Rozhovory z herci Divadla S+H

Všechny rozhovory v této sekci pochází z oficiální facebookové stránky Divadla S+H odkud byly se svolením D S+H převzaty. První část rozhovorů ze sekce "Lidé za oponou" vznikla v roce 2017, druhá část z jara 2019.

Martin Klásek

25. února oslaví neuvěřitelné šedesátiny Martin Klásek.
Jako příspěvek k "Roku otců S+H", v dne jeho krásných kulatin, s ním přinášíme rozhovor.

- narozen 25.2.1957
- od roku 1973 v Divadle S+H
- v roce 1974 poprvé promluvil za Hurvínka (a trochu i Spejbla)
- od roku 1982 pravidelně hraje S+H
- od roku 1990 je uměleckým šéfem souboru
- v roce 1994 premiéra první autorské hry Hurvínek a zrcadlo
- 23.2.2016 premiéra zatím poslední hry Hurvínkovo přání
- 25.2.2017 šedesátiny

1) Do D S+H jste nastoupil v roce 1973. Tedy v pouhých 16 letech po té, co vám nevyšla konzervatoř. Byl jste tedy z toho tenkrát spíše zklamán, nebo nadšen? Jak jste vlastně vnímal jako dítě a posléze student Spejbla s Hurvínkem?
To, že jsem se po neúspěšných talentových zkouškách nedostal na pražskou konzervatoř, bylo pro mě pochopitelně velkým zklamáním. Byl jsem divadelní dítě. Matka baletka, otec herec. Velmi často mě a sestru brávali do zákulisí Jihočeského divadla, kde jsme trávili čas, když rodiče zkoušeli. Já nejvíc v rekvizitárně mezi meči, kordy a halapartnami a sestra ve vlásenkárně, kde se vyráběly paruky. Byl jsem tedy již od útlého dětství řádně divadlem nasáklý. Takže jsem si ani neuměl představit, že bych v životě měl dělat něco jiného, než divadlo. Po oněch prohraných zkouškách jsem nastoupil do učňovské školy na obor dřevomodelář. Od konce prvního pololetí jsem ale už věděl, že od nové divadelní sezony nastoupím v divadle S+H coby elév-loutkoherec. Ředitel Kirschner si mě tehdy na jaře, na prosbu mého otce, pozval k sobě do kanceláře a já mu musel ukázat to, co jsem předvedl při přijímačkách na konzervatoř. On usoudil. že to není až tak špatné a přijal mě! Spejbla s Hurvínkem jsem jako pojem znal, tak jako každý. Jen jsem je do svých patnácti let nikdy neviděl na vlastní oči. Teprve právě toho jara, kdy jsem byl u Kirschnera jsem měl možnost vidět večerní představení "Mnoho Spejblova povyku pro nic." Tohle setkání bylo pro mě naprosto fascinující! Nikdy předtím jsem neviděl takto mistrovsky vedené a mluvené loutky- Spejbla s Hurvínkem jsem začal okamžitě vnímat jako světové hvězdy.

2) Co pro Vás znamená Skupovská éra a co éra Kirschnerova? Máte nějaké oblíbené části z jejich tvorby – některé jejich dialogy, hry, nahrávky?
S tzv. Skupovskou érou se setkávám v našem divadle dodnes, protože v různých zahraničních pořadech, které připravujeme zejména pro exotičtější části naší Zeměkoule, kde doplňujeme textovou, tedy dialogovou část představení vizuálními loutkovými výstupy. Zde používáme právě i loutky, se kterými ještě hrával Josef Skupa se svými kolegy, Tím se vlastně neustále hlásíme k jeho odkazu. Ze Skupových dialogů mám asi nejraději “Užovky”.
Kirschnerova éra je bych řekl mnohem rozmanitější, zajímavější a progresivnější, než ta předešlá. Přinesla na jeviště D S+H nové postupy výroby incenace, nové nápady v technologii loutek a nové principy tvorby. Kirschner přivedl Spejbla s Hurvínkem na předscénu a po vzoru V+W z nich vytvořil filozofující slovní klauny. V té době také vznikly Kirschnerovy nejlepší dialogy pro dospělé. Na naší scéně se poprvé objevil princip černého kabinetu, tedy vedení loutek za pomocí černého divadla.
Z Kirschnerovy éry mám asi nejraději dialog “O lásce” a co se týká audio nahrávek, tak to asi bude “Past na Hurvínka”.

3) První alternaci s Milošem Kirschnerem jste si vyzkoušel již v roce 1974 a poté pravidelněji od roku 1982. Miloš Kirschner říkával, že co s týká předávání hereckých zkušeností, tak Josef Skupa nebyl moc na řeči a vše se od něj naučil odpozorováním. Jak takové předávání zkušeností probíhalo mezi panem Kirschnerem a Vámi? Byl pan Kirschner přísným učitelem?
Tak u mě to bylo trochu jinak, protože pan Kirschner moc rád předával nám mladým své zkušenosti. Hodně si s námi povídal o kultuře a principech tvorby. Dokonce nám v jednom období dával lekce němčiny, protože divadlo zajíždělo často do německy mluvících zemí. Když se ukázalo, že mám dispozici k mluvení za Hurvínka, tak se jeho pozornost na mě usoustředila víc, než na ostatní začátečníky. K jedněm narozeninám mně dokonce koupil třídílný soubor “Dějin českého divadla”. Pak mě sem tam prozkoušel, aby zjistil, že si v nich skutečně čtu.

4) Při přechodu ze Skupovské na Kirschnerovskou éru se Spejbl s Hurvínkem proměnili z trochu omezeného a přitroublého pantáty se zlobivým, prostořekým a zanedbávaným synstvem na mírně popleteného, ale starostlivého taťuldu se zlobivým, ale zvídavým synkem. Vnímáte nějaký další posun v jejich vývoji, nebo se snažíte držet tohoto osvědčeného schématu?
Kdyby Spejbl s Hurvínkem dál neprodělávali určité proměny, to znamená nešli by tzv. s dobou, pak bychom je asi pomalu ukládali do pomyslného hrobu. Myslím tím tedy to, že i když se občas vracíme do historie a používáme v našich kreacích prvky, kterým již dávno odzvonilo, snažíme se i my o to, aby byli současní. Vyvíjí se náš slovník, věci, které nás obklopují, nové materiály atd. To všechno se promítá do naší dnešní tvorby. Určitým “prokletím” je ale to, že divák, který zná Hurvínka se Spejblem již od útlého dětství, je chce mít takové, jaké znal, když byl dítětem a když pak přivede svoje děti, či vnoučata do divadla, pak očekává, že tam najde ty svoje hrdiny z mládí. Pochopitelně v rovině představení pro dospělé je to trochu jinak a my si můžeme z Hurvínka dovolit udělat i obhroublého puberťáka s problémy dnešních teenagerů. Spejbl pak může tu a tam poučovat synka o životě s výrazně větším rozhledem, než tomu bylo např. za Skupy.

5) Když srovnáme hlasové podání Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy a Miloše Kirschnera, tak je to rozdíl velmi významný, ale vaše interpretace je té Kirschnerově neobyčejně podobná. Dá se k takovéto podobě dostat úsilím, nebo je to šťastná náhoda? Myslíte, že Váš budoucí nástupce by mohl mít v interpretaci větší odlišnosti než tomu je u Vás ve srovnání s panem Kirschnerem?
Já jsem měl to štěstí, že jsem byl s Milošem Kirschnerem pohromadě 22 let. Takhle dlouhou dobu jsem jej mohl pozorovat při tvorbě a hraní. Pochopitelně se mi jeho interpretace dostala, jak se říká až pod kůži, takže je celkem pochopitelné, že ta podobnost mezi mými hlasy a těmi jeho není čistě náhodná.
Další interpret si zřejmě bude muset dát, alespoň zpočátku pozor na to, aby nebyl příliš odlišný. Jinak ho bude publikum jen těžko akceptovat.

6) Přišly někdy za Vaše působení v divadle tak těžké chvíle, že jste měl chuť všeho nechat a jít dělat něco úplně jiného?
Tak těžké chvíle ještě naštěstí nepřišly a doufám, že ani nepřijdou! Já tuhle práci miluji a neumím si představit, že bych dělal něco jiného.

7) Dotaz z FB (Pavel Hegedüs): Nahrávek a divadelních her jste již v roli Spejbla a Hurvínka namluvil nespočet...je ale mezi nimi některá nahrávka oblíbená která by alespoň o kousíček nad ostatními vedla? Tak jako my posluchači máme své oblíbené nahrávky, máte i Vy, který svůj hlas této dvojici propůjčujete denně, nějakou kterou řadíte o stupínek výše nad ostatními?
Pro mě to zřejmě bude nahrávka scénky S+H “Ukolébavka” z CD “Hurvínkovo trápení se školou”, autorky Heleny Štáchové z roku 2012.

8) Dotaz z FB (Kamil Malát): Za své dlouholeté působení u Divadla S+H jste zažil stovky představení nejenom u nás, ale i v zahraničí, mnohdy v exotických destinacích. Vybavujete si nějaké představení, které bylo ať už v pozitivním či negativním smyslu natolik výjimečné (netradiční, zvláštní, unikátní…), že vám z nějakého důvodu utkvělo v paměti?
Před několika lety jsme hostovali v Berlíně. Máme tam spoustu fanoušků napříč všemi generacemi, kteří se na naše hostování vždy velmi těší a my pochopitelně na ně. Co čert nechtěl, já pekelně nastydl a čekalo mě vyprodané večerní představení. Spejbla jsem byl schopen odmluvit, ale horší to bylo s Hurvínkovou fistulkou. Chraptěl jsem a barva hlásku se ztrácela. Rychle mě odvezli autem do nemocnice, kde jsem dostal obstřik na hlasivky a vitamínovou injekci. Hrát se prostě muselo. Zpočátku představení to šlo jakžtakž a já odmluvil první dialog Spejbla s Hurvínkem. S druhým dialogem to již bylo horší a chrapot fistule zesílil. Při třetím už jsem ji začal ztrácet. Při čtvrtém byla zcela pryč a já za Hurvínka jenom sípal, nebo spíše šeptal. V hledišti sedělo 860 diváků a nikdo ani nedutal. Během další promluvy S+H už nešlo ani to šeptání. Samozřejmě jsme z téhle situace měli všichni napjaté nervy!
V posledním dialogu ke mně k mikrofonu, u kterého jsem hrál texty, přistoupila Helena Štáchová a vyloudila ze sebe jakýsi Hurvínkův pseudohlásek a spolu jsme tak dohráli představení. Bylo to poprvé a já doufám, že naposled, kdy za Spejbla s Hurvínkem nemluvil jeden herec. Při děkovačce potom Helenka před diváky omluvila mojí indispozici a publikum nás odměnilo bouřlivým dlouhotrvajícím potleskem.

9) S divadlem nejčastěji vystupujete v Německu. Němcům zní česká němčina příjemně, mají pro ní dokonce termín „Prager Deutsch“. Je jasné, že při natáčení německých CD a DVD namlouváte Spejbla a Hurvínka sám. Využili ale někdy v Německu vašich jazykových schopností a libozvučnosti Prager Deutsch i jinak? Konkrétně, zahrál jste si v němčině i jiné postavy než S+H?
Jsem jedním z mála českých herců, který daboval v německém jazyce. Šlo o animovaný seriál pro děti s názvem “Oiski poiski” německé televize ARD, kde jsem namluvil jednu z pěti hlavních postav a právě ten náš slovanský přízvuk byl pro tu roli důležitý. Bylo to tehdy 26 dílů.

10) Předchozí otázka směřovala k mluvení postav. Máte za sebou dlouhá léta rozhovorů S+H a tak si tyto dva v ústech těžko spletete nebo přehodíte. Jak je to ale s dalšími postavami? Ve hře Pohádky pro Hurvínka jste jeden čas mluvil vedle S+H téměř všechny vedlejší postavy. Tyto postavy se samozřejmě na jevišti potkávaly. Někdy i všechny najednou. Jak je to pro Vás těžké? A máte nějaký rekord v počtu „najednou“ mluvených loutek?
Pochopitelně, že když je potřeba, tak mluvím i za jiné postavy. Je to pro mě veliká zábava a myslím, že za nejvíc postav v současném repertoáru mluvím v inscenaci pro dospělé “Dějiny kontra Spejbl” a to sedm.

11) Obecně se ví, že jste skvěle vybavený jazykově. Méně známé je, že jste i vynikající „vodič“ loutek. Vzhledem k hlasové vytíženosti moc času na vodění nemáte. Nechybí Vám to? A využijete tuto svou další odbornost i jinak? Např. jako autor nebo režisér?
Je téměř nutností, aby interpret Spejbla Hurvínka byl i výborným vodičem. Bylo tak u Skupy i Kirschnera. Já si občas vodím Hurvínka, nebo Spejbla, podle toho, jak daná situace vyžaduje. Rád si vymýšlím i sólové a hromadné loutkové výstupy, které pak sám narežíruji. Jsme autorským divadlem a právě k tomu patří i přinášení nápadů pro vizuální čísla, která jsou nezbytnou součástí našich představení.

12) Vašimi ústy promluvili Spejbl s Hurvínkem již ve 24 jazycích. Za jak dlouho se naučíte repliky v jazyce, který neznáte? A je nějaký jazyk u kterého kvůli jeho náročnosti doufáte, že ho již nebudete muset použít?
S+H promluvili celkem ve 24 jazycích. Mými ústy však zatím ve čtrnácti. Těmi nejobtížnějšími jsou určitě ty asijské. Zejména vietnamština a čínština. Pak také arabština má výslovnostní záludnosti, se kterými je třeba se poprat. Máme vždy pečlivou přípravu s překladatelem. Učíme se výslovnost, poté text plynule číst, dále vnášet herecké důrazy atd. Když je tohle všechno řádně nastudováno, tak se jde na jeviště a tam se musíme sehrát s loutkoherci, aby věděli, co daná slovíčka znamenají. Jsme samozřejmě vždy velmi napnutí, zda nám publikum v dané zemi bude rozumět. Zatím jsme všude dopadli dobře a to je pro nás vždy veliké vítězství a zadostiučinění.
Příprava daného textu obvykle trvá asi tak měsíc a pak se ještě zkouší na jevišti. Je to kolikrát velký boj, ale zatím jsem neměl pocit, že bych nějakou výzvu chtěl dopředu vzdát.

13) Co pro vás osobně Spejbl s Hurvínkem představují? Je to směs odpovědnosti, radosti, tvůrčího vyjádření a překonávaní překážek, nebo některá ze složek výrazně převažuje?
Spejbl s Hurvínkem jsou pro mě smyslem života. Dali mně možnost rozdávat radost publiku a posluchačům. Díky nim se mohu realizovat nejen coby interpret, ale objevil jsem v sobě i tvůrčí ambice jako je psaní nebo režírování. Práce s nimi a pro ně mě neustále nabijí!

14) Kromě toho, že jste umělecký šéf souboru D S+H a interpret Spejbla a Hurvínka, jste i režisér a autor některých jejich her. Je to práce víc než jen na plný úvazek. Máte také čas na soukromý život? Jak vlastně nejraději trávíte volný čas a máte nějaké koníčky na odreagování?
Volný čas nejraději trávím pochopitelně s rodinou. Máme dvě vnučky, první desetiletou a druhá se mladší dceři narodila na letos na Nový rok. O zábavu tedy mám i doma postaráno. Rád pracuji na chalupě v Pošumaví. Takové ty potřebné chalupářské činnosti, jako zednické drobnosti nebo řezání dříví apod. To je skvělý relax. Jen to máme z domova trochu z ruky, a tak se tam během divadelní sezóny moc nedostanu. V Praze si to nahrazuji sportem. Víc než 15 let hraji pravidelně squash. Při něm si ty veškeré starosti a tvůrčí muka pěkně vymlátím pryč.

15) Hurvínek vloni oslavil 90. narozeniny, Spejbl oslaví za tři roky dokonce už 100. narozeniny. Jak vidíte jejich budoucnost?
Já se do budoucnosti snažím vždy dívat s optimismem. Nejinak je to v případě mých ušatých svěřenců. Naše generace v čele s Helenou Štáchovou zdárně popotáhla káru jejich života a já jim přeji, aby se parta těch mladších tvůrců, která se kolem nich už v divadle několik let tvoří, dělala všechno pro to, aby neztráceli příznivce, posluchače a diváky. Protože bez diváků by nemělo smysl divadlo dělat. A protože ona mladší generace má na co navazovat a rozvíjet tradici D S+H po mnoho dalších let, nemám obavu o další slavné období S+H.

Datum prvního zveřejněni: 25. 2. 2017 (publikováno v den 60. narozenin Martina Kláska)

Marie Šimsová

- interpretka Máničky a bábinky
- loutkoherečka, vodí v alternaci Máničku, ale i paní Kateřinu a řadu dalších rolí
- v D S+H působí od roku 2004

Praxe v oboru:
Divadlo Mandragora při ZSVOŠU Zlín o.p.s.
Městské divadlo Zlín
Loutkoherecká stáž v Divadle loutek Ostrava

Vystudovala francouzštinu a dějepis na Pedagogické fakultě UK.
Vystudovala předškolní pedagogiku na Střední pedagogické škole Futurum s.r.o.
Studuje Evropské kulturní a duchovní dějiny na FHS UK.
Absolutorium: Zlínská soukromá VOŠ umění o.p.s. – obor hudebně-dramatický

V rubrice „Lidé za oponou“ vám postupně představíme jednotlivé členy souboru S S+H. Jako první dáme přednost dámě, na kterou se nyní soustředí pozornost asi nejvíce. Ve volném čase se věnuje historickému tanci ve skupině Saltatori Reginae Beatrix a samozřejmě své rodině. V letech 2007 až 2013 členka jazzpopové hudební skupiny Kolečkový dům (zpěv, texty písní).

