstav historických loutek u nás i v zahraničí (Evropa, USA, Čína). Publikují odborné studie v časopisech a knihách. Za své publikace Loutka a moderna (2011) a Umění loutky (2019) obdrželi prestižní ceny. Sbírka historických loutek a dekorací tradičního, rodinného a spolkového loutkového divadla, kterou vytvořili a dlouhodobě vystavují, patří k nejkomplexnějším kolekcím v České republice.
Muzeum se nachází na adrese nám. Krále Jiřího z Poděbrad 493/4, 350 11 Cheb a otevřeno má denně mimo pondělí od 9.00 do 17.00 hod.

Víte, co spojuje slavnou návrhářku hraček Libuši Niklovou (* 1934 - † 1981) s loutkou Hurvínka? Jak se dá snadno odvodit z přiloženého obrázku, je to pískací Hurvínek, za jehož návrhem tato světově uznávaná designérka stojí. Přestože Libuše Niklová navrhla slavnější a komerčně úspěšnější hračky než jakým byl gumový Hurvínek, patří mu mezi všemi jejími výtvory výsostné místo – právě pryžový pískací Hurvínek byl v roce 1954 první sériově vyráběnou hračkou, kterou tato výtvarnice navrhla a která se dostala do výroby. Po dva roky jí vyráběla firma Fatra Napajedla - Gumotex n.p. Břeclav (dnes Fatra, a.s.), pro kterou Niklová pracovala. Stejně jako další její hračky, patří dnes pískací Hurvínek k vyhledávaným sběratelským předmětům, za kterého si musí zájemci pořádně připlatit.
Niklová za svůj poměrně krátký život vytvořila přes 230 originálních hraček, které se vyráběly v mnoha barevných variantách, například gumové figurky, zvířátka s harmonikovým trupem či nafukovací hračky. Harmonikový kocour, na něhož obdržela i svůj první patent, či nafukovací slon nebo buvol, patří k jejím nejslavnějším počinům a právem se zařadily mezi nejslavnější hračky světa a ikony designu 60. a 70. let minulého století.
Za svou tvorbu získala Libuše Niklová mnohá ocenění. Její hračky byly natolik oblíbené a designově revoluční, že získaly několikrát například titul 'Vynikající výrobek roku' a mnohokrát označení 'Vybráno pro CID' (Czechoslovak Industrial Design), které bylo udělováno nejlepším československým výrobkům. Díky nadčasovému designu a vysoké popularitě se stávaly častým terčem kopírování v mnoha zemích světa. Dá se tak říci, že si s hračkami Libuše Niklové, nebo přesněji s jejich takřka totožnými kopiemi, hrály desítky milionů dětí po celém světě. Hračky Libuše Niklové mají kromě soukromých sběratelů ve svých sbírkách nejrůznější česká a moravská muzea, ale také například Muzeum dekorativních umění v Paříži či Muzeum moderního umění v New Yorku a dokonce i japonském Tokiu.