Moderní a neotřelá talk show Lucie Výborné v divadle La Fabrika. Tři hosté, plno zábavy a zjištění, že být celebritou není tak podstatné jako příběh, osud, a vášeň pro to, co děláte. A Lucie Výborná ví, kde je hledat a jaké otázky klást, aby to diváky bavilo stejně jako ji samotnou. Tentokrát s historikem a ředitelem Památníku národního písemnictví Michalem Stehlíkem, pražským orlojníkem Pavlem Skálou a ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka Denisou Kirschnerovou na téma "Strážci pokladů".

Rozhovor odvysílaný 1. února 2026 v České televizi, se věnuje Divadlu Spejbla a Hurvínka jako živému kulturnímu fenoménu, který provází českou společnost již téměř sto let. Hlavním impulzem je blížící se 100. výročí Hurvínka, které připadá na 2. května 2026. Denisa Kirschnerová otevřeně vzpomíná na své dětství v těsném kontaktu s divadlem, kde loutky tvořily přirozenou součást rodinného života. Zdůrazňuje, že tradice se nepředávala plánovaně, ale přišla každodenním soužitím, prací a obrovským nasazením rodičů. Sama dnes nese odpovědnost „strážkyně pokladu“, kterou před ní zastával její otec a matka, a vnímá ji jako čest i závazek. Rozhovor ukazuje, že hodnota loutek nespočívá pouze v jejich stáří, ale především v jejich příběhu, kontinuitě a schopnosti oslovovat další generace. Divadlo se neuzavírá minulosti, ale snaží se „udržovat oheň, neuchovávat popel“ – tedy tradici aktivně rozvíjet s mladým souborem a současnou energií. Část rozhovoru se dotýká také tvorby pro dospělé publikum, zejména návratu k inscenacím ze „Zlatého fondu“, jako je Spejbl versus Drákula. Denisa vzpomíná na své autorské začátky a přirozený přechod od rodinné zábavy k profesionální spolupráci s divadlem. Osobní rovina rozhovoru vyzdvihuje příklad její maminky, která i přes vážnou nemoc pokračovala v práci a divadelním nasazení. Právě vytrvalost, pracovitost a schopnost jít dál bez sebelítosti jsou podle Denisy klíčové hodnoty, díky nimž může tradice Divadla Spejbla a Hurvínka pokračovat i do budoucna.

Přepis rozhovoru:

Na řadě je další strážce tradic, přichází ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka Denisa Kirschnerová.
- Tamhle sedí vaši svěřenci, 100 let jim bude.
- Hurvínkovi bude 2. května 100 let.
- Hurvínkovi bude 100, Spejblovi 100 už bylo a Máničce?
- Mánička to oslaví v roce 2030 spolu s divadlem.
- Když jste byla, Deniso, malá, čím byla pro vás tady ta dvojka?
- Byli stálou součástí té naší rodiny. My jsme byli schopni rozpoznat že to nejsou příbuzní. Ale že je to někdo, komu se věnuje velké úsilí. A doprovázejí nás stále. A já vlastně v tuhle chvíli mám takové jako dva Hurvínky. Syna, který se teda nejmenuje Hurvínek, jmenuje se Kryštof. A v divadle toho druhého kluka, Hurvínka, když to jako řeknu nadneseně, takže nás doprovází neustále. My jsme to zažili skrze to úsilí rodičů. A to, že tomu věnovali každou volnou chvíli, je nějak v nás. Toho se nemůžeme zbavit.
- Vy jste říkala, mám dva kluky, jsou si v něčem podobní?
- Jsou si velmi podobní. Ten můj není tak ušatej. :- ) Ale čím dál víc, teď už se blíží k deseti letům, tak ty oči koulí taky čím dál víc jak ten Hurvínek. Jsou to oba blonďáci a oba mají tu průzkumnickou povahu, takže mám o zábavu postaráno.
- Je naivní myslet si, že když jste byla malá, tak vás vaši rodiče doma bavili?