1) Do souboru D S+H jste nastoupila v roce 2004. Jaká byla vaše motivace pracovat právě v tomto divadle?
Tehdy mi končila loutkoherecká stáž v Divadle loutek v Ostravě a osobní důvody mě vedly do Prahy. Rozeslala jsem žádosti snad do všech dětských a loutkových divadel, protože pro tuto hereckou cestu jsem se rozhodla už ve škole. Martin Klásek mě pozval na pohovor a následně mě přijal jako elévku.

2) Co všechno v divadle máte na starosti?
Práci s loutkou. Vodění i mluvení.

3) Kdy jste přišli na to, že máte předpoklady pro interpretaci Máničky?
Zkoumali jsme tyto předpoklady již v rámci přijímacího pohovoru. Přes léto jsem pak dostala za úkol připravit si krátký autorský výstup s loutkou Máničky, kdy jsem zkusila spojit interpretaci s animací.

4) Máničku jste začala alternovat s Helenou Štáchovou v některých představeních již v minulém roce, ale nikdo nečekal, že vám tuto roli již tak brzy předá definitivně. Jak vnímáte tuto situaci?
Především soucítím s rodinou a všemi blízkými, kteří se s Helenkou museli rozloučit. Divadelní situaci vnímám jako divadelník – každý den přicházejí děti a chtějí prožívat dobrodružství svých oblíbených hrdinů. Takže pro mě je zásadní tato každodenní práce pro děti, abychom jim i nadále přinášeli chytré, milé, zábavné a také trochu poučné příběhy.

5) Zaznamenala jste již nějaké ohlasy na vaší interpretaci?
Zatím jsou všichni moc milí a drží mi palce.

6) Udílela Vám Helena Štáchová nějaké rady ohledně interpretace a hereckého uchopení této populární postavičky?
Samozřejmě. A byly to vždy rady cenné, přesné, praktické, předávané s trpělivostí a humorem. Neméně prospěšnou školou pro mě ale byla všechna ta léta, kdy jsem ji mohla pozorovat při práci. Byla to skutečně skvělá herečka.

7) Jak vnímáte charakter Máničky, její vývoj až do dnešních dnů a máte s ní nějaké konkrétní plány?
Zcela určitě souhlasím s tím, jak, a že vůbec, se Mánička vyvíjela v čase. Vidím v tom paralelu vývoje sebevnímání a sebeurčení ženy v druhé polovině 20. století. Ženský element se v D S+H upevnil, což se ostatně projevilo i ve vytvoření paní Kateřiny. Mánička by i nadále měla zůstat rovnocennou Hurvínkovou partnerkou, prožívat i své „plnokrevné“ příběhy a disponovat celou řadou autentických vlastností, které by pomáhaly vytvářet zajímavé situace. Předpokládá to samozřejmě šikovné autory, nemyslím ve smyslu pouhé znalosti postav, k napsání opravdu dobré hry je zapotřebí určitě víc.

8) Jak to bude s paní Kateřinou – Mániččinou bábinkou – přebíráte interpretaci i za ní?
Hledáme barvu, abychom dosáhli určitého kompromisu, protože věkový rozdíl se zde projevuje výrazněji než u Máničky. Bábinka bezpochyby "omládne", ovšem když s ní Helenka začínala, byla sama ještě mladší, než jsem teď já :-)

9) Na čem nyní pracujete a co chystáte do budoucna?
Jak už bylo napsáno, čeká mě postupné přebírání stávajícího repertoáru, a to i v němčině, tato práce již ostatně započala. Na tomto místě bych chtěla požádat diváky a příznivce o trpělivost a pochopení naší současné nelehké situace. A v červnu začínáme zkoušet novou hru pro nejmenší diváky.

Datum prvního zveřejněni: 13. 4. 2017

Richard Maška

- vodí Spejbla a řadu dalších postav
- výtvarník, loutkoherec
- v D S+H působil mezi roky 1978 - 81, dále pak od roku 1993 do současnosti

Studium + praxe v oboru:
Středoškolské odborné - typograf
1976 - 78 studium DAMU - činohra
1978 - 81 - Divadlo S + H
1981 - 92 - Středočeské loutkové divadlo Kladno
1989 - 92 - šéf výpravy ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně
od r. 1993 – D S+H
Výpravy her D S+H: Hurvínek a zrcadlo, Hurvínek UFOnem, Hurvínkova kouzelná flétna, Hurvínek už zase zlobí, Hurvínkovo dobrodružství, O myších a loutkách, Štědrý den u Spejblů
Výtvarná spolupráce: To nejlepší s S+H, Spejblovo hudební zmatiné, Hurvínek mezi osly, Jak s Máničkou šili všichni čerti, Hurvínkovo přání.

Mezi umělecké počiny mimo scénu D S+H lze uvést například:
- 1991 - výprava v divadle v Košicích představení O nosáčovi (vyhodnoceno jako nejlepší scénografie roku na Slovensku)
- 1993 - výprava, loutky a asistent režie v loutkovém projektu Rusalka
- 1981 - 92 - angažmá Středočeská loutková divadlo Kladno
- 1997 - výprava k muzikálu Kráska a zvíře

A další roky:
- výtvarná spolupráce na muzikálu Krysař (režie Miriam a Dan Landa)
- výtvarná spolupráce a výroba rekvizit k muzikálu Johanka z Arku (režie Jozef Bednárik)
- výprava a realizace představení Kouzelná flétna (režie Jozef Bednárik)
- návrhy scény a kostýmů na baletní představení v Národním divadle Zpěvy země (režie Petr Zuska)
- výprava a realizace včetně kostýmů černodivadelních představení Guliverovy cesty, Alenka za zrcadlem a Malý princ
- realizace scény a rekvizit k muzikálu Elixír života, Láska je láska, Obraz Doriana Graye, Osm žen, Produkt, Dáma s kaméliemi
 - výprava hry Prodaná nevěsta v Divadle A. Dvořáka v Příbrami (malá scéna),
- výprava hry Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří v Divadle AHA!
- scéna hry Máchův Máj v Nové scéně Národního divadla
- výprava pro divadlo Palace (Opona nahoru!)
- herecké zkušenosti ve filmu a v TV například: Setkání v červenci, Smrt stopařek, Smrt talentovaného ševce, Ordinace v růžové zahradě

Jako dalšího člena souboru Divadla Spejbla a Hurvínka vám v rubrice "Lidé za oponou" představíme loutkoherce, výtvarníka a herce Richarda Mašku, který zároveň 20.4.2017 slaví krásné 60 narozeniny. Svůj volný čas nejraději tráví se sklenkou Prosecca při vyhledávání nových kulinářských zážitků.

1) V D S+H jste působil mezi lety 1978 až 1981 a poté zase až od roku 1993. Co vás k těmto krokům vedlo?
Dostal jsem se na DAMU na činohru k panu profesorovi Nedbalovi, ale ještě v prvním ročníku jsem přestoupil katedru loutkářství. Tam jsem se dozvěděl, že Miloš Kirschner hledá na rok záskok za kolegu, který jde na vojnu. To byl rok 1978. Tak jsem si na katedře vyjednal roční odklad, že to ten rok u Hurvínků zkusím a zůstal jsem tam ty roky čtyři. Po těch čtyřech letech jsem šel takzvaně na zkušenou a přemístil jsem se do loutkového divadla na Kladně, kde jsem působil dvanáct sezón. Na Kladně jsem si poprvé vyzkoušel výtvarnou činnost a zjistil jsem, že mě to velmi baví. Postupně jsem se tam vypracoval na vedoucího dílen a scénografa. Vytvořil jsem i svůj vlastní projekt loutkové opery Rusalka. K tomuto projektu jsem oslovil kolegy z divadla Spejbla a Hurvínka a Martin Klásek, který tam již v té době dělal šéfa uměleckého souboru, se mě zeptal, zda bych se nechtěl vrátit zpět, že bych mohl i převzít vodění Spejbla od jeho dlouholetého vodiče pana Homoly. Takže jsem se v roce 1993 vrátil zpět a po pár letech jsem dostal do opatrování i toho Spejbla. K tomu můžu ještě dodat, že jako malý chlapec jsem měl doma loutky a maňásky Hurvínka a máma mě do divadla na Hurvínka vodila už od 5 let. A tam jsme se vídávali i s Milošem Kirschnerem, který mi tehdy říkával „Jéžišmajá, Ty už jsi tady zase, Ty tady jednou skončíš.“ Takže je to asi osudové. Ty cesty jsou takové klikaté a stejně skončíte tam, kde máte být.

2) Výtvarník, potažmo scénograf je zajímavá, avšak pro laickou veřejnost možná trochu hůře představitelná pozice - můžete nám ji blíže představit?
Základní princip je, že mě osloví režisér hry s tím, že má určitou představu, kterou já jako výtvarník musím naplnit, což není lehké, protože ten režisér neřekne jak to má vypadat. Řekne třeba, že tam chce lanovku, která pojede z levého konce dolů na zem, že vzadu chce horizont s horami a že tam chce chalupu, která když se rozpadne, tak je z ní kadibudka a když se dá dohromady, tak je to kolotoč. S tím už si já jako výtvarník-scénograf musím poradit výtvarně. A k tomu je tu takzvaná technologie scény, což je strašně důležitá věc, protože musím vymyslet jak to vyrobit, aby to celé fungovalo. Do výrobních dílen pak musíte přinést nákresy 1:10, 1:20, aby ty dílny věděly, jak to mají vyrobit. Já mám štěstí, že si dokáži vyrobit ze šedesáti procent ty věci sám a pak mám štěstí na kolegu Bartáčka (Michal Barták - vodič Hurvínka), který se svou vystudovanou průmyslovkou dokáže můj návrh tužkou krásně převést do profesionálního okótovaného výkresu.

3) Máte za sebou dlouhou řadu různorodých projektů, je velký rozdíl mezí tvorbou pro loutkové divadlo a divadlo s živými herci?
Scénograf pro činohru musí vymyslet scénu, ale v loutkovém divadle je to o to těžší, že musíte schovat i herce - v tomto případě tedy vodiče. Konkrétně v Divadle Spejbla a Hurvínka, protože je to iluzivní divadlo, tak když vodiči hrají na zemi, musím vymyslet dekorace tak, aby je to zakrylo. Nebo když se to hraje nahoře z vodičské lávky, tak celá scénografie se odehrává na prostoru 5x6x1,2m a teď tam musím vymyslet nějakou hloubku scény a vymyslet přestavby. Co se týká kostýmů - ta loutka má kostým jako živý člověk. O to je to větší práce, že to musíme šít na malou loutku. Na rozdíl od běžného scénografa já ještě musím vymyslet podobu té loutky a nalíčit jí - dát ji výraz, dát ji barvu, dát ji podobu.

4) Cítíte se více jako výtvarník, nebo jako vodič Spejbla?
Tak to je trochu podpásová otázka. Ta výtvarničina je opravdu naplňující, ale Spejbl – to je královská figura. Mně, když ho Luboš Homola předával, tak mi řekl: „Važ si ho a drž se ho, je to král loutek“. Doufám, že mi to Hurvínek odpustí, ale Spejbl má více poloh, to je charakter par excellence. Je to klaun, zatímco Hurvínek je přeci jen spíš rošťák, chlapeček. Miloš Kirschner i Martin Klásek přivedli Spejbla od počáteční měšťácké přitroublosti k dnešnímu filosofovi a já ho mám moc rád. Pro mě je vedení Spejbla velká čest. Dodneška mi však Martin Klásek občas vyčte, že je Spejbl v mých rukou moc živý. Ale mě prostě Spejbl připadá ještě relativně mladý. A musím tedy ještě říct, že Spejblovi strašně sluší, když padá – když na něj někdo bafne a on vyskočí až do stropu, nebo když o něco zakopne a praští sebou o zem. Děti to milují.
Kdybych se tedy měl vrátit k té otázce – obojí pro mne má obrovskou hodnotu a jsem vděčný, že jsem obojí mohl poznat.

5) Jaké představení v D S+H bylo z hlediska scénografie nejtěžší na přípravu a jaké nejnákladnější?
Tak většinou jsou v tomto ohledu ty hry vyvážené, ale například ve hře Jak s Máničkou šili všichni čerti, tak tam to bylo technologicky hodně náročné tím, že tam byly tři točny a každá se točila jiným směrem. Nebo hra Spejbl a město hříchů, kde bylo obtížné hlavě zhotovit kostýmy a nalíčit loutky tak, aby to vypadalo jako černobílý film – myslím ale, že se to skvěle povedlo.
Co se týká nejnákladnější výpravy, tak suverénně vede představení Hurvínek a zrcadlo z roku 1994. Také bych velmi rád zmínil, že loutky v tom představení řezala skvostná řezbářka z Brna paní Alena Křížová.

6) Kolik je vlastně typů loutek Spejbla a je mezi jejich voděním diametrální rozdíl?
My máme tři velikosti loutek. Nejmenší je takzvaná klasická velikost, kde Spejbl měří 55cm, potom je střední, takzvaná hrací velikost, tam Spejbl měří 60cm, no pak jsou ty forbínové loutky, které si my vodiči bereme na předscény a kde má Spejbl velikost 76cm - ty jsou větší, aby ten poměr mezi našimi velikostmi nebyl tak výrazný. Každý ten typ se vodí jinak, ale on je rozdíl i mezi jednotlivými loutkami stejné velikosti. Ten řezbář, i když má výkresy, tak tu loutku nikdy neudělá úplně stejnou. A záleží také na jejím vyvážení – já mám třeba raději loutky se širokým vahadlem s těžkými nohami. Obecně mohu ale říct, že s těmi forbínovými se mi hraje nejlépe.

7) Na čem aktuálně pracujete?
Dodělali jsme představení Spejbl a město hříchů a teď již začínám pracovat na hře Hurvínek v Hajanech, která by v červnu měla mít první zkoušky. Výpravy se ujala Jana Bačová-Kroftová a realizaci mám na starosti já. Už máme hotové loutky, které budu teď malovat, už se vymýšlí dekorace a tak dále.

8) Na který svůj projekt jste nejvíce hrdý?
To je na více věcí. Určitě třeba na ten projekt loutkové opery Rusalka v Kladně, že jsem se díky tomu vrátil do Divadla Spejbla a Hurvínka a na základě tohohle úspěšného představení se mnou Martin Klásek udělal i svou autorskou prvotinu Hurvínek a zrcadlo, za kterou nás oba Miloš Kirschner tenkrát pěkně pochválil. Pak také na hry Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří v Divadle AHA! a na Prodanou nevěstu v Divadle A. Dvořáka v Příbrami.

9) Slavíte krásné kulaté jubileum. Máte ještě nějaké nesplněné plány a přání?
No když se podívám nazpět – dělal jsem scénografii v Národním divadle, kde jsem se na scéně i děkoval při premiéře, hrál jsem ve filmu a poznal jsem práci i za kamerou, vodím krále loutek v nejprestižnějším loutkovém divadle, mám krásné zdravé děti, mám čtyři nádherná vnoučata, mám práci která mě baví…

Datum prvního zveřejněni: 20. 4. 2017

Denisa Kirschnerová

- dramaturgyně
- autorka divadelních a audio her a knih
- od 1.7.2017 ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka

V D S+H působí od roku 1996
Absolventka FFUK- obor kulturologie
Autorka a spoluautorka divadelních her:
Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora, Mlsný Hurvínek, Hurvínek už zase zlobí, Hurvínkova cesta do Tramtárie, Žeryk padá vzhůru, Hurvínkova Nebesíčka.

Autorka her vydaných jen na zvukových nosičích:
O praštěném Hurvínkovi, Hurvínkův dřeváček, Hurvínek a funící Billy, Hurvajz, vyžvejkni se!

Autorka knih:
Nechci do jiný cimry, S Orlíkem Prahou – Malá Strana, Hurvínkovy narozeniny, komiks Šmankote!, Hurvínkova Nebesíčka, Hurvínkova cesta do Tramtárie, publikace o historii divadla S+H: Spejbl a Hurvínek … na nitkách osudu, Hurvínek má narozeniny.
Spolupráce s ČT:
např. “S Hurvínkem za lékařem“, „Angličtina s Hurvínkem“

Výstavy: Ať žije Hurvínek, Hurvínek má narozeniny!

V tomto vydání rubriky "Lidé za oponou" vám představíme někoho, kdo se vlastně díky Divadlu Spejbla a Hurvínka narodil, vyrůstal v něm, tvoří pro něj a nyní ho nejspíš i povede.

1) Díky vašim rodičům - Miloši Kirschnerovi a Heleně Štáchové - jste měla cestu k divadlu téměř předurčenou. Přesto by bylo zajímavé nám tuto cestu přiblížit.
Díky nedávnému odchodu maminky - která se tak po 21 letech opět setkala s tatínkem – vidím ještě o něco uceleněji, co všechno pro ně divadlo znamenalo. Co všechno znamenalo pro naší rodinu. Divadlo bylo něco jako podhoubí našeho společného života, ze kterého rostl a byl jím určován. V divadle se rodiče setkali, mě si přivezli z jednoho ze zájezdů, dětství jsme s bratrem mnohdy trávili po zákulisí, na zkouškách. O divadle se diskutovalo. Oba se do poslední chvíle o divadlo zajímali a záleželo jim na tom, aby do něj lidé chodili rádi a měli možnost vidět představení, která mají nadhled, vtip, moudrost, pochopení pro lidské slabosti v tom našem mnohdy nelehkém pozemském bytí. Táta cítil velkou zodpovědnost za Spejbla a Hurvínka, když jej profesor Skupa určil svým nástupcem. Za to aby se z nich nestali muzejní exponáty, aby jejich příběhy byly současné, aby divadlo šlo dál a se ctí. A nebyla to odpovědnost pouze subjektivní, ale i objektivní – bylo hlavně na něm, jak si Spejbl s Hurvínkem povedou dál. Maminka pak to samé cítila vůči tatínkovi a panu profesoru Skupovi. Na obou – jako na šéfech pak závisely osudy jejich divadelních kolegů. Díky tomuto závazku nedokázali vydechnout a házet věci za hlavu. Mnohdy se ocitli na pokraji sil, ale oba byli velmi zarputilí a nedali se zastavit ani překážkami, ani horšícím se zdravím, ale to samozřejmě nebylo jen onou povinností, ale hlavně velkou láskou k tomu co dělali a ta je hnala dál. A v té vášni pro divadlo jsme vyrůstali. Mě bavilo od dětství psát a bratra zase kreslit. Jednu dobu chtěl dokonce s loutkami hrát, nadchl ho i svět animovaného filmu. Poprvé jsem pro divadlo psala, když mi bylo 17-18. To jsem už nějakou dobu psala pro pobavení rodiny příběhy o nás a o našich příbuzných. Táta tehdy jen z legrace navrhl, ať teda napíšu i něco pro Hurvínka - a pak byl překvapen, když jsem napsala - hra měla premiéru v roce 1993.

2) Od 1.7.2017 zřejmě budete novou ředitelkou divadla. Myslíte, že Vám v práci určitým způsobem pomohou rodinné geny?
Za takové geny bych byla vděčná. Táta s mámou jsou pro mě hlavně velkou inspirací. To že bych pokračovala, by pro mě byla velká výzva. A navíc je v tom pro mě i takový osobní moment, že tak budu s mámou a tátou svým způsobem pořád ve spojení, i když už tu nejsou. Pochopitelně bych byla ráda, aby byli spokojeni všichni - kolegové, diváci a pochopitelně i zřizovatel. Mluvila jsem tu o zodpovědnosti kterou měl tatínek vůči profesoru Skupovi. Nechal proto v době, kdy docházelo ke zneužívání ochranných známek (počátkem 90.let) zaregistrovat ochrannou známku na naše hrdiny, aby mohl zamezit případným plagiátorským pokusům, což se ukázalo jako prozíravé. Tuto známku po něm zdědila maminka a v tuto chvíli je na nás s bratrem - převzít tuto zodpovědnost za ochranu našich dřevěných hrdinů. Stejně jako maminka ji dáváme za symbolickou 1 kč k užívání divadlu. Jsem také vděčná za podporu našeho zřizovatele. Přesto že hrajeme i pro dospělé, našimi hlavními diváky jsou děti a díky podpoře hl. m. Prahy můžeme ceny vstupenek udržovat na únosné úrovni.

3) Zasahovali zpočátku rodiče do Vaší práce? Nepokoušeli se Vám například při psaní Vaší první hry v roce 1993 udílet rady typu takhle to nepiš, tohle vynechej a podobně?
Samozřejmě a dodnes jsem ráda za zpětnou vazbu. Dokonce je přímo nutná. Díky tomu že jsme autorské divadlo, schází se nad každým novým textem náš tvůrčím tým – v tuto chvíli jej tvoří Miki, Martin Klásek, Ondra Lážnovský (a já) a text si opřipomínkujeme. Loutkové divadlo je disciplína výtvarná a velkou roli hraje i technologie představení která ovlivní i podobu textu. Osobně mám práci v týmu ráda, je to větší zábava a taky jasnější odezva, než když člověk sedí sám nad textem, ale i takové fáze jsou nutnou etapou vzniku představení.

4) V D S+H máte na starosti dramaturgii. Co vše tato pozice obsahuje?
Jednoduše řečeno dramaturgie našeho divadla je určena tím, že jsme autorské divadlo a píšeme příběhy pro pět postav. V roce 2010 uplynulo 80 let profesionální činnosti divadla a mne napadlo otevřít jakýsi Zlatý fond – a vrátit tak na scénu představení, která jsou dodnes legendární a umožnit tak divákovi ( a sobě) aby je mohl shlédnout.

5) Jak si podle Vás stojí divadlo po dramaturgické stránce za posledních pár let a s výhledem do budoucna?
Musím říct, že z inscenací z poslední doby mám dobrý pocit. V divadle jsme fajn parta lidí. Slyšíme na sebe a stejně tak mám radost z pokračující spolupráce s externisty – jakými jsou například Robin Král, držitel Magnesie Litery, nebo Jiří Škorpík – duchovní otec 4Tetu, či Jan Lstibůrek…. Je to inspirativní prostředí. Těší nás spolupracovat a máme chuť zkoušet nové věci. Myslím, že naše poslední premiéra – Spejbl a město hříchu – mluví sama za sebe. Takže se těším a držím nám palce, ať se nám daří realizovat naše záměry.

6) Jste autorkou celé řady příběhů Spejbla a Hurvínka, jak takové autorské dílo vlastně vzniká? Kolik času uběhne od prvotního nápadu do finální prezentace a je velký rozdíl psát divadelní hru, audio příběh pro CD, nebo knihu?
Většinou není nikdy dost času. Nemám třeba ráda, když jsou na divadelní text dva měsíce s tím, že vše musí jít do výroby. Taková situace je patová a snažíme se ji vyhýbat. Ideální je mít na hru rok, kdy třeba půl roku obíhá mezi kolegy a je čas na zpětnou vazbu a vybroušení textu, výtvarné návrhy a vyřešení technologie. Obecně se mohu víc vyřádit v textu pro CD, když se nemusím omezovat co do postav a prostředí, protože neřeším výpravu, která by tak byla příliš nákladná. Kniha, scénář pro divadlo, či CD mají tedy společné to, že jsem vděčná za dostatek času, abych mohla být spokojená s výsledkem.

7) Budete při psaní dalších příběhů pro naši oblíbenou dřevěnou rodinku přihlížet k faktu, že bábinka v podání Marie Šimsové poněkud omládne, nebo se na jejím charakterovém vyznění nic nezmění?
Vyjdeme si vstříc. Marušce dopřejeme čas, který je naprosto nezbytný k tomu, aby si bábinku mohla osvojit. Jaké změny bude případně třeba respektovat, to se teprve uvidí.

8) V D S+H se aktivně uplatnil jako výtvarník, autor a režisér i váš bratr Miki Kirschner. Jak spolu vycházíte po pracovní stránce? Nevzniká mezi vámi občas i nějaká sourozenecká rivalita?
Myslím, že máme dost podobný pohled na věc. Miki je odvážnější než já a je štěstí, že také umí svou představu zdárně dotáhnout do konce. Navíc si hru nejen napíše, ale i navrhne loutky a zrežíruje. Mám spíš problém opačný. Můžu říct, že jsem jeho fanynka a říkala bych to ještě častěji, nebýt jeho sestra –a potažmo přímo ředitelka. Tak aspoň tady a teď!

9) Na kterých projektech nyní pracujete?
Právě začneme připravovat novou hrou pro děti, kterou maminka nejen napsala, ale měla ji v úmyslu i realizovat režijně. Spolupracujeme se skvělou výtvarnicí Janou Bačovou – Kroftovou. Režijně se hry ujme tým Martin Klásek – Miki Kirschner – Ondřej Lážnovský. A hudební složku zvelebí osvědčení Robin Král (texty písní) a Jiří Škorpík (hudba).

Datum prvního zveřejněni: 28. 4. 2017

Martin Klásek

- interpret Spejbla a Hurvínka
- šéf uměleckého souboru od roku 1990
- loutkoherec
- v podání Martina Kláska promluvili S+H již 14 jazyky
- v D S+H působí od roku 1973

- režie, autorství a spoluautorství divadelních her Hurvínek a zrcadlo, Hurvínek UFOnem, Hurvínek už zase zlobí, Hurvínkova cesta do Tramtárie, Hurvínek na pouti, Hurvínkovo dobrodružství, Spejblovo hudební zmatiné , Hurvínkovo přání
- tvůrce vizuálních čísel
- herecký coaching v TV (seriál TV Nova: Helena)
- německý dabing seriálu Oiski! Poiski! pro TV ARD
- Autor knihy Hurvínek a Mánička na neznámé planetě a spoluautor knih Hurvínkova cesta do Tramtárie, Hurvínkovo přání
- věnuje se také dabingu

Martin Klásek nastoupil jako šestnáctiletý do jevištní techniky, kde na sebe upozornil svým loutkovodičským nadáním a zakrátko se stal členem uměleckého souboru, kde několik let alternoval vodění loutky Hurvínka. Když se posléze projevila jeho schopnost napodobit hurvínkovskou fistulku a prokázal potřebné herecké schopnosti, začal jej Miloš Kirschner připravovat jako svého nástupce. Již v roce 1974 – tedy pouhý rok po svém nástupu do divadla - ve svých sedmnácti letech si poprvé vyzkoušel interpretační alternaci Spejbla a Hurvínka ve hře "Hurvínek mezi broučky". Pravidelnou alternaci s Milošem Kirschnerem pak začal od roku 1982. Roku 1990 se stal šéfem uměleckého souboru divadla a v roce 1996, po smrti Miloše Kirschnera, již třetím otcem hlavních protagonistů divadla. Martin Klásek pokračuje i v tradici cizojazyčných verzí, neboť divadlo od éry Miloše Kirschnera hraje vždy v jazyce té země, kde právě hostuje. Navázal i na tradici autorské a režisérské dílny divadla.V rolích S+H také natáčí nová CD, DVD, vystupuje v rozhlasu a v televizi. Chvíle volna nejraději tráví s rodinou, má rád manuální práce na chalupě a odreagovává se při hraní squashe.

1) Jste šéfem uměleckého souboru divadla, jež nedávno opustila jedna z jeho ikon Helena Štáchová. Co to znamená pro divadlo po jeho umělecké stránce?
Paní Helena byla coby tvůrčí osobnost, nesmírně produktivní a dokázala za jednu jednotlivou divadelní sezonu vyprodukovat obrovské množství autorských počinů. Už jenom nahradit její nasazení po této stránce, nebude úplně snadné. V současné chvíli je nás v divadle více schopných také přispět svou autorskou troškou do mlýna a paní ředitelka nám pochopitelně nechávala prostor pro tvůrčí rozlet. Dá se tedy říci, že po této stránce nemusíme mít obavy, že bychom v časech budoucích neměli co hrát a čím se prezentovat s našimi svěřenci i na jiných polích působnosti, než je naše divadelní jeviště. Mám teď na mysli jiné produkce typu audio nahrávání cd, filmování, televizní projekty, knihy pod. Několik let v našem kolektivu vznikal tvůrčí tým, který se dobře doplňuje. Vzájemně na sebe slyšíme, ctíme stejnou poetiku a nechceme, aby Spejbl a spol. přešlapovali na místě, ale budeme se snažit jít stále s dobou, s tím, jak se bude společnost a smýšlení lidí vyvíjet a proměňovat. Protože jedině tak mají naši protagonisté šanci zůstat oblíbenými hrdiny a ne jen těmi, u kterých se bude jen nostalgicky vzpomínat.

2) Každý interpret vtiskuje do svěřených postav také část své osobnosti. Budete nadanou Marií Šimsovou, která po Heleně Štáchové převzala interpretaci Máničky a bábinky, mentorovat a dohlížet na striktní dodržování charakterové a interpretační linie, nebo jí v tom necháte volnější ruku?
Tak samozřejmě, že jsem tady od toho, abych se nové interpretce věnoval a pomáhal jí v téhle nesnadné cestě. Co se týče postavy Máničky, tak v té se Maruška osvědčuje na výtečnou a příliš odlišností oproti interpretaci Heleny po té auditivní stránce posluchač ani nemusí zaregistrovat. U bábinky je to složitější v tom, že je její interpretka přeci jen mladší o pár desítek let a tam už se určitý rozdíl projeví. Někomu to vadit může, ovšem nejdůležitější je, aby si obě naše dámské hlavní figury zachovaly svoje charaktery. A to si myslím, že Marie bezezbytku při svém talentu, píli a ochotě se učit, zvládne na výbornou. Důležité bude tedy, aby nenápadně navázala na Helenku Štáchovou a teprve, až se v oněch postavách stabilizuje, bude moci začít do nich vnášet svůj názor a temperament.

3) Dotkne se nějak situace v divadle vašich zahraničních zájezdů?
Určitě ne! Marie je jazykově dobře vybavená, je muzikální, tzn., že dobře slyší, a tak nebude pro ni problém hrát i v řečech, které jsou nám vzdálené.

4) V červnu se začne zkoušet nová hra autorky Heleny Štáchové Hurvínek v Hajanech. Co vše taková příprava hry obnáší a co konkrétně to znamená za práci pro vás?
V případě této novinky, která je zároveň autorčiným posledním počinem, je příprava trochu složitější v tom, že paní ředitelka měla v úmyslu realizovat tohle představení i coby režisérka. Takže si vybrala externí výtvarnici Janu Bačovou Kroftovou a s ní vymyslela jevištní koncepci a výtvarný klíč. Abychom mohli inscenaci uvést na jeviště, řekli jsme si s kolegy Miki Kirschnerem a Ondřejem Lážnovským, že tohle dílko dokončíme v naší režisérské trojici. Já se budu soustředit hlavně na režii mluveného slova. Chtěl bych, mimo jiné, v této inscenaci představit publiku nového možného interpreta Spejbla a Hurvínka.

5) Umělecký soubor divadla je v současnosti plný zapálených profesionálů, což se krásně odráží na všech představeních. Podle jakého klíče si své spolupracovníky vybíráte?
V našem uměleckém souboru působí absolventi DAMU, Vyšších hereckých odborných škol, konzervatoře, ale i škol jiných, které s divadelním uměním nemají nic společného. Při prvních kontaktech se zájemcem o angažmá je důležité rozpoznat, jestli má předpoklady pro vedení marionet. To je umělecká disciplina, která je pro náš soubor nejdůležitější. Marioneta je naším základním výrazovým prostředkem a je tedy třeba, aby se naši herci především s tímto úkolem dokázali vypořádat. Troufám si tvrdit, že po těch mnoha letech strávených s vahadlem marionety v ruce bezpečně poznám, má-li žadatel k tomuto předpoklady. Dalším aspektem je určitě použitelnost loutkoherce v mluveném slovu. Musí mít dobrou dikci, schopnost pracovat s hlasem v různých polohách, jako např. zahrát mladšího i staršího atd. a hlavně v něm musí dřímat herecký potenciál. Důležitý je také hudební sluch, protože v našich hrách se i poměrně často zpívá a nakonec je třeba mít i smysl pro rytmus.

6) Máte velmi zajímavé další profesní aktivity. Mohl byste nám přiblížit, jak vypadá takový herecký coaching, nebo jak jste se dostal k dabování v němčině?
Herecký koučink (myslím, že si tohle slovo můžeme dovolit počeštit) je vlastně takové pomáhání režisérovi při práci s hercem při natáčení inscenace, filmu nebo nějaké série. Obsah práce této profese je na každém, kdo ji vykonává a jak ji pojme. Já si vzpomínám, že jsem se snažil být při natáčení nápomocen režisérovi tím, že jsem se snažil hercům pomáhat při vymýšlení různých slovních kalamburů v textu při čtených zkouškách, nebo ve vymýšlení spolu s herci vtipných fyzických jednání při zkouškách v dekoraci před samotným natáčením. Jednalo se o tzv. sitcomový seriál a humoru se tudíž stále muselo jít naproti.
S oním německým dabingem to bylo tak, že při jednom hostováni Divadla S+H v Berlíně za mnou přišel režisér a produkční týmu, který měl na starosti předabovat do němčiny anglický animovaný seriál pro děti a umluvili mě, abych se ujal jedné z pěti hlavních rolí. Když jsem se ptal proč zrovna potřebují mě, českého herce, tak mi vysvětlili, že se jedná o postavu, která by měla mluvit trošičku podobnou fistulkou jako Hurvínek. A že navíc potřebují, aby měla východoevropský přízvuk. Tak jsem jim na to kývl a poté jsem namluvil 26 dílů seriálu. Ta postavička byla mimochodem sympatický běloruský potkan.

7) Jaké máte v divadle plány do budoucna?
Pracujeme na výhledovém dramaturgickém plán, který bude završen v roce 2020, kdy si budeme připomínat, že uplyne 100 let od chvíle, kdy se poprvé objevil na scéně plzeňského „Divadla feriálních osad“ Josef Spejbl.
Během tohoto období se chystáme vymýšlet a realizovat nové dialogy pro hlavní protagonisty, nové vizuální marionetářské výstupy, protože ty byly vždy stavebními kameny inscenací nejen pro dospělého diváka, ale i pro naše programy, se kterými se prezentujeme v zahraničí.. Máme námět na další hru pro nejmenší. Rádi bychom obnovili spolupráci s Českou televizí a připravili seriál „Němčina s Hurvínkem“. Na podzim bychom měli natočit nové cd, který vydá Supraphon….

8) Máte se Spejblem a Hurvínkem ještě nějaký nesplněný sen?
Díky Spejblovi a Hurvínkovi jsem už před léty našel smysl života a díky nim se mi splnilo mnoho snů. Zbývá místo už jen pro jeden a to je, aby tohle divadýlko dál žilo svým dynamickým životem a dál rozdávalo radost a optimismus nejen tady doma, ale kdekoliv kam se mu podaří zavítat. Tak snad se mi tenhle sen splní taky.

Datum prvního zveřejněni: 2. 5. 2017 (publikováno v den Hurvínkových 91. narozenin)

Michaela Stejskalová

– loutkoherečka
– vodí Máničku a v alternaci Hurvínka i Spejbla a řadu dalších postav
- v D S+H působí od roku 1989
- absolventka konzervatoře Jaroslava Ježka

Umělecká praxe:
Sezóna 1986-87 – Loutkové divadlo Kladno
Moderování dětského pořadu v Českém rozhlase

Již jsme v rubrice "Lidé za oponou" představili Mániččinu novou interpretku Marii ŠImsovou a nyní představíme toho, kdo ji dává svým loutkohereckým uměním dar pohybu. Ve volném čase jsem nejraději se svoji rodinou, se svými dospělými dětmi, ráda zahradničím, hraju fotbal s naším sedmiletým labradorem Gastonem a šestiletým adoptovaným Blackem, miluji hodiny strávené v tanečních pro dospělé, no a není nadto sedět na zahradě a číst si, to je pro mne největší relax :-).