- To je naivní. Protože už byli opravdu utahaní a my jsme s bráchou měli, tak jako děti, když to mají rádi, tak jsme měli takovou fázi, že jsme si to taky pouštěli. Tak jsme to měli, než jsme přestoupili k Cimrmanům a k dalším. Oni přišli domů a teď to slyšeli a říkali: "Už to tady zase piští." Takže mohli si za to trošku sami. :-)
- Váš tatínek byl strážcem pokladu po Josefu Skupovi, potom vaše maminka, teď jste to vy. Jaké to je?
- Je v tom velký díl odpovědnosti, samozřejmě. Ale, a to musím mluvit zároveň o tom týmu, který v divadle je, který jde s tím, jsou to skvělí lidi. Máme mladé interprety Janu Mudrákovou a Martina Trechu, kterým je 25- 30 let. A to divadlo má i tím týmem, souborem, zázemím, provozem, nakročeno k tomu, vydat ze sebe to nejlepší v tuhle chvíli. Pro nás je to i čest, protože když se člověk podívá zpátky do historie, tak spolu s Hurvínkem projde sto lety naší národní historie. Oni byly pomalu jak Forrest Gump, taky všude je můžete najít, oni vykouknou v jakékoli etapě.
- Herci si většinou vyprávějí veselé historiky z divadla a tak dále. Co si vyprávějí loutkoherci?
- Já si myslím, že oni si musí dávat velmi pozor na ty nitě, jestli mají všechno dobře přivázané, aby jim nic neupadlo během představení. Takže tam probíhá taková krátká kontrola, než to začne. Ale je opravdu pozoruhodné, že třeba dvorní vodič Hurvínka Michal Barták pozná, když mu s tou loutkou někdo chodí.
- Kolik máte Hurvínků, Spejblů a Mániček?
- Na ty páry do těch třiceti, na páry jako Spejbla s Hurvínkem. K tomu nějaké Máničky, potom historické loutky. Samozřejmě je jich tam 200, 300 ze všech inscenací, které byly připravované, v tom fundusu.
- A když se bavíme o strážení pokladu, tak nejstarší Spejbl a Hurvajs?
- Nám se kupodivu nedochovali z těch 30. let. Ty my nemáme. Složitě i hledáme, kde jsou. Takže máme tak zhruba z 50. let nejstarší loutky.
- Cena těch loutek je v tom, jak jsou staré, nebo v jejich duši?
- Takový náš přístup k tomu je, že my si prostě říkáme, udržujeme oheň, neuchováváme popel, abychom to tak jako pořád něčím občerstvovali. A ta jejich hodnota je v podstatě nevyčíslitelná. Generace lidí už vedle nich prošly a oni jsou pořád tady. Tak my doufáme, že to tak bude i dál. Že za 100 let Hurvínek zase bude říkat: "Já jsem Hurvínek, je mi 8 let. Narodil jsem se před 200 lety, já nikdy neumřu."
- Já jsem se dívala, jakým způsobem jste, Deniso, vrostla do Divadla Spejbla a Hurvínka. A pochopila jsem, že jste už v sedmnácti psala texty. Ale to bylo prý pro pobavení vaší rodiny a bylo to o vaší rodině.
- Ano, ano.
- To se smělo někde vysílat?
- Ne, to jsme, to mně nedovolili. To byly takové opravdu začátky, to asi ani nemá smysl nějak zmiňovat, nic zásadního. Ale opravdu jsme se tím tak jako vzájemně bavili. Z toho spíš vyšel popud k tomu, že táta říkal, ale pořád si dělal legraci, když teda píšeš, tak zkus něco napsat. A z toho vznikla postupně ta další už spolupráce.
- A o čem jste psala jako první?
- To byl vlastně takový příběh, jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora.
- A je to ta hra, kterou jsme hráli všichni jako děti?
- Není to až tak.
- Mohli jsme to odehrát na divadle. :- )
- Když už jsme u toho, já jsem vlastně nevyrostla na Spejblovi a Hurvínkovi. Dostala jsem se k němu později, a to díky představením a hrám pro dospělé. Úplně mě Spejblův upír uhranul, protože jsem najednou měla pocit, že poslouchám naprosto kvalitní muzikál se všemi parametry, které k tomu patří. Úplně fantazie. Ta představení vznikla kdy pro dospělé?