1) Když tak v rámci této rubriky probíráme životní dráhu vašich kolegů, zdá se, že většina má umělecké průpravy již od dětství. Je to i váš případ?
Když se ohlédnu zpět, mám za sebou všechny stupně vzdělání, až na VŠ. Snad to doženu na Univerzitě 3.věku ;-).
- Kojenecký ústav Liberec
- Jesle Uherské Hradiště
- Mateřská školka a 1., 2. třída ZŠ Brno
- 3.-8. třída ZŠ Praha 6
- Gymnázium Arabská Praha 6
-1993 Absolutorium na Konzervatoři Jaroslava Ježka, obor scénický tanec a pantomima
- Na základní škole jsem se věnovala baletu, od třetí třídy jsem byla sedm let členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru, osm let jsem chodila na hodiny klasické kytary.

2) Takže průpravu jste měla řádnou. Lákalo vás už tehdy loutkové divadlo?
Jako dítě jsem chtěla být kdečím, ale loutkoherečkou??? Asi jsem to měla napsané někde ve hvězdách...
Můj pradědeček byl plukovníkem čs. armády a zároveň byl zarytý loutkář. Měl svůj soubor v Přerově, kde hrál dětské role jeho syn, můj dědeček Vladimír Cmíral. Jako dospělý režíroval a později v letech 1965-1989 vedl Loutkářský odbor Sokola (amatérské loutkové divadlo) v Uherském Brodě, pro které psal i můj tatínek Pavel Cmíral, textař, dramatik, autor rozhlasových her, scenárista a autor her pro loutková divadla, např. Naivní divadlo Liberec, Drak Hradec Králové, Divadlo Rozmanitostí Most, Lampion Kladno a pár her napsal i pro D S+H, kde od r. 1989 hraje i moje maličkost.
Když jsem se v maturitním ročníku rozhodovala kam dál, můj tatínek právě jezdil do Draku do Hradce, kde zkoušeli jeho hru Neuvěřitelná dobrodružství. A pro mě to bylo opravdu neuvěřitelné dobrodružství. Byla jsem ohromena, fascinována a okouzlena světem plným fantazie, loutek.... Představení mě tak neskutečně zasáhlo, že jsem si tehdy řekla: ,, To bych jednou ráda dělala“. Milovala jsem kouzelné filmy Karla Zemana, Hermíny Týrlové. Jako dítě jsem chodila do loutkového divadla Radost v Brně a Spejbla s Hurvínkem jsem znala jen z gramofonových desek. Moje nejoblíbenější deska byla Hurvínkova strašidýlka, to mně bylo asi devět let, kdy jsem ji slyšela poprvé a to jsem netušila, že poslouchám své budoucí úžasné kolegy a kamarády jako Květinku Plachetkovou, Martina Kláska, Rendu Hájka a samozřejmě pana ředitele Miloše Kirschnera.
Po maturitě na gymnáziu v roce 1986 jsem neuspěla při přijímacích zkouškách na KLD na DAMU a tak jsem nastoupila do Loutkového divadla v Kladně jako elévka, poté jsem jezdila dva roky po mateřských školkách pod Pražským kulturním střediskem.
V roce 1988 jsem byla přijata na Konzervatoř Jaroslava Ježka (tehdy ještě Lidovou konzervatoř, od r. 1991 státní) obor pantomima a scénický tanec, ale tu už jsem studovala od r. 1989 při divadle.

3) A jak to bylo s nástupem do divadla Spejbla a Hurvínka?
Helenka Štáchová hledala vodičku pro Máničku. Viděla mě na přijímačkách na DAMU i na konkursu v D S+H a zkusila to se mnou. Díky ní jsem tady už 28.sezónu a mám zaměstnání (Michálek Barták by řekl " To je spíš poslání " ;-) ) SNŮ. Hned od začátku jsem vodila Máničku a po mateřské jsem dostala příležitost vodit v několika představeních v alternaci i Spejbla a Hurvínka. Vlastně jsem ráda, že jsem se nakonec na školu nedostala. V divadle byli a jsou ti nejlepší učitelé, Miloš Kirschner, Bója Šulc, Helenka Štáchová, Martin Klásek, Michal Barták... Když se člověk pozorně dívá, poslouchá a naslouchá a hlavně moc chce se něco naučit, tak toto divadlo je tou nejlepší loutkovou - marionetovou školou světa.

4) Prý máte zkušenosti i s moderováním v rozhlase?
Na mateřské dovolené (1995- 2000) jsem si zkusila (i když první seznámení s rozhlasovým mikrofonem jsem už měla za sebou díky Dismanovu rozhlasovému dětskému souboru) moderování v Čs. rozhlase v dětském vysílání, ale nakonec jsem tuto práci přenechala větším profíkům. Myslím si, že každý má dělat, to co umí!!! Ale byla to skvělá zkušenost.

5) Již jste se zmínila o vašem slavném otci - Pavlu Cmíralovi. Pro D S+H napsal mimo jiné i hru Jak si Hurvínek Máničku našel a s Helenou Štáchovou osmidílný audio cyklus Hurvínkových dobrodružných výletů do minulosti, jehož první díl byl kromě audio podoby i úspěšně hrán na scéně D S+H. Byl pocit z hraní hry vašeho otce něčím jiným, než u ostatních her?
Jestli si to dobře pamatuji, hru Jak si Hurvínek Máničku našel napsal táta k šedesátinám Máničky. V tu dobu jsem Máničku vodila přibližně rok. Přiznám se vám, že tenkrát jsem při představení neměla čas myslet na nějaké pocity. Měla jsem co dělat, aby se mi těch čtrnáct nití, které jsou navázány na vahadle a které dávají Máničce život, nezamotalo a aby mě Mánička aspoň trošku poslouchala. Ve hře Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora, do které napsal táta jen texty k písničkám, jsem si i jednu písničku Myšky zazpívala. Tak to mě samozřejmě těšilo. A co se týče historické hry Hurvínkova kouzelná flétna, tak tu jsem bohužel nehrála. Měla jsem tenkrát důležitější a krásnější povinnosti. Mateřské :-).

6) Máte nejlepší možnost porovnat vedení Máničky s vedením Hurvínka. Je rozdíl jen v charakteristikách pohybů, nebo jsou tyto loutky i technologicky odlišné?
Když přišel Martin Klásek poprvé s tím, abych vodila v alternaci s Michalem Bartákem v představení Hurvínkova cesta do Tramtárie Hurvínka, potěšilo mě to, ale zároveň jsem dostala strach. Hurvínek je sice technologicky naprosto dokonalý, ale máte pravdu, každá z hlavních figur má charakteristické pohyby, které jsem se musela naučit. Ale úplně nejhorší byly pro mne Hurvínkovy koulící oči. Ovládají se totiž malou dřevěnou destičkou, která je připevněna na vahadle a protože Michálek má dlouhé prsty, dokáže držet vahadlo pravou rukou a koulet (pohybovat destičkou nahoru a dolů) pravým malíčkem. Pro mne NAPROSTO NEMOŽNÉ! Já na to potřebuji kromě pravé ruky ještě palec a ukazováček levé ruky. Zkrátka a dobře Hurvínkovy oči byly pro mne největším oříškem, občas se mi stalo, že se mi i zasekly, takže měl například oči v sloup, no, hlavně ze začátku jsem zažívala horké chvilky, zvláště když jsem věděla, že se Michálek dívá! Ale pak se přidala ještě další představení, kde jsem Hurvínka vodila, a myslím, že už jsme docela kamarádi. A chtěla bych ještě něco dodat: Bylo a je mi ctí!

7) Co vás na vaší práci těší nejvíce?
Myslím si, že jsem si nemohla vybrat lépe. Někdy má člověk špatný den, není mu dobře, špatně se vyspí, je nevesel a truchliv. A myslím si, že málokterá práce vám dá aspoň na chvíli zapomenout na všechny vaše trable jako ta naše. A když se vyškrábete nahoru na lávku (přiznám se, že to jde čím dál tím hůř) a začnete hrát a slyšíte, jak se děti v hledišti začnou smát, řehtat, chichotat se, hihňat... Na to se vždy těším. A to mě na mé práci těší nejvíc.

Datum prvního zveřejněni: 11. 5. 2017

Zita Morávková

- loutkoherečka
- vodí v alternaci hlavně pejska Žeryka
- vodí i mluví a zpívá řadu rolí
- v D S+H působí od roku 2013

Studium + praxe v oboru: Absolventka KALD DAMU, Dejvické divadlo, Divadlo Lampion V současné době hraje i v divadle Aqualung Hrála řadu televizních i filmových rolí

Dnes vám v rubrice "Lidé za oponou" představíme úžasnou dámu, kterou, ač je to duší loutkoherečka, můžete znát i z celé řady filmů a televizních seriálů.
Volný čas Zity Morávkové: Do volného času nezahrnuji čas strávený domácími pracemi, to je pro mě jen další zaměstnání. Takže když je vážně volno, volno, relaxuji a bavím se. Hodně čtu, píšu si do šuplíku scénáře a básničky, jezdím s rodinou na chalupu a výlety, chodím do divadel, kin, nebo se prostě jen válím na gauči. To mi jde moc dobře.

1) Působila jste a i nyní působíte na více divadelních scénách. Vypadá to, že pro divadlo žijete…
Od dětství jsem toužila být v divadle a mám neuvěřitelné štěstí, že si svůj sen stále mohu plnit. Hned po škole (KALD DAMU) jsem přijala angažmá v Dejvickém divadle, pak v Kladenském divadle Lampion, kde jsem nějaký čas byla i umělecký šéf a teď jsem čtvrtou sezónu v divadle Spejbla a Hurvínka. Ještě se snažím stíhat divadlo Aqualung v Žižkovském divadle a Divadlo pana Vávry, hrající pro děti v kině Dlabačov. Ano, jsem trochu workoholik. :-)

2) Absolvovala jste KALD DAMU (Katedra alternativního a loutkového divadla). Nakolik jste si tam mohla osvojit práci s loutkou, respektive přímo s marionetou?
Ve škole i v divadle Lampion jsem pracovala s různými typy loutek, ale na marionetu na nitích jsem si sáhla prvně až tady. Je to šííílenýýý!!! Děkuji kolegům, že jsou ke mně tak tolerantní. :-) A hluboce se před nimi skláním. Jestli vás zajímá obtížnost vodění, přirovnala bych to asi k tomu, že zatímco mí kolegové už virtuózně hrají na harfy, já jsem stále u první lekce.

3) Co vás přivedlo na myšlenku pracovat v Divadle Spejbla a Hurvínka?
Do divadla jsem přišla po 12ti letech a zralém uvážení, že je načase změnit angažmá, ředitele a město. Chtěla jsem opět do dětského divadla, už kvůli mým dětem, protože manžel hraje večer, tak aby nebyly úplně bezprizorní. No a také přeci musím stíhat ta další divadla. Vlastně to byla náhoda. Před nějakým rokem sem nastoupil můj kamarád a kolega Ondřej Lážnovský a já se ho zeptala, jestli v divadle nemají místo. Pak už jsem se sešla s Helenou Štáchovou a Martinem Kláskem a jsem tady.

4) Co máte v divadle hlavně na starosti?
Vodím zde převážně pejska Žeryka v alternaci s Josefem Ešpandrem. Tato loutka mě fakt baví, Žeryček je k zulíbání. Díky Žerykovi jsem se rozhodla, že bych se mohla specializovat pouze na loutkové vícenožce, ale je to spíš taková legrace pro kolegy. Už mi to přestává vycházet a stale mi někdo do rukou strká dvounožce. Ach jo.

5) V D S+H působíte čtvrtou sezónu. Jaký je váš zatím nevýraznější zážitek?
Navážu na ty vícenožce. V představení „Baron Prášil“ vodím partičku malých sýrů, které mají opravdu moc nožiček. Pak tam ještě proletím s včelou, která má nohou šest. Takže pro mě ideální stav. Jednou jsem ale vyšla se sýry a jednomu upadla noha, načež jsem vylétla se včelou a také ji upadla noha. Nejen, že v tu chvíli se mi všichni posmívali, ale jeden kolega (nikoho nejmenuji Michale Bartáku!!!) mě začal podezírat, že se takto chci propracovat k těm dvounožcům. Ale není to pravda!!!

6) Při letmém pohledu na vaši stránku na www.csfd.cz udiví více než úctyhodná řádka filmů a seriálů, ve kterých jste hrála (např. Román pro ženy, Nevinnost, Zoufalci, Kriminálka Anděl, Ordinace v růžové zahradě, Ohnivý kuře..). O vás evidentně neplatí úsloví, že loutkoherec je herec, který nechce být viděn. Co pro vás znamená práce před kamerou?
Je to jako s dětmi. Milujete je, ale o moc raději se k nim vracíte, když si někde odpočinete. To je pro mě natáčení. Utíkám k němu od divadla, abych se do divadla zase ráda a šťastná vrátila. Je to zpestření, zábava, jiný druh práce a určité pošimrání ega.

7) Jaká je vaše představa budoucnosti vaší profesní kariéry? Máte další cíle, nebo jste takto spokojená?
Tak kromě těch vícenožců nemám žádné představy ohledně kariéry. Vlastně nejsem ani moc ambiciózní. Budu šťastná, když budu moci dělat, co jsem vystudovala, protože v dnešní době to opravdu není snadné.

Datum prvního zveřejněni: 18. 5. 2017

Miki Kirschner

- scénograf
- výtvarník
- režisér
- scénárista
- s D S+H začal spolupracovat od roku 2002 a od roku 2010 zde působí jako výtvarník
- absolvent FAMU - obor režie animované a multimediální tvorby

Filmy režie:
„Life on“ (15min.) magisterský film /festivaly Anifest, dále v Taipei, Hirošimě, Římě, Barceloně, Valenciennese/
„DHARMA“ – (15min.) autorský dokument o Indii /ČT2/
NG Praha – film a DVD k výstavě „Tance a obrazy 16.-18.století“......(30min)
"Jak se dostat Hurvínkovi na zoubek" (naučný film)
''Spejblova výhodná koupě" (naučný film)
''Heute im Osten'' (politické glosy se Spejblem a Hurvínkem- mdr)
"Angličtina s Hurvínkem" naučný seriál ČT :D
"Hurvínek v přírodě" (naučný seriál )

Filmové scénáře:
Hurvínek a kouzelné muzeum /spoluautor/- realizováno premiéra podzim 2017
Austerlitz advent /spoluautor/- realizováno premiéra podzim 2017

Autor a režisér projekcí:
Igor Stravinský – „L’Histoire du Soldat“
„Barvy a tóny země a ohně“ - koncert T.Strickera (Obecní dům)
„Andílci“ projekt – Bouda, ND
„Antigona“ - ND, Stavovské divadlo
„Nevyléčitelní“ - Západočeské divadlo, Cheb
„Marjánka matka pluku, aneb ženské srdce“ - ND Moravské, Brno,
„7 slov vykupitelových“ – orchestr Berg, kostel p. Marie Sněžné v Praze.

Autor a režisér CD pohádek:
Jak s Máničkou šili všichni čerti (Supraphon), Hurvínek mezi osly (Supraphon), Jak pan Spejbl prášil (Supraphon)

Autor dětských knih:
Hurvínek mezi osly, Jak pan Spejbl prášil

Ilustrace knih:
„Nechci do jiný cimry“, „Hurvínkovy hudební pohádky“, „Hurvínek a Mánička na cizí planetě“, „Jak pan Spejbl prášil“
Ilustrace cd Supraphon:
"Jak s Máničkou šili všichni čerti", "Hurvínek a funící Billy", Hurvajz, vyžvejkni se"

Představení D S+H:
Jak pan Spejbl prášil /spoluautor textu, režisér a výtvarník/
Hurvínek mezi osly /autor textu, režisér a výtvarník/
O myších a loutkách /výtvarník – návrhy loutek/
Hurvínkova cesta do Tramtárie /výtvarník – návrhy loutek a scény/
To nejlepší s S+H /výtvarník - návrhy loutek/
Žeryk padá vzhůru /výtvarník – návrhy loutek/
Spejblovo hudební zmatiné /výtvarník - návrhy loutek, opony/
Jak s Máničkou šili všichni čerti /autor textu, režisér a výtvarník/
Hurvínkovo přání /výtvarník/
Spejbl versus Drákula /výtvarník/
Spejbl a město hříchu /spoluautor textu, režisér a výtvarník/

Miki Kirschner - scénograf, výtvarník, režisér, scénárista. Zrovna tak jako jeho sestra Denisa, kráčí ve stopách svých rodičů a tyto stopy jsou v Divadle Spejbla a Hurvínka čím dál patrnější.

1) Na rozdíl od Vaší sestry, Denisy Kirschnerové, byla Vaše cesta k Divadlu Spejbla a Hurvínka klikatější a trvala delší dobu. Absolvoval jste FAMU – obor režie animované a multimediální tvorby a následně jste stvořil řadu úspěšných projektů. Čím Vás zaujal zrovna tento obor?
Dá se říct, že má profesní cesta k divadlu byla klikatá jen na první pohled. Když se nad tím opravdu zamýšlím, je až zvláštní, jak pro mne bylo divadlo Spejbla a Hurvínka takovým zvláštním magnetem, který si mě vždy držel. Do 15 let jsem viděl snad všechny premiéry pro malé i dospělé diváky a divadlo díky mým rodičům bylo takovým naším druhým domovem. Ani na střední škole jsem se loutkám nevyhnul, studoval jsem na SMŠUD v Praze obor Hračka, loutka, maska. Občas jsem si v létě přivydělával na brigádě v divadle jako vrátný. Po střední škole jsem pracoval asi rok v divadle na půl úvazku jako pomocný osvětlovač, než jsem byl přijat na FAMU, na obor animovaná a multimediální tvorba. Tam jsem měl možnost věnovat se filmu a je pravda, že divadlo bylo na pár let, trošku stranou. Nicméně jedním z našich hlavních pedagogů byl Břetislav Pojar. Takže co se loutek týká, byl jsem stále pod jejich vlivem, i když jsem časem začal tíhnout víc k animaci počítačové a k experimentu, než ke klasické animaci. Ale i přes to si mě divadlo drželo a měl jsem několikrát možnost zkusit si i propojení různých druhů médií a pochopit trochu souvislosti a možnosti komunikace mezi nimi.

2) Který z těchto projektů vnímáte jako nejdůležitější?
Nedá se asi říct, že něco z toho co jsem dělal je pro mě víc důležité. Já tvorbu chápu jako přirozenou cestu, kde jedna věc vás vede k té další a v podstatě vás jakýmsi způsobem šlechtí a utváří. Samozřejmě mohu říct, že některé věci co jsem dělal mám radši než jiné.

3) Nakonec jste však pevně zakotvil v D S+H. Bylo to takzvané „volání rodu“?
Bylo to asi přirozené tíhnutí k loutkám a poetice divadla, ale také tím, že toto divadlo je naprosto unikátní a máte zároveň možnost pracovat se skvělým týmem lidí. To jsou ingredience, jaké si můžete jen přát.

4) Pro divadlo píšete, ilustrujete, režírujete, navrhujte loutky i scény – co z toho je pro vás prioritní a co vás baví nejvíce?
Je pro mě vždy důležité, aby se všechny tyto složky skládaly do jednotného celku, a aby se tyto složky navzájem posilovaly a povznášely. Takže je pro mne prioritou je vyvážit.

5) Je úžasné sledovat, jak každý autor ať již ilustrací, či her, dává svému dílu osobitý rozměr. Ve Vašem podání charakteristik Spejbla a Hurvínka lze občas najít – vedle všech ostatních potřebných složek – i jistý náznak melancholie a sklíčenosti. Je to jen zdání, nebo tyto hrdiny vidíte v širším měřítku, než je obvyklé?
Moje filozofie je, že každý příběh by měl zrcadlit a vytvářet reálné pocity v divákovi. Jedině pak divák zapomíná na to, že se dívá jen na loutky a nastává ztotožnění s postavami. Mám pocit, že určitou melancholii a sklíčenost přináší dnešní "moderní doba". Možná to je to co vytváří dojem širšího rámce postav.

6) Nemůžeme nezmínit veleúspěšnou hru Jak s Máničkou šili všichni čerti, kde jste uveden jako autor textu, režisér i výtvarník. Ta hra má vše co si může od loutkové hry pro děti člověk přát – nápad, provedení, humor i poučení. Mohl byste nám přiblížit její vznik?
"Mánička" vznikla částečně ze zcela praktických důvodů. Uvědomil jsem si, že za dlouhou existenci divadla, měla tahle úhlavní kamarádka Hurvínka jen jednu hru, kde byla v hlavní roli. A když vidíte excelentní loutkoherectví Michaely Stejskalové, kdy loutka doslova ožívá, až si říkáte, jestli v tom nejsou nějaké čáry a v té době vrcholnou formu hereckou mé maminky, Heleny Štáchové, byl by hřích, pro Máničku takovou hru nenapsat. No a myslím, že se to opravdu povedlo, a s Robinem Králem (texty písní) a Jirkou Škorpíkem (hudba) jsme vytvořili muzikál pro děti se vším, co k tomuto žánru patří. Pro mě osobně je to asi moje nejmilejší hra.

7) Vaše nejnovější hra pro dospělé – Spejbl a město hříchu – je zase něco zcela nového. Něco co by divák, který přišel „na Hurvínka“ nečekal.
To je cílem. Divák by měl vždy zažít překvapení a dostat něco "nového". Samozřejmě to "nové" nesmí být na úkor toho, co divák od našich postav čeká. Ale v podstatě, když máte tak silné charaktery, můžete je v podstatě vrhnout do jakékoliv reality a pak jen sledovat, co se bude dít.

8) Kde se vzal nápad na tento noir muzikál?
Noir muzikál je vlastně tak trochu žert sám o sobě. Je to vlastně žánr, který jsme stvořili s Robinem Králem a Janem Lstibůrkem. A kde se vzal nápad? Nedá se to opravdu říct jinak, že nás napad. ;)

9) Naprosto geniálně působí provedení loutek navozujících pocit sledování černobílého filmu. Měli jste tuto výtvarnou metodu již připravenou, nebo jste museli experimentovat?
Byl to velký risk, protože něco takového jsme nikdy nezkoušeli a ani jsem se s tím na divadle nesetkal, takže opravdu to byl naprostý experiment. Ale vyplatil se.

10) Neměl jste trochu obavy s přijetím této hry diváky? Přeci jen, některé slabší povahy se u této hry i bojí :-)
Obavy jsme sdíleli všichni, protože ta hra je opravdu jiná, v tom dobrém slova smyslu, ale dokud nemáte diváky, je vše jen teorie. Takže v podstatě v mém případě, to bylo spíš o síle víry, že jdeme správný směrem. Navíc jsem přesvědčen, že téma hry, je určitým způsobem tak obecné, že mu každý porozumí.

11) Co máte výhledově v profesním plánu a jak daleko do budoucna plánujete?
Co se divadla Spejbla a Hurvínka týká, dokončuji úpravy textu hry maminky Heleny Štáchové, Hurvínek v Hajanech, která bude mít premiéru koncem září. Je to poetická snová pohádka pro nejmenší diváky.
Zároveň podle námětu a písniček Robina Krále a Jana Lstibůrka, chceme uvést v život hru pod pracovním názvem "blázinec". Jedná se opět o hru pro dospělé, ale víc neprozradím. No a blíží se 100 let pana Josefa Spejbla, takže i v tomto směru připravujeme nejedno překvapení.
Diváci se také mohou těšit koncem srpna na premiéru rodinného 3D filmu "Hurvínek a kouzelné muzeum", kde jsem spoluautorem scénáře.
No a mimo Spejbla a Hurvínka v nejbližší době, na podzim bude mít kinopremiéru film Josefa Abrháma ml. "Austerlitz advent". Film volně inspirovaný událostmi okolo bitvy u Slavkova, u kterého jsem spoluautorem námětu a scénáře.

Datum prvního zveřejněni: 2. 6. 2017

Tomáš Slepánek

- loutkoherec
vzdělání: Středoškolské odborné – Knihař//Polygraf
Vyšší odborná škola ve Zlíně – obor hudebně-dramatický
Praxe v oboru:
- Západočeské divadlo v Chebu (2002/2003)
- Městské divadlo Zlín (2003/2010)
- Divadlo Tramtárie, Olomouc
- v D S+H působí od roku 2010

Přátelský, talentovaný, milý a pilný. To jsou slova, která se hodí k našemu kolegovi Tomáši Slepánkovi. Ve volném čase rád kompletuje své sbírky gramodesek, zvelebuje domov na Moravě a jako dobrovolník chodí do Klokánku a do Domova seniorů

1) Jaký jste měl v dětství vztah ke Spejblovi a Hurvínkovi?
Já jsem Spejbla a Hurvínka poslouchal již v prenatálním stavu. Moje maminka si tenkrát vedla diář, kde si zapisovala, co který měsíc koupila. Já si v tom dodnes občas listuji a vím, které desky jsem poslouchal ještě v bříšku a například, že nedlouho po mém narození, maminka koupila bratrovi desku: Hurvínkova strašidýlka :) Z dětství si vybavuji, že jsme měli obtisky Spejbla a Hurvínka, ale jejich výtvarná podoba, nebyla nejšťastnější a já se jich bál. Hurvínek na nich například jel se zavřenýma očima na kolečkových bruslích a před ním byl otevřený kanál. Vzpomínám si ještě na jeden černobílý snímek, který v té době dávali a který díky zvláštnímu snímání a zkreslení kamery udělal ze Spejbla dokonalé strašidlo, to na žádnou velkou lásku z počátku nevypadalo. Brzy jsem se však zamiloval do jejich příběhů z televizních Večerníčků a na gramofonových deskách a maminku jsem neustále tahal do prodejny Supraphonu.

2) A tady někde začala ta sběratelská vášeň?
Asi tak, měli tam tenkrát i hurvínkovskou desku v němčině a já mámu moc prosil, aby mi ji koupila, ale nekoupila. Ono už těch desek v češtině bylo i tak dost. Pamatuji si třeba, jak mi babička dala peníze a já jel potají přes celé město koupit další desky s Hurvínkem. Máma byla mezitím u kadeřníka a nic nepoznala. Samotného by mě tam totiž nepustila. Desky sbírám dodnes a moje sbírka čítá tisíce desek.

3) Jaká byla Vaše cesta k divadlu jako takovému?
Dostal jsem se po konkurzu na rok do Chebu, jako elév. Byla tam parta mladých herců, kteří měli takzvanou "VOŠku", o které jsem netušil, že existuje. Narychlo jsem se přihlásil na přijímačky do Zlína. Škola pro mě byla, pod vedením profesora Romana Mecnarowského a dalších herců zlínského divadla, přínosem. Od konce prváku jsem byl obsazován střídavě do malých i velkých rolí v městském divadle Zlín. Po škole jsem ve Zlíně zůstal, nechtělo se mi jinam. A začal jsem rovnou v technice, na což jsem pyšný. Člověk zůstává nohama na zemi. Kolegové byli senzační. No, a než jsem tam stačil nastoupit do angažmá, rozhodl jsem se pro změnu.

4) Takže následovala cesta do D S+H?
Ano. Byl jsem tak smělý a poslal mailem pár řádek panu Kláskovi. Paní Štáchová mi u pohovoru řekla, že ji písemná forma mého dopisu zaujala, a že by to tedy se mnou zkusili. V Divadle Spejbla a Hurvínka jsem od 30. listopadu 2010 a jsem tu šťastný. Začátky byly krušné, protože jsem se musel naučit pracovat s loutkou. Ale díky důvěře a pomoci mých kolegů jsem se postupně naučil. Od té doby jsem na sobě nepřestal pracovat. Je to krásná, těžká práce a mám tu úžasné kolegy.

5) Jaké byly začátky v Divadle Spejbla a Hurvínka?
Nepůsobil jsem jako suverén, měl jsem trému. Byl jsem hozen do vody a musel jsem se naučit plavat. Hned ze začátku jsem se musel zhostit náročného úkolu a pokusit se vodit Máničku v Mikiho hře: „Jak pan Spejbl prášil.“ Tréma byla obrovská, stejně tak můj pocit zodpovědnosti. Pan Klásek mi jednou povídá: „Uvědom si, že držíš v rukou národní umělkyni". Uf. Přežil jsem. Díky podpoře Helenky Štáchové, která mi moc chybí, díky Martinovi Kláskovi a všem mým báječným kolegům..., že, Michálku Bartáku....?

6) Co vše nyní v divadle děláte?
Vodím, mluvím různé postavy, co je potřeba a na co mi síly stačí. Z rodinky vodím v alternaci ve hře: „Hurvínkův popletený víkend“ Máničku. Někdy vodím Žeryka a zkusil jsem si i paní Kateřinu, pro kterou mám slabost. Rád bych zkusil vodit i jiné „členy rodinky“. Loutkoherec by měl umět vodit všechny loutky. Snad nezůstane jen u přání. Užívám si vodění a mluvení ve hře: „Hurvínkova nebesíčka“, kde střídám jednu loutku za druhou. Baví mě to.

7) Jak by jste si ideálně představoval svou další profesní kariéru?
Nic neplánuji, nechávám to na Pánu Bohu. Ambice nemám, spíš touhy. Chci dělat dobře svoji práci. Ale nezavírám si dveře před činohrou. Nějaká pěkná role? Cítím v sobě potenciál. Ale Divadlo S+H nevyměním. Nabídky mám, ale vždy mimo Prahu a to nejde. Ale možná někdy něco v Praze? Mám rodinu v Brně, spoustu přátel a koníčků a víru, která mi pomáhá žít a správně se rozhodovat.
 
Datum prvního zveřejněni: 15. 6. 2017

Květoslava Plachetková

- loutkoherečka
- vodí Máničku
- ztvárňuje řadu dalších rolí včetně veliké řady hlasů v našem divadle, na CD, v rozhlase atd.
- v D S+H působí od roku 1974
- v dětství působila v Dismanově rozhlasovém dětském souboru
- absolventka FFUK - obor psychologie/pedagogika
- působí na VOŠH – Vyšší odborné škole herecké, kde vyučuje psychologii a pedagogiku

Květka Plachetková patří ke stálicím našeho divadla. Svou nesmírně milou a laskavou povahou zušlechťuje soubor divadla již plných 43 let. Většinu tohoto času se vzorně starala o Máničku a ztvárnila řadu postav na nahrávkách D S+H, jako například divou ženu a dušičku v Hurvínkových strašidýlkách.

1) Povězte nám jak to vypadalo v Dismanově dětském rozhlasovém souboru. Kdo Vás do něj přivedl?
Poslala mě tam paní učitelka v první třídě, protože se jí líbilo, jak recituji. Zůstala jsem tam i v dospělosti jako vedoucí. Skončila jsem, až když jsem nastoupila do divadla, protože jsem na to už neměla čas. Zažila jsem tam přímo pana Dismana, to byl člověk vlídný a laskavý a my děti jsme to cítily. Naučila jsem se tam základům mluvení na mikrofon, potěšením pro mne bylo nahrávat pohádky a setkala jsem se se spoustou lidí, kteří něco uměli a znamenali, většinou s herci a režiséry. Člověk se naučil pracovat s dětmi a i vztahově to bylo moc hezké. Pan Disman dbal na to, aby se děti k sobě chovaly slušně a mám pocit, že z většiny vyrostli i slušní lidé. Moc rádi se vidíme, když se někde potkáme. Přála bych každému dítěti, aby něco takového prožilo, protože je z čeho brát potom v životě.

2) Získala jste tam tedy dobré základy, které jste pak mohla využít i v D S+H…
Ano – člověk se tam naučil mluvit a vyslovovat pořádně a osvojil si práci s mikrofonem. Navíc, čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak je těžké děti něčím zaujmout a já z této praxe například čerpám v našich Kurzech loutkového divadla pro děti, kde jsem celý ročník vedla. Nyní nám končí již pátý ročník a já s nimi ráda nadále spolupracuji. V těchto kurzech jsou převážně dětští fanoušci našeho divadla. Mají vždy možnost si vybrat jednu zmenšenou kopii loutky z naší divadelní rodinky dle vlastního výběru. Některé děti, které tyto kurzy navštěvují již více ročníků, si takto poskládávají právě celou rodinku. My s nimi tyto loutky navážeme, naučíme je s nimi chodit a hrát. prohlédneme si s nimi zákulisí a představíme jim různé druhy loutek a takto si také vychováváme své fanoušky a kdo ví - možná jednou i své kolegy.

3) Jak vypadala Vaše cesta k Divadlu Spejbla a Hurvínka?
V amatérském loutkovém divadle Jiskra, kde jsem hrála, jsem se dozvěděla o konkurzu .Dost jsem se bála, protože jsem měla zkušenosti s mluvením, s loutkou jsem toho moc neuměla. Ale v divadle jim naštěstí připadalo, že by to šlo, protože jsme pak hned začali zkoušet hru Hurvínek mezi broučky, kde jsem mluvila Bábulinku – slunéčko sedmitečné. To byla má první role a jedna z nejoblíbenějších. Mě zpočátku vzali asi spíše kvůli tomu mluvení - teď v podstatě zase více vodím než mluvím. Už mě loutky snad více poslouchají, měla jsem se od koho učit.
Měla jsem ohromné štěstí, že jsem se dostala do příjemného prostředí k milým kolegům. Moc ráda vzpomínám samozřejmě na pana Kirschnera - mistra svého oboru, nebo na pana Vomelu, na pana Šulce, pana Homolu. Nemohu vyjmenovat všechny, protože jsem v divadle potkala hodně lidí, kteří na mě zapůsobili. Samozřejmě současné kolegy, kteří nastupovali zhruba ve stejném období jako já - což je Martin Klásek a Renda Hájek. Ale nyní vzpomínám na Helenku Štáchovou. My jsme spolu prožily značný kus života. Byly jsme dlouhou dobu jediné dvě ženy v souboru, věděly jsme toho o sobě hodně. Stýská se mi po ní.

4) V divadle jste interpretovala velkou řadu postav. Máte některé oblíbené?
Oblíbenou mám například princeznu Gerberu v Hurvínkově cestě do Tramtárie, nebo třeba tu berušku Bábulinku. A také loutku Karolínku – tu jsem měla moc ráda. Ta vznikla v roce 1984 jako dočasná náhrada za Máničku v době, kdy měla Helenka Štěchová zdravotní potíže. Poprvé vystoupila ve hře Hurvínek a Přeslička a pak také v klauniádě Vánoce u Spejblů – a v letní verzi, která se hrála pod názvem Hip, hip, hurá Hurvínek.

5) Když už jsme u té divácké odezvy – vzpomenete si na nějaké reakce dětského publika, které Vás pobavily?
Já jsem v průběhu divadla vystudovala na Filosofické fakultě psychologii a pedagogiku, protože mě právě zajímalo, jak děti reagují. Krásnou vzpomínku mám na to, jak jsme hráli ještě s panem Kirschnerem v Berlíně kolem Vánoc pro děti našich zaměstnanců. Pan Kirschner se jako Hurvínek zeptal dětí, jestli někdo z nich umí nějakou básničku nebo koledu. Tak se přihlásil chlapeček – řekl, že se jmenuje Honzík Janek Bureš, postavil se na jeviště vedle Hurvínka a zazpíval. A jak pan Kirschner coby Hurvínek říkal, že děkuje a že to bylo moc hezké, ten chlapeček tam tak stál, koukal na toho Hurvínka, pak se podíval na pana Kirschnera a řekl mu: „Ty buď tiše, ať to řekne on!“ :)

6) Vystupujete na mnoha nahrávkách S+H. Vzpomínáte ráda na natáčení?
Na natáčení vzpomínám moc ráda. Zvlášť některé nahrávky se ,podle mého názoru povedly. Ráda vzpomínám i na rozhlasová natáčení. Třeba jsem s paní režisérkou Philippovou dělala Hajaju – rozhlasové večerníčky, také si vybavuji třeba panenku Auvajsku. Moc ráda bych si ty večerníčky znovu poslechla, ale bohužel nemám možnost a ani nevím, zda jsou ještě někde v rozhlasovém archívu uloženy.