- To je představení Spejbl versus Drákula, které vzniklo v 70. letech a vlastně ho máme na repertoáru. My jsme se trošku vrátili k tomu zlatému fondu, kde vracíme tenhle typ představení. To byl Zahradníkův orchestr, to byla swingová hudba. Paní Filipová, která spoluzakládala divadlo Járy Cimrmana, se na tom záměru podílela. Tak to byli lidi, kteří byli u vzniku toho představení. Uvádíme ho do dnes, je možné se na něj přijít podívat, až se teda vrátíme k nám do divadla.
- Líbí se mi, že vaše loutky jsou činné ve veřejném životě. Myslím, že rok 2012, přebíraly Thálii. Nedávno jsem je viděla sázet nějakou lípu někde v parku.
- Ano, to jsme dostali od pana ředitele Kučery, toho jsme si vážili. Právě 17. listopadu Hurvínkovi zasadil na Vyšehradě v takovém krásném prostředí lípu, tak to byla krásná akce.
- A z lípy bude 50 dalších Hurvínků. :- ) Tu Cenu Thálie přebírala vaše maminka? Já tady mám vzpomínku na vaši mámu z její 13. komnaty.
- Jsme v době, kdy jsem byla nemocná a kdy probíhala chemoterapie, tak se rekonstruovalo poslední patro té chaty. A já jsem sem přijela v době, kdy jsem měla pár dní, kdy jsem byla tak jako trošku schopna pohybu a měla jsem na to sílu, abych se podívala, jak to patro vypadá, jestli je to v pořádku, abych to převzala. A pak jsem se cítila tak šťastná tady, že jsme se vypravily s Deniskou na procházku do lesa. A když jsme se vracely zpátky pěšinkou, tak tady na krajním stromě, pod ním ležel zmoklý kus papíru. A tam bylo napsáno: Chceš- li žít dál, ať někdo zvedne tři listy ze země a hodí ti je přes rameno. Takže Deniska se zvedla a zaházela mě nejen pro jistotu třemi lístky, ale zaházela mě listy přes rameno. Bylo to naprosto zvláštní a vůbec nevím, co si mám o tom myslet. Zřejmě si tady děti hrály bojovou hru a náhodou to po nich zůstalo. Ale ta náhoda, že se sem zrovna v tu dobu vrátím, že ten lístek se nerozmočí docela, že já se pro něj sehnu a ještě tenhle ten vzkaz, tak třeba to bylo kouzlo.
- Kolik vám bylo, Deniso?
- Asi třicet.
- Připravovali vás vaši na to nějakým systematickým způsobem, že jednou ponesete tu tradici dál?
- Určitě to nebylo vědomé, určitě jsem neměla naplánováno, že někdy budu ředitelka divadla. Ale tak nějak jsme byli u toho soustředěně. Vlastně i brácha je... Píše, je režisér, navrhuje scénografie. Vyšlo to tak. Když měl člověk možnost to vidět, automaticky to odkoukat. A samozřejmě jsme byli tím, že jsme spolu tam pracovali, tak jsme měli možnost to sledovat.
- Co jste odkoukala od mámy?
- Ona ten život neměla úplně jednoduchý. Musela se vyrovnat se spoustou takových jako výzev. A asi tady to, že oni se s tím vždycky nějak vyrovnali, šli s tím dál, nikdy se nelitovali, A tomu divadlu, přestože měla třeba chemoterapie, tak jezdila hrát po chemoterapii. To nasazení takové, že prostě život jde dál, je třeba dělat to, co je třeba dělat, tak asi se snažím, já si ani netroufám říct, že až tak jako dělám to jako ona. Ale tady tu vytrvalost a zarputilost, to si myslím, že asi jsme tak nějak nasákli.
- A ta je navíc pro ten přenos tradice extrémně důležitá.