7) Kdy jste dostala do opatrování Máničku a rozuměla jste si s ní hned?
Po nějaké době jiných rolí to bylo za pana režiséra Středy. Začínala jsem s Máničkou ve hrách O fousatém Hurvínkovi (1982) a Hurvínek na šikmé ploše (1983). Asi jí bylo příjemné, že ji vodí holka.
Mánička je šikovná Každá loutka je však trošku jiná, jinak se s ní hraje. Tam stačí malá změna a hned to poznáte. I vlásky třeba hrají roli nebo oblečení či nalíčení. Rozdíly jsou i v technologii mrkání očí. Takže některé mám raději, protože se s nimi lépe hraje. Například forbínová Mánička hraje sama. Je tak šikovná, že mám někdy pocit, že je živá.

8) Nemáte po těch dlouhých letech strávených s Máničkou zvláštní pocit, když ji vidíte i v šikovných rukách Michaely Stejskalové a dalších kolegů?
V žádném případě. Mě naopak hrozně těší, když vidím jakoukoliv loutku v jakýchkoliv šikovných rukou mých mladých a milých kolegů. Mě to i po těch 43 letech umí pobavit a rozesmát a ráda se na ně dívám.

9) Posledních pár let vyučujete psychologii a pedagogiku na Vyšší odborné škole herecké. Co bylo motivací k takovému kroku?
Já jsem chtěla po letech zkusit i něco nového a využila jsem k tomu svého vzdělání. Tato práce mě nesmírně těší. Naši studenti jsou už dospělí lidé, takže tam můžete pouze nabízet a co si kdo odnese, to už je na něm.. Je dobře, když se jim podaří najít sami sebe, a naslouchat ostatním, protože je to důležité pro hraní i pro život.

10) Máte pocit, že v současné generaci studentů lze nalézt stejně zapálené a talentované jedince jako v generacích minulých?
Zcela jistě ano. Možná to z pohledu diváka není tak výrazné, protože možností jak a kde se prezentovat je v dnešní době nesrovnatelně více a pozornost diváka se tím trochu rozmělňuje. Já bych uvítala, kdyby se některému z mých studentů u nás v divadle dařilo. Nelámala bych vůbec hůl nad naší přicházející generací. Vždycky byli lidé slušní i neslušní , šikovní i nešikovní, to asi ani jinak nebude.

Datum prvního zveřejněni: 29. 6. 2017

Michal Barták

- loutkoherec
- vodí Hurvínka a další loutky
- v D S+H působí od roku 1990
- předchozí angažmá: 1988 – Malé divadlo, České Budějovice

Michal Barták, dvorní vodič Hurvínka, patří mezi nejvíce pozitivní lidi na této planetě. Když se v divadle bez zjevného důvodu rozjasní atmosféra, je téměř jisté, že přišel "Bartáček". Mít na starosti kluka, jako je Hurvínek, je práce opravdu na plný úvazek, přesto se Michal stihne starat ještě o IT techniku, divadelní web, nebo Facebookové stránky a hlavně je vždy připraven s pomocí a dobrou radou všem svým kolegům. Vždyť ho také ve svých medailoncích v této rubrice často zmiňovali.

1) Jak jste vnímal Hurvínka a vůbec celé divadlo, než jste v něm začal působit?
V dětství byl Hurvínek samozřejmě můj hrdina. Divadlo S+H jsem ale bral jako normální pražské satirické divadlo, které loutky dělaly zajímavějším. Až v Malém divadle v Českých Budějovicích mě kolegové naučili, co vlastně znamená profesionální práce s loutkou a já začal D S+H vnímat jako to nejlepší v práci s marionetou.

2) Jak došlo k Vašemu přestupu do D S+H a jaké byly první dojmy z nového působiště?
Můj příchod do D S+H byl víceméně náhodný. Z rodinných důvodů jsme se museli vrátit do Prahy a v divadle právě měli jedno místo pro mladého herce. I na přímluvu z Budějovic mě pan ředitel Kirschner na zkoušku přijal.
Upřímně řečeno, myslel jsem, že brzy budu muset odejít, když jsem viděl, co kolegové s loutkami dovedou. Třeba Míša Stejskalová ač mnohem mladší než já, předváděla (a předvádí) s Máničkou věci, o kterých jsem netušil, že jsou vůbec možné.
Neříkám, že naštěstí pro divadlo, ale naštěstí si mě v divadle nechali. :)

3) V té době působil v divadle ještě legendární Bója Šulc, který proslul především coby vodič Hurvínka. Měl jste možnost přiučit se něco přímo od něho?
Samozřejmě. Pan Šulc byl v divadle ještě dva roky po mém nástupu. Mrzí mě jen, že jsem toho nemohl odkoukat víc. V době našeho společného působení hrál poměrně málo, většinou hráli jeho tehdejší alternanti. Co se týče jednotlivých triků a fines, tak jednoznačně nejvíc mě naučil Martin Klásek, který kromě toho, že dává hlas Spejblovi i Hurvínkovi je i vynikající vodič.

4) Za jak dlouho jste začal být se svým vodičským uměním spokojený?
Ještě ne. Myslím, že zatím jsem získal pouze zkušenosti, ne vodičské umění. Jak (asi příliš) často, říkám, ale je to pravda, Hurvínek je živý chlapec a já ho nitěmi jen hlídám, aby nám neutekl z jeviště. Takže jaképak umění. Kolegové co vodí loutky to mají mnohem těžší.
Navíc nejsem jediný, kdo Hurvínka vodí. Výborně a lépe než já, ho zvládají i další kolegové. Míša Stejskalová, Ondra Lážnovský a další. Naštěstí mají i jiné povinnosti a role, takže se k Hurvínkovi stále dostanu.

5) V kolika velikostních verzích pobíhá Hurvínek po jevišti, Je mezi nimi nějaký větší rozdíl v ovládání?
Hurvínek má tři základní velikosti. Nejmenší Hurvínek je velikostí Hurvínek původní „Skupovský“. Střední - univerzální je dnes nejčastější. A největší "forbínový" hraje na předscénách a tak ho nejčastěji uvidíte ve hrách pro dospělé diváky. Pro děti se snažíme zachovat tzv. iluzivní vodění. Zároveň máme některé "speciality" to znamená třeba úplně malinké nebo naopak obří Hurvínky.
Loutky jsou ruční práce a nejsou a ani nemohou být dvě naprosto stejné. Proto se i každý Hurvínek, bez ohledu na velikost, chová trochu jinak. Někteří hrají doslova sami a někteří se více vzpírají. Těm interně říkáme "bratranci". :)

6) Kolik má Hurvínek nití? Stane se někdy, že se některá během představení přetrhne?
Hurvínek má v základu třináct až patnáct nití, ale z toho je jen sedm důležitých a tři jsou opravdu životně důležité. Zbylé nitě jsou tzv. pomocné nebo trikové. Nitě naštěstí stárnou stejně, tzn. když praskne jedna, dá se očekávat, že v nejbližší době rupnou další. Tím se dá mnohému předejít. Horkým chvilkám se ale vyhnout nedá.
Pokud se pamatuji, jen jednou se muselo kvůli nehodě na loutce zastavit představení (Hurvajz to nebyl) a obecenstvo nám dokonce na podporu zatleskalo. Myslím si, že diváci mají podobné situace dokonce rádi. Vidí pak, že představení je opravdu "živé" a živí lidé je tvoří právě teď před jejich očima.

7) Kromě klasického Hurvínka se na jevišti objevují i jeho technologicky upravené verze - třeba Hurvínek na koloběžce. Jsou takovéto specialitky výrazně těžší na ovládání? Existuje některá tak složitá verze, že se na ni vyloženě netěšíte?
Nedá se říci těžší, jsou jenom úplně jiné. Upřímně, moc rád podobné speciality nemám. Každý přidaný předmět je na loutce jaksi navíc a málokdy je natolik vyvážený, aby vodění neznamenalo spíše souboj :) Na druhou stranu - je to výzva! :)

8) Je známo, že spousta lidí nevnímá Spejbla a Hurvínka jen jako loutky, ale spíše jako živoucí bytosti. Co znamená Hurvínek pro Vás? Je to vztah pracovní nebo kamarádský?
Je to vztah jednoznačně kamarádský, což mimochodem samozřejmě není normální. Loutkoherec by měl mít k loutce vztah maximálně jako k pracovnímu nástroji. Ale ať si někdo zkusí říct, že Hurvínek je normální loutka! Já ho beru jako kamaráda, se kterým můžu i ve svém věku "blbnout".

9) Co se děje v zákulisí o přestávce mezi 1. a 2. částí představení? Máte čas dát chvilku odpočinout zádům rozbolavělým z vodičské lávky?
Nějaký čas na odpočinek určitě mám, ale i o přestávce se najde práce. Převleky, příprava nebo obměna rekvizit apod. Je to ale daň efektnosti hry, takže mě to určitě neobtěžuje. Patří to k představení.

10) Občas odložíte vahadlo a jdete takříkajíc se svou kůží na trh. Známé je například vaše taneční číslo v programu pro dospělé diváky, nebo interpretace kocoura na CD "Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora". Máte takovéto odbočky rád, nebo byste raději dál svíral to vahadlo? :-)
Rád je určitě nemám. Je to pro mě "nutné zlo". Důvod je jednoduchý. Neumím to. V našem divadle pracuje řada kolegů, kteří jsou nejen vynikající loutkoherci, ale také skvělí herci. Martin Klásek, Ondra Lážnovský, Zita Morávková, Matěj Kopecký a nebo René Hájek a další. Mají komediální dar, který mně chybí. Pobaví mě improvizací, výrazem a lehkostí, kterou já mohu jen otrocky nacvičit a pak opakovat. Vůbec mě těší, jaké mám teď v divadle kolegy. Na rozdíl ode mě, každý z kolegů zvládá vedle loutkového umění ještě něco navíc. Vedle zmiňovaných třeba Richard Maška, který je výborný scénický výtvarník. Ája Macháčková neuvěřitelně kreslí i maluje, Marie Šimsová nádherně zpívá a má i velký cit a nadání pro jazyky. Nejmenuji všechny, ale měl bych! Tomáš Slepánek jako dobrá duše, zábavný společník a univerzální loutkoherec, který dobře vodí i mluví. Pepa Ešpandr dlouholetá opora souboru... Květuška Plachetková... o každém z nich bych mohl napsat medailonek plný chvály. Dokonce i úplně noví a mladí kolegové zvládají loutky výborně. Za den umí to, co já se učil týdny. Je radost s nimi všemi pracovat... až se divím, že se mě ještě nezbavili.... zatím. :-)
P.S. Občas se dojdu podívat na "loutkářský potěr" do našeho kurzu loutkového divadla pro děti. I tam už raší opravdu velké talenty. Malé děti a s loutkou dokáží věci, na které bych si netroufl... Mám radost, že o budoucnost divadla se snad nemusím(e) bát.

Datum prvního zveřejněni: 13. 7. 2017

Ondřej Lážnovský

- nový interpret Spejbla a Hurvínka
- loutkoherec, režisér
- vodí v alternaci Hurvínka a ztvárňuje řadu dalších postav

absolvent DAMU - režie-dramaturgie KALD
Angažmá:
1993/94 – 2004/05 herec divadla Lampion
2004/05 – 2006/07 umělecký šéf divadla Lampion
2006/07 – 2009/010 umělecký šéf činohry MD Kladno
2009/10 - Divadlo S+H
Externí člen loutkové skupiny České televize (Kouzelná školka, Jů+Hele…atd.)

Režie v divadle S+H:
Hurvínkova nebesíčka, spolurežíroval představení Dějiny kontra Spejbl, spolurežíroval i Hurvínkovo přání, kde je navíc spoluautorem.

Režie mimo D S+H:
Více než padesát divadelních režií - Studio Damúza, divadlo Aha, Lampion, divadlo A.Dvořáka Příbram, Městské divadlo Kladno, divadlo Aqualung, divadlo z Praku, divadlo Disk, Divadlo J.K.Tyla Plzeň.

Ve volném času se věnuje se dvojčátkům Jonášovi a Matějovi a psovi Indianě.

1) Máte za sebou dlouhou a úspěšnou profesní minulost. Mohl byste nám blíže přiblížit jednotlivé etapy svého uměleckého vývoje?
V divadelní sezóně 93/94 jsem nastoupil jako elév do kladenského divadla Lampion. Omylem…Sháněl jsem po škole práci v Kladně, kde jsem v tu dobu bydlel. Shodou okolností, jsme s kamarádem natáčeli jeho film pro přijímací talentové zkoušky na FAMU. Během práce jsem se seznámil s členkou divadla Lampion a ta mi řekla, že v souboru je volné místo. Přišel jsem na pohovor a byl přijat. Doma z toho moc velkou radost neměli. Jedna z babiček si myslela, že jsem se dal k cirkusu a že žiju někde v maringotce. Babička chtěla abych šel na řemeslo a opravil jí pračku…
V Lampionu jsem zůstal členem hereckého souboru do konce roku 2005. Potom městské zastupitelstvo vyhlašovalo konkurs na nového uměleckého šéfa a na popud tehdejšího scénografa pana Tománka jsem se do výběrového řízení přihlásil a uspěl.
Po dvou letech jsem dostal po režii Gogolovy Ženitby nabídku na post uměleckého šéfa činohry MDK. Po dalších dvou letech jsem odešel a nastoupil do divadla S+H.

2) Co Vás vedlo k rozhodnutí dát přednost loutkám před činohrou?
Nevybíral jsem si. Shodou náhod jsem nastoupil do dětského divadla, později jsem dostal nabídky na činoherní režie…ale vnitřně se v divadle stále cítím dost nepatřičně. Někdy je ten pocit silnější někdy slabší…Mám pocit, že tím „nejsem praštěný“.
Dost o svých divadelních schopnostech pochybuji. Spíš se považuji za nejistého, takže se ze strachu ze selhání na jednotlivé úkoly připravím. Nakonec jsem se přihlásil v pokročilém věku 26let na DAMU, aby mi někdo soudný řekl, ať se tomuhle oboru nevěnuji, ale přijali mě. A během studia na alternativní větvi říkali, že jsem málo alternativní. Na činoherní katedru, kam jsme chodili na režijní propedeutiku k panu profesorovi Vostrému a panu režisérovi Schejbalovi, by mě asi přetáhli. Jenže můj hlavní pedagog byla paní docentka Schartová a ta by mi to do smrti neodpustila, tak jsem zůstal. :-)
Jenže po škole mi v loutkárnách říkali, že jsem moc činoherní a v činohrách zase, že jsem moc stylizovaný…

3) I v současné době kromě divadla Spejbla a Hurvínka pracujete na projektech pro různá činoherní divadla. Je to vůbec možné časově skloubit a nerezignovat přitom na rodinný život?
Moc skloubit se to nedá…. Navíc vím, že mám sklony k workholismu, ale poučil jsem se. Takže se snažím zodpovědně plánovat dostatečně dopředu a určitých projektů se nezúčastňovat dokud kluci nepovyrostou.

4) Zdá se, že u většiny nehurvínkovských projektů jste scénář i režii měl na starosti sám. Není pro vás těžké být v D S+H spoluautor a spolurežisér a přistupovat tudíž na řadu kompromisů? Jakým způsobem prosazujete v těchto situacích svůj názor?
Už jsem se zmínil, že nemám žádné „tajné“ ambice. Jsem tvůrce, který pracuje na zakázku. Dostanu nabídku a začnu se jí věnovat. Dokážu pracovat v týmu. Za svou dlouhou praxi jsem nedostatek talentu nahradil zkušeností. Prošel jsem v divadle různými fázemi a posty. Byl jsem učedníkem ve vleku, tahounem, šéfem, dramaturgoval jsem…Vím jaké jsou mantinely a povinnosti „přidělených rolí“.Nevadí mi dělat ráno mrkev a odpoledne režírovat třeba muzikál nebo dětský pořad v televizi.
Řečeno shrnutě - roli kterou mi Martin nebo Denisa přidělí dělám. Nemám s tím žádný problém.

5) Velkou novinkou pro širokou veřejnost se stala zpráva o tom, že vás Martin Klásek jmenoval jako svého nástupce v interpretacích Spejbla a Hurvínka. Jak dlouho tato myšlenka uzrávala? Měl jste takovéto ambice již při nástupu do divadla?
Tohle je dost tenký led! Je třeba si k tomu něco říci. Nejsem žádný Martinův nástupce!! Budu za sebou mít první herecký pokus v roli pana Spejbla a Hurvínka. Je to jen první pokus.
K tomu abych mohl být opravdovým nástupcem je z mého úhlu pohledu třeba splnit pět podmínek.
Za prvé, Martin Klásek musí být s mým účinkováním v rolích S+H opravdu spokojený. Je pokračovatelem mnohaleté tradice, spolutvůrcem díla, které bych mohl svým nedokonalým výkonem pohanět. A to nepřichází v úvahu.
Za druhé, musím vnitřně cítit, že potenciál, který se zdá, že bych mohl mít, se může dál rozvíjet, že to není momentální vstupní deviza a zároveň konečný strop. To by bylo málo…Já jsem divadelní univerzál: hraju, zpívám, tančím, režíruju, píšu, ale hrát Spejbla s Hurvínkem je čistá specializace a v tomhle oboru „zatím“ nejsem pevný v kramflecích.
Za třetí, musím být akceptovatelný pro kolegy. Je to stejný stav jako u Martina Kláska. Celý profesní život věnují poetice S+H. Většina zažila i pana Kirschnera, takže vědí své…
Za čtvrtě, jsou tu diváci. Kvůli nim vše děláme. Nejsme uzavřená divadelní laboratoř pracující jen pro vlastní potěšení. Pokud nebudu akceptovatelný pro širokou divadelní obec, je mi líto, ale vrátím se ke své původní roli.
A za páté, je tu moje rodina. Za těch víc jak dvacet let jsem se naučil připravovat se na jednotlivé úkoly, vím, kolik na co potřebuji času, kde jsou mé hranice. Vymezím si na možnou novou roli určitý čas. Pokud v něm budu schopen své hranice posunout, abych byl plnohodnotným pokračovatelem tradice, moc rád se jí zhostím, pokud ne, nemá cenu se trápit a okrádat rodinu o drahocenný čas a divadlo o čas na hledání vhodnějšího pokračovatele.

6) Jak se v roli čtvrtého otce Spejbla a Hurvínka cítíte? Převažuje spíše radost a hrdost, nebo tréma z pocitu zodpovědnosti?
Neměl jsem žádná očekávání…převládající pocit je zodpovědnost a nervozita :-)

7) Máte představu jakým směrem se ve Vašem podání budou Spejbl a Hurvínek ubírat? Budete jejich charaktery pevně držet ve vytyčené linii, nebo máte o jejich vývoji svou představu?
Jsem ve fázi přijímání rad a určitých charakterových a vztahových zákonitostí obou figur. Dál jsem se zatím nedostal.

8) Jak vnímáte celkové vyznění Spejbla a Hurvínka v péči jejich dosavadních otců? Oslovuje Vás například i něco z éry Josefa Skupy?
Éra Josefa Skupy mě zcela minula. Když slyším některé jeho nahrávky je to pro mě takový punk :-). Hodně improvizace a vnitřní nespoutanosti.
Na interpretaci pana Kirschnera jsem vyrostl. Charakterově obě postavy ukotvil a dobarvil. Spejbl byl v jeho podání perfektně vytvořený charakter zoufalého otce s cholerickými sklony, kterého má jeho synek zcela namotaného :-)
Éra Martina Kláska je z mého pohledu nejtěžší. Konfrontuje se s dobou, která se nedá jednoduše identifikovat. Martin ale dokázal obě figury citlivě probarvovat tak, aby pro dnešní děti nebyly „Kašpárky“ z hluboké minulosti. U Spejbla rozvinul laskavost a vnitřní zoufalství z obavy „co z toho mého kluka vyroste“ a Hurvínkovi obohatil jeho jazykovou zásobu o současnější výrazivo.

9) Budete se v interpretaci Spejbla a Hurvínka nyní pravidelně střídat s Martinem Kláskem?
Zatím budu mít jedno představení…čas a divák ukáží.

10) Být interpretem Spejbla a Hurvínka znamená se do značné míry těmto figurám upsat. Nemáte obavy, že se případně budete muset vzdát některých svých dalších uměleckých aktivit?
Uvidíme, co to pro všechny zúčastněné přinese, takže obavy nemám.

Datum prvního zveřejněni: 22. 9. 2017

Alena Macháčková

- loutkoherečka
- vodí paní Kateřinu (bábinku) i další postavy

Absolventka Střední průmyslové školy keramické v Karlových Varech
Angažmá:
8 let v amatérském loutkovém divadle Kastelán
V D S+H od roku 1998

Volný čas Aleny Macháčkové:
Rodina, má rodina je pro mne to nejdůležitější. Navíc jsem teď čerstvou a hrdou babičkou a už se těším, až nám naše vnoučátko poporoste a já si s ním budu užívat srandu.
Baterky dobíjím v přírodě, která mne naplňuje klidem a mírem. Ráda se toulám po krajině a kochám se (vnímám zvuky, barvy, vůně, nálady…). Naštěstí mne náš pejsek často „venčí“.
Také miluji tanec, jde z něj živelná energie, která mne prostupuje a já se cítím tak nějak „živá“. A pak je tu malování, které je prostě mou součástí.

1) Jaká byla Vaše cesta do Divadla Spejbla a Hurvínka?
Po skočení mateřské dovolené jsem v září roku 1998 nastoupila do Divadla S+H. Bylo to neuvěřitelné štěstí a veliký kus drzosti i odvahy. Kdo mě zná, ví, že rozhodně nejsem průbojný typ. Ačkoli jsem za sebou měla jen osmiletou zkušenost v amatérském loutkovém souboru Kastelán a řadu školních představení v rámci dramatického kroužku na ZŠ, přesto mne přijali jako elévku a později jako plnohodnotného loutkoherce. Osud se asi vážně rozhodl udělat "dobrý skutek či nějaký šprým" a Helenka Štáchová a Martin Klásek mi umožnili dělat to, co mi přináší radost. Dodnes se tomu divím a jsem jim nesmírně vděčná. Stejně jako svým kolegům, kteří se mnou měli ohromnou trpělivost a snášeli mé první roztřesené krůčky (doslova). Jen díky nim mám dodnes úžasné zaměstnání, které mne těší, ve kterém si mohu beztrestně hrát a kde jsem potkala báječné lidi, jako je například náš neskutečný Michálek „Bartáček“.

2) Co pro Vás v začátcích bylo nejtěžší?
Bylo toho více. Třeba má nesmělost, která mi bránila zajít za kolegy a poprosit je o radu a pomoc při začátcích. Pak to byla především samotná LOUTKA. Jak technika vodění, tak hmotnost (loutkoherec musí být v kondici). Jsem stará poctivka, cvičila jsem dnem i nocí tak, že jsem nedokázala zvednout ruce. Vždy, když kolegové odjeli na zájezd, chodila jsem do opuštěného divadla a učila se zvládnout „dřevěné kamarády“. Nicméně trénink a hraní jsou dva světy. Když k tomu připočítáte mou obrovskou trému, tak mé výsledky byly žalostné. Snažila jsem se tedy alespoň co nejvíce „okoukat“ od kolegů, kteří své svěřence zvládali s lehkostí a obdivuhodnou virtuozitou. Byla (a stále je) veliká radost je pozorovat při práci.

3) V divadle máte na starosti především bábinku – paní Kateřinu. Jaký k ní máte vztah?
V dětství jsem milovala Hurvínka a Žeryčka. Dva kumpány, kteří spolu zažívali spousty dobrodružství. Pan Spejbl a paní Kateřina byli pro mě jen takoví laskaví "dospěláci", kteří je usměrňují. Přesto jsem na střední škole denně myslela právě na bábinku. Paní profesorka Koubová, která mne učila, byla v mých očích jejím ztělesněním - milá, chytrá, spravedlivá, přísná i laskavá. A to nemluvím o jejím vzhledu, který byl vždy jako ze škatulky (brýle, šedivé kostýmky, střevíčky...). Velmi jsem si jí vážila a měla ji skutečně ráda. Tento cit jsem později přenesla i na "mou dřevěnou" Katku. A kdyby toho bylo málo, tak má vlastní a jediná babička, kterou jsem poznala, se jmenovala Kateřina :-) Prostě není, co dodat. Jednoduše se snažím s Bábinkou vyjít s láskou a pokorou (i když ještě pořád se musím hodně učit). V poslední hrách byla paní Katka, bohužel, "upozaďována", což mne mrzí a pevně doufám, že v dalších dobrodružstvích dostane trochu více prostoru.

4) Za jak dlouho po nástupu do divadla jste bábinku dostala do opatrování?
Bylo to docela rychlé. Hned jsem naskočila do jednodušších rolí a po čtyřech měsících jsem Bábinku začala alternovat s Rendou Hájkem v pohádce "Hurvínkův popletený víkend". Na forbínu mne paní Hovorková poprvé "vzala" ve hře pro dospělé "Hurvínkův výlet do 21. století" v roce 2000.

5) U paní Kateřiny je jedním z výrazných prvků neopětovaný cit k panu Spejblovi. Byla byste za ni ráda, kdyby se pan Spejbl trochu více v tomto ohledu projevil?
Ha, to je otázka. Asi se nechci plést do tajného zákulisního života našich hrdinů. Ale kdybych mohla popustit fantazii křídla, tak by nebylo úplně špatné, kdyby se karta obrátila. Aby si pan Spejbl všimnul, jaká je paní Katka šikovná a bystrá. Zřetelně ji vidím jako studentku Univerzity třetího věku. Jak krůček po krůčku proniká do tajů počítačů. Jak má přehled, je sebevědomá, energická, vzdělaná, aktivní, vtipná, emancipovaná……asi jsem se nechala unést. Ostatně ve hře Spejbl versus Drákula taková podobná situace nastala, takže koho toto téma zajímá, může se přijít podívat. Tímto vás zvu k nám do divadla.

6) Jak vnímáte nastupující generaci loutkoherců a nových interpretů naší dřevěné rodinky?
Novým interpretům, Marušce, Ondrovi a Tomáškovi, držím všechny palce a moc jim fandím. O jejich svěřence nemám vůbec strach. Naopak. Myslím si, že jsou v dobrých rukou. Už se těším, čím své postavy obohatí a čím vším naše diváky překvapí.
Za naše mladé kolegy jsem velmi ráda, že jim divadlo vyšlo vstříc a zjednoduší jim loutkářské „dovzdělání“. Zkušení kolegové je budou učit a zasvěcovat do tajů marionet, čímž jim velmi urychlí profesionální růst. Těším se, až si budou své role užívat.

7) Ví se o Vás, že velmi hezky malujete. Co pro Vás malování znamená?
Malování miluji. Odjakživa si čmárám. Teď, když už mám děti dospělé, jsem se tomuto koníčku začala věnovat intenzivněji - pod odborným dozorem pánů profesorů z AVU (Doc. ak. mal. D. Smutný, ak. mal. M. Pesch a jiní). Má píle snad nese trochu ovoce a o „obrazy“ je zájem. (Aby bylo jasno, nejsem a nikdy nebudu žádný malíř, je to jen má veliká radost a relax). Také jsem začala výtvarně spolupracovat s Mysteria Pragensia a s divadelní společností APROPO (Pohádky z Karkulčina košíku). V současné době již připravujeme další novou pohádku.

8) Co byste v životě ještě chtěla zažít?
Jejda, chtěla bych toho zažít ještě strašně moc, určitě by se to sem nevešlo :-) Začnu tím nejjednodušším, ale pro mne důležitým: abych se každý den probouzela s úsměvem a radostí v srdci. Abych cítila vítr ve vlasech a živoucí sílu kolem sebe. Moc bych si přála, aby se lidé k sobě chovali slušněji a abychom si všichni sáhli do svědomí a snažili se ze všech sil zanechat dalším generacím naši ZEM zdravou a krásnou.
 
Datum prvního zveřejněni: 4. 10. 2017

Josef Ešpandr

- vodí Žeryka a řadu dalších postav
Absolvent - Střední ekonomická škola

Angažmá:
Od r.1963 - 1993 členem Říše loutek /amatérské divadlo/
Od r. 1981 – 1982 člen mimického sboru Vinohradského divadla
Od r. 1991 - Národní divadlo marionet
(opera“Don Giovanni” – role Dona Giovanniho)
Od r. 1993 – 1994 opera „Rusalka“ - role princ
V Divadle S+H od roku 1994

Volný čas Pepy Ešpandra: v poslední době vnoučata, četba, poslech hudby, cyklistika, práce na a kolem chalupy, cestování, divadlo, ale volného času je dost málo a stále méně a méně.

1) Loutkovému divadlu se věnujete již od roku 1963. Byla to takříkajíc „jasná volba“?
„Jasná volba“- jak se to vezme. V mládí má člověk samozřejmě víc zájmů. Loutkové divadlo mě oslovilo tím, že jsme ho měli doma. Rodiče nám - mě a setře - hráli a mě zůstaly hezké vzpomínky. Tenkrát nebyla televize, tak nás asi museli zabavit jinak. Potom otec zemřel, divadlo se uklidilo do sklepa. Kolem mého desátého roku jsem divadlo oprášil, uvedl jsem ho do provozu a hrál jsem sestře a plyšákům. Také jsem si napsal nějaké pohádky a už to bylo.
Ale zájmů bylo víc. Roky šly, já jsem začal hrát na kytaru, později jsem začal dělat závodně dráhovou cyklistiku, s kamarády jsme založili beatovou kapelu, kde jsem hrál na basovou kytaru a mezi tím mě bratranec přivedl do divadélka „Říše loutek“. Do toho přišla vojna, která to všechno ukončila. Za mlada se toho stihlo moc. To jsem se ještě nezmínil o povinnostech jako je škola, zaměstnání atd. Po základní škole jsem šel do učení, vyučil jsem se nástrojařem. Přišla rodina, tři děti, studium na ekonomce. Omezil jsem ostatní činnosti a začal jsem se věnovat loutkovému divadlu v divadélku Říše loutek - amatérskému divadlu s profesionálním provozem. Rodina se řídila celá léta programem divadla a naše děti tam hrají dodnes.

2) Začátkem devadesátých let jste neodolal nabídce účinkovat v loutkových operách Don Giovanni a Rusalka. Čím to pro Vás bylo lákavé?
Opera je má láska. S maminkou jsme od mých šesti let chodili do divadla na opery. Ale to jsem opravdu netušil, že jednou budu hrát Dona Giovanniho, nebo prince v Rusalce :-) - i když jenom s loutkou. V roce 1991 hledali v Národním divadle marionet alternaci pro postavu Dona Giovanniho a oslovili přímo mě. Měl jsem výhodu, že jsem tuto operu dobře znal a mohl jsem do ní rychle vstoupit. Shodou okolností jsem alternoval s mým nynějším kolegou z Divadla Spejbla a Hurvínka Richardem Maškou. Původně se mělo toto představení hrát pouze přes prázdniny roku 91, ale mělo velký úspěch, tak se hraje dodnes.

3) V D S+H jste již téměř čtvrt století. Co Vás do něj přivedlo?
To byla opět jedna ze šťastných náhod. On se tenkrát Richard Maška rozhodl inscenovat Dvořákovu Rusalku s tím, že loutky mohou tuto operu lépe přiblížit dětskému publiku. Pozval mě ke spolupráci a nabídl mi roli prince, jako alternaci Martina Kláska (uměleckého vedoucího D S+H). Divadlo Spejbla a Hurvínka miluji už od dob Josefa Skupy a chodil jsem kolem něj takříkajíc po špičkách, s velkým respektem. V obsazení Rusalky v první alternaci hráli ještě další loutkoherci z divadla S+H. Setkání s nimi při společné práci bylo pro mne zajímavé a také zavazující. Zajímalo mě, jak probíhá zkouška v profesionálním divadle, Martin mě pozval a tak jsem se jedné zkoušky zúčastnil. K mému překvapení jsem obdržel po nějaké době nabídku k angažmá v divadle S+H. Trochu jsem váhal, ale došel jsem k názoru, že takové nabídky se neodmítají. Následoval pohovor s ředitelem divadla Milošem Kirschnerem, takže v lednu 94 jsem nastoupil a tím se mi splnil můj úplně nejtajnější sen.

4) V čem je z Vašeho zkušeného pohledu Divadlo Spejbla a Hurvínka jiné, než ostatní loutková divadla? Například v přímém porovnání s Říší loutek?
No ona je právě Říše loutek v té jinakosti shodná s Divadlem S+H a to právě v tradici marionetového divadla s rozdělenou interpretací.

5) Je podle vás loutkoherectví v něčem jiné, než v době kdy jste jako loutkoherec začínal?
Jiné…jiné není, ale my se na něj už díváme jinak. Po té době, kterou v divadle trávíme, už je těžké vnímat to jako divák. Je však jedno představení – Pohádky pro Hurvínka od Pavla Gryma – které mi vždy vrátí do doby mého dětství. Připomíná mi to hry, které s loutkami hráli mí rodičové. A najednou si člověk opět uvědomí tu krásu loutek.

6) V D S+H jste spjatý především s loutkou psa Žeryka. Jaký k němu máte vztah?
Já jsem hrál různé postavy, některé jsem měl raději, jiné méně. Záleží na technologii dané loutky, na tom kdo jí mluví. Ale Žeryk mi tak nějak zůstal. Asi protože jsem sám měl pejska, kterého jsem miloval jako člena rodiny. Při hraní Žeryka mám inspiraci ze vzpomínek.

7) Co máte na D S +H nejraději?
To se dá rozdělit do dvou rovin - v té zákulisní to je příjemné prostředí, úžasní kolegové, úžasné kolegyně a v té profesionální rovině je ten kontakt s diváky – především v představeních pro děti. To je až léčivé.

Datum prvního zveřejněni: 21. 10. 2017

Michal Šturman

- loutkoherec
- v D S+H působí od roku 2017

vzdělání – Obchodní akademie a Vyšší odborná škola herecká v Praze (Absolventské představení - Gogolovo monodrama Bláznovy zápisky)
Hrál ve studentských filmech a spolupracuje se studenty FAMO a FAMU.
Pracuje v dabingu a Českém rozhlase.
Účastnil se Mezinárodního divadelního projektu Příběhy počátků, a tanečního představení FÉNIX pro Studio DVA a Divadlo Broadway.
Píše písně a hraje a zpívá v kapele The HEMATOM.
V současnosti hraje i v divadle Blama.

Ve volném čase se věnuje scénickému šermu, chodí na chůdách, prošel kurzy akrobacie, trénuje capoeiru...

1) Původně jste vystudoval obchodní akademii. Co Vás přimělo jít potom studovat hereckou školu?
Na obchodní akademii jsem se přihlásil, protože jsem byl v ročníku, který si mohl podat pouze jednu přihlášku na střední školu. I když jsem chtěl původně na gymnázium, nakonec jsem šel na průměr na OA, protože to pro mě byla jistota. Obchodní akademie mě nijak extrémně nezajímala, ale měla jedinou, obrovskou výhodu. Kromě účetnictví byla jednoduchá a já se mohl věnovat spoustě koníčků. Mezi nimi bylo právě divadlo. Hned v prváku jsem si řekl, že ze mě bude herec a ne účetní. U maturity jsem musel slíbit, že se nikdy nebudu věnovat účetnictví, odmaturoval jsem a začal hrát divadlo.

2) Píšete písně, zpíváte, tančíte, hrajete v činohře i v loutkovém divadle, věnujete se dabingu a máte spoustu rozličných koníčků – čím se cítíte být nejvíc?
Určitě činoherním hercem. Od patnácti let jím chci být, vystudoval jsem tento obor a když stojím na scéně, tak jsem si sám sebou mnohem víc jistý, než když mám zpívat, nebo tančit. Loutkoherectví mě samozřejmě baví a v tuto chvíli mě zaměstnává nejvíc, ale profesionálně se mu věnuji poměrně krátkou dobu, na to abych mohl prohlásit – cítím se být loutkohercem.

3) Co Vás zlákalo do divadla S+H?
Spejbla a Hurvínka znám hlavně z desek, které jsem si pouštěl jako malý u babičky na půdě. Vždycky se mi líbil jejich chytrý, slovní humor a skvěle vypointované dialogy. Jsem rád, že si teď můžu všechny tyhle vzpomínky oživovat. Jinak mě ale zlákala moje paní profesorka Květa Plachetková. Čím dál tím víc jsem jí za to vděčný. Potkali jsme se na jedné premiéře a já jsem se jí svěřil, že se mi teď moc nedaří. Sice hraji, ale dlouhodobě se takto určitě neuživím. Paní Plachetková se mě zeptala, jestli bych nechtěl jít do divadla S+H jako kulisák. Hned jsem souhlasil a za pár dní jsem měl pohovor s panem Kláskem. Hezky jsme si popovídali o divadle, loutkách a herectví a nakonec mi nabídl angažmá. A koho by nebavilo tahat za nitky?

4) Jak moc těžký byl pro vás začátek v tomto divadle?
Já jsem stále na začátku a pořád je to velmi těžké. Nejhorší bylo zjištění, že většina z toho co jsem se na škole, nebo na soukromých hodinách naučil, se v tomto typu divadla vůbec nedá využít. Funguje na úplně jiných principech. Takže přizpůsobit se tomu, bylo těžké. Připadáte si, že neumíte vůbec nic a jste jen přítěž pro ostatní. Na druhou stranu o sobě vím, že jsem houževnatý. A tak pořád dokola cvičím s loutkami, zkouším si nové věci a když si nevím rady, můžu se jít zeptat starších kolegů. To jsou pro mě géniové světové úrovně. Bez přehánění. Ve chvíli, když vezmu vahadlo do ruky a Michálek, nebo Míša mi řeknou - Teď když uděláš krok, tak se ti ta loutka celá přetočí a zamotá. - o nich nejde ani uvažovat jinak. Vidí každou chybu. I tu, kterou jsem ještě neudělal. A to jsem jmenoval pouze dva. Přitom bych mohl o každém kolegovy napsat odstavec. Každého z nich si vážím.

5) Co vše nyní v D S+H děláte?
Vzhledem k tomu, že jsem stále ještě nováček, dělám ode všeho něco. Co je třeba. Pochopitelně vodím loutky a jsem rád, že můžu vodit pana Spejbla a v představení Jak s Máničkou šili všichni čerti Žeryka. Večerní představení jsou technicky náročnější, takže občas musím vypomoct s technickou částí věci. To je ale u loutkového divadla normální.

6) Odráží se vaše úctyhodná výška 201,5 cm v běžném provozu na vodičské lávce? Dostávají například záda více zabrat?
A jak! Ale když člověk cvičí, tak si záda zase srovná. Horší, než s takovouhle výškou vodit marionety, je vodit maňásky. To pořád někde vyčuhujete. Z té výšky taky špatně slyšíte režisérovy připomínky a pak dochází k nedorozuměním. A když už je zaslechnete, tak to trvá dlouho než je pochopíte, protože máte – jak jinak – dlouhé vedení. Každou chvíli se praštím do hlavy o reflektor. Nejde o to, že to bolí, ale on pak nesvítí a je problém. Ale beru to s nadhledem. Ono to ani jinak nejde. Má to i své výhody. Třeba loutky na dlouhých nitích musí kolegové vodit z lávky, zatímco já je vodím ze země – v kleku.

7) Jaké máte plány do budoucna?
Rozhodně se dopracovat mezi profesionální loutkoherce. To znamená, umět zacházet s loutkami tak, že nejen plníte pokyny režiséra, ale sami si vymýšlíte etudy, nabízíte nápady a nepřekvapí vás žádná loutka. Musíte umět vodit všechno co vám přijde pod ruku. A tím nemyslím babičky přes přechod. Těší mě, že čím dál tím víc lidí se na mě obrací i jako na režiséra. Pro divadlo KoMa jsem napsal a zrežíroval pohádku Z pohádky za pohádky. Musím neskromně říct, že má velký úspěch. Takže pokud by se mi naskytla podobná příležitost, nebránil bych se jí. Brzy začnu zkoušet s kamarádkou Zuzanou Fricovou v jejím loutkovém divadle a určitě budu dál hrát v činoherním divadle BLAMA.

8) Kde všude a v jakých inscenacích vás nyní můžeme najít?
V divadle S+H hraji ve většině pohádek a ve večerních představeních Spejbl versus Drákula a Spejbl a město hříchu. V divadle BLAMA jsou to komedie od Jany Pacnerové Upír ve sklepě, Rocker a dvě staré dámy a Den zkázy v advokátní kanceláři a pohádka Ema a trolí sen, kterou napsala a zrežírovala Petra Johansson. Zde mám krásnou roli – přímo na tělo – lesního skřítka Morgana. Divadlo KoMa teď připravuje nový projekt Smrt a jiné vrcholy mého života, kde budu hrát titulní roli Smrti. Premiéra je 7. 3. 2019 tak se určitě přijďte podívat.
 
Datum prvního zveřejněni: 8. 3. 2019

Martin Čarný

- loutkoherec
- v D S+H působí od roku 2017

Vzdělání - Uměleckořemeslná výroba houslí a kytar (2005-2009)
Vyšší odborná škola herecká; herectví a moderování (2010-2013)

Vedle hraní divadla vystupuje také jako písničkář.
Píše hudbu pro různá divadla.

Volný čas tráví nejraději četbou, posloucháním a aktivním věnováním se hudbě, hraje videohry, plave a odpočívá.

1) Vystudoval jste velmi zajímavý obor - výroba houslí a kytar. Měl jste v úmyslu u tohoto oboru zůstat a co vám to dalo do života?
Živit se výrobou hudebních nástrojů jsem v úmyslu nikdy neměl. Už od malička jsem chtěl být hercem. Obor je to rozhodně velmi zajímavý a dokonce i krásný, toho si já však, jako patnáctiletý floutek nevážil. Školou jsem spíše proplul a zpětně mě to trochu mrzí. Přesto na tu dobu moc rád vzpomínám, moji spolužáci byli skoro všichni poněkud alternativně založení a každý byl svým způsobem podivín, takže jsem tam výborně zapadl.

2) Vzápětí následovala vyšší odborná škola herecká. Naplnilo toto studium vaše očekávání?
Moje tehdejší laxnost způsobila, že jsem si zapomněl podat přihlášku na DAMU. V panice jsem pak na internetu hledal nějakou možnou alternativu a našel VOŠ hereckou. Poté jsem se ještě dvakrát pokoušel na DAMU dostat, ale pokaždé jsem skončil v druhém kole. Prý jsem působil moc introvertně. Zpětně jsem rád, že jsem se tam nedostal, nejsem si totiž jistý, zda bych v té době ustál ten tlak, kterému jsou studenti DAMU vystavováni. Na VOŠ jsem byl spokojený. Určitě měla svoje problémy, ale myslím si, že to má každá škola. Největší problém školy byl asi ten, že se tam nechávali i lidé, kteří o herectví evidentně neměli moc velký zájem, ale pokud člověk projevil snahu, tak ho škola podpořila a poskytla mu dostatek zázemí. Zaslechl jsem, že v posledních letech si už více vybírají koho vezmou.

3) Co vás přivedlo do Divadla Spejbla a Hurvínka?
V divadle Spejbla a Hurvínka jsem díky paní Květe Plachetkové, která mě učila na VOŠce a věděla, že mám Spejbla a Hurvínka rád od dětství. Po škole mi nabídla, jestli bych se nechtěl zkusit přijít představit. Nejdřív jsem odmítl, protože, ačkoliv to znělo úžasně, absolutně jsem si nevěřil, marionetu jsem nikdy nedržel v ruce. Když mi o pár měsíců později paní Plachetková zavolala znovu, dodal jsem si trochu odvahy a souhlasil jsem. Po schůzce s panem Kláskem, který se rozhodl, že to se mnou zkusí, jsem začal rovnou zkoušet představení "Hurvínek v Hajanech".

4) Dá se při práci s marionetou uplatnit i nějaké poznatky z herecké školy, nebo je to práce, kde se začíná kompletně od píky?
Myslím, že práce je to absolutně jiná. Ze začátku jsem si připadal, jako bych měl hrát sólo v orchestru a nemám noty. Rozpohybovat loutku není vůbec nic lehkého, chce to hodně tréningu, a i když zvládnete techniku, tak to ještě neznamená, že Vám loutka "hraje". Z minulosti mám zkušenosti, s manekýny, javajkami a maňásky, ale marioneta je na úplně jiné úrovni. Taky se mluví jinak než v činohře. Používají se jiné rejstříky a výrazové prostředky a i to je pro mě výzvou. Hodně jsem se tím trápil a musím se přiznat, že jsem mnohokrát i vyloženě panikařil. Dnes jsem si už trochu jistější, ale stejně mě stále čeká spousta práce.

5) Co máte v divadle momentálně na starosti?
Momentálně již hraji ve většině představení a také cvičím s Žerykem. Pan Josef Ešpandr, který byl jeho hlavní vodič, odešel do důchodu a já bych za něj měl přebrat část představení.

6) Několik let jste hrál v zájezdových pohádkách, nyní jste v Divadle Spejbla a Hurvínka, dá se říci, že inklinujete více k tvorbě pro děti?
Dětského diváka mám rád. Je sice nevypočitatelný, ale umí být mnohem vděčnější než divák dospělý. Na druhou stranu, mě už dětské publikum několikrát dostalo do úzkých a občas umí být zlomyslné, ale většinu času je to naplňující. Nevím jestli se dá říct, že preferuji dětskou tvorbu před tou dospěláckou, ale rozhodně ji vnímám jako rovnocennou.

7) Kromě angažmá v D S+H se věnujete hudbě – jako skladatel i jako zpěvák. Co pro vás hudba znamená a kde bychom vás mohli naživo slyšet?
Hudba, je pro mě podstatnou součástí života. Jsem jí obklopen už od dětství a vnímám ji jako prostředek k sebevyjádření. Léta jsem sporadicky vystupoval jako písničkář. Teď jsem se uchýlil spíše do ústraní, i kvůli vytíženosti v divadle. Nicméně se připravuji, že se do toho opět pustím a tentokrát trochu více vážně.

Datum prvního zveřejněni: 20. 3. 2019

David Janošek

- loutkoherec
- v D S+H působí od roku 2018

- Střední škola umění a designu v Brně, obor Design nábytku a interiéru
- Vyšší odborná škola restaurátorská, obor Konzervování a restaurování nábytku a nepolychromované dřevořezby
- studium činoherního herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění v ateliéru doc. Oxany Smilkové

Umělecké působení mimo D S+H:
Činohra: 2012-2013 Slovácké divadlo Uherské Hradiště
2015-2018 angažmá Národní divadlo moravskoslezské Ostrava soubor činohry
2018 Letní shakespearovské slavnosti Praha
2019 Národní divadlo Praha.

Scénografie: Divadlo na Orlí (Medeia, Sweeney Todd, Zlatá brána otevřená, Kinovály, Kouzelná flétna, Impresário v koncích, Slzy nože/Zhasnutí) Stará aréna Ostrava (Vánoce u Ivanovových, Pásmo/Kóta 6893, Pekingská kachna, Hotel Infercontinental), Komorní scéna Aréna (Slepice), Divadlo Petra Bezruče (Heda Gablerová/Teorie dospělosti, Mistr a Markétka), Moravské divadlo Olomouc (Vzpoura nevěst, Splašené nůžky), Slezské divadlo Opava (Arizona lady, Pták ohnivák), Národní divadlo Moravskoslezské (Tajemství, Teror, Vrať nám ptáku hastrmana, Robert ďábel), Divadlo Mír (Ráno po tom), Divadlo loutek Ostrava (Muminci), Jihočeské divadlo České Budějovice (Její pastorkyňa), Městské divadlo Zlín (Mikve, Saturnin), Filharmonie Brno - Moravský podzim (Vítězství nad sluncem), Národní divadlo Brno (Kocour v botách, Amadeus Mozart), Divadlo Polárka (Nasredin/Enšpígl, Siddhartha, Homo Zabijens), Buranteatr (Věž), Pantheon production (Dokud nás milenky nerozdělí), Státní opera Banská Bystrica (Sedlák kavalír/Komedianti) atd...

Volný čas tráví nejraději - s milovanými nejbližšími...rodinou a přáteli...pokud se tedy nějaký volný čas podaří najít a vytvořit...

1) Davide, vaše různorodá vzdělání se – jak se zdá – nyní skvěle doplňují s vaší různorodou divadelní činností. Byl v tom od začátku takovýto záměr, nebo jste se nějakou dobu „hledal“?
Neřekl bych úplně, že jsem se hledal, protože jsem měl docela brzy jasno v tom, že chci dělat divadlo a zároveň jsem měl blízko k jednomu i druhému (tzn. hraní i výtvarnu), zároveň bych ale ani neřekl, že by toto spojení byl přímý záměr... Bavilo mě si kulisy vymýšlet, vyrábět a pak si v nich i hrát, tak v tom prostě nějak pokračuji, jen na profesionálních jevištích...

2) O Vás je známo, že jste ke Spejblovi a Hurvínkovi silně tíhnul již od dětství. Čím Vás již tenkrát oslovili?
To by mě vlastně taky zajímalo, čím mi tenkrát tak učarovali...Jednou jsem si ve volné chvíli pustil kazetu s nahrávkou a jiskra přeskočila...Bohužel bych marně pátral, čím konkrétním se ten zážeh odehrál. Spíš myslím, že jsem té lásce propadal postupně...Bavily mě příběhy, příhody, charaktery, ale jeden konkrétní moment vzplanutí si nevybavím...

3) Nakonec však jsou vaše umělecké cesty mnohem barvitější. Vaše výrazné stopy lze nalézt v mnoha divadlech a to jak z pozice činoherce, tak z pozice scénografa. Nyní jste k tomuto všemu i loutkohercem. Co z toho je vám nejbližší a na co jste doposud nejvíce hrdý?
Bohužel neumím vybrat jen jednu cestu a říct, že je mi milejší než ostatní...Miluju divadlo v celé šíři, specifický vesmír a atmosféru, která se kolem něj nachází, ať už stojím na jevišti nebo se na něj dívám. Zároveň když víc hraju, těším se na další výpravu kterou budu realizovat a když mám rozdělanou aktuální výpravu, těším se, že si odskočím zahrát...Vždycky mě návštěva toho druhého světa občerství a otevře oči k novým obzorům... Hrdý jsem hlavně na to, že si jdu čistě za svými sny a žiju život podle svých představ.

4) Co Vás přesvědčilo k tomu, abyste se po všech úspěších na poli činoherního divadla připojil také k Divadlu Spejbla a Hurvínka?
To vypadá, jako bych za činohrou fatálně zabouchl dveře! Tak to vůbec není... Snažím se na své zkušenosti (spíše než úspěchy, jak říkáte) navazovat a využít je ve prospěch Divadla S+H. Ba naopak vnímám spolupráci s Divadlem S+H jako další rozšíření perspektiv...Jako prostor pro spolupráci s novými lidmi...Možná chci splatit nějaký dluh, který vůči Divadlu S+H cítím vzhledem k tomu, jak mi v dětství otevřelo své brány a umožnilo mi poznat kouzlo divadelního světa a magie...

5) Co máte v divadle momentálně na starosti a jaké zde máte plány?
Momentálně hlavně vodím v Pohádkách pro Hurvínka postavu Raráška, Bystrozrakého, Vševěda a další menší postavičky, zároveň se za pochodu učím vodit Hurvínka v témže představení a ještě v Hurvínkově popleteném víkendu...Do toho zkoušíme novou inscenaci Mikiho Kirschnera, ve které vodím řadu postav a ke které čas od času vyjádřím nějaký názor, nebo zajistím nějaký kousek výpravy, protože v divadle funguju částečně jako produkce či výtvarná pomoc...Prvním mým sólo plánem je uvedení do provozu nových webových stránek divadla, které by mohly být takovým drobným dárkem k výročí pana Spejbla...

6) Je to v D S+H z pohledu loutkoherce takové, jak jste si to jako malý kluk vysnil?
Není...Protože jsem jako dítě viděl svět naivně, zkresleně, domýšlivě...Myslím, že jsem si tehdy ani neuvědomoval, co práce v divadle jako takovém obnáší...Tehdy mě hlavně fascinovalo objevování triků a kouzel, postupů, mechanismů, zákonitostí, vzniku iluze.

7) Co Vás na umělecké dráze čeká v nejbližší době?
Momentálně připravuju výpravu pro Divadlo Petra Bezruče v Ostravě do představení Heda Gablerová/Teorie dospělosti s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou, zároveň scénu do Městského divadla Zlín k představení Saturnin v režii Honzy Bártka a nejblíže pak ještě výpravu do Státní opery v Banské Bystrici Sedlák kavalír/Komedianti v režii Zuzky Fischerové...Co se herecké práce týče, tak jezdím stále hrát do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě muzikál Jesus Christ Superstar, v Praze mě čeká představení v Národním divadle na Nové scéně Jsme v pohodě a zároveň se už teď moc těším na léto, kdy budu opět hrát Šaška na Letních shakespearovských slavnostech v inscenaci Dobrý konec všechno spraví v režii pana režiséra Pitínského atd...

Datum prvního zveřejněni: 7. 4. 2019