Spejbl

Loutku načrtnul na obyčejný hnědý balicí papír profesor plzeňské reálky a přední člen Loutkového divadla českých feriálních osad v Plzni, Josef Skupa někdy v roce 1919. Podle tohoto návrhu plzeňský řezbář Karel Nosek vyřezal a v roce 1920 dokončil loutku plešatého strejce s odstávajícíma ušima a mírně vypouklýma očima. Na Skupovo přání ho obul do bytelných dřeváků a oblékl do neforemného fraku s plandavými šosy.

Gustav Nosek opravuje strýčkovu loutku Spejbla, porouchanou častým otloukáním a souboji s živým psem. Jeho operativní zákroky jdou tak daleko, že na Skupovu žádost nahrazuje starou loutku novou kopií a navíc Spejbla vybaví typickými bílými rukavičkami. Z rukou Gustava Noska vychází pak Spejbl již poněkud zušlechtěný.

V šedesátých letech se dočkal Spejbl dalšího výtvarného zušlechtění díky Radku Hakenovi a takového Spejbla známe i dnes.

Fotogalerie

+ dalších 10 fotek »

Uvedení na scénu

Spejblův vstup na scénu nelze stanovit s jistotou, posuďte sami: Podle vzpomínek Franka Weniga (rozhovor s Pavlem Grymem z 17. 4. 1973) vystupoval Spejbl příležitostně jako řadový a celkem bezvýznamný statista už během roku 1920, ale výrazněji se uplatnil až s počátkem podzimní sezóny. Tentýž Frank Wenig však například ve svém fejetonu Nestárnoucí umění (Lidová demokracie 2. 5. 1961) napsal, že Spejbl vstoupil na scénu "feriálek" už v září 1919. Karel Koval ve svých Vzpomínkách ke kořenům (sborník Šedesát let národního umělce Josefa Skupy, 1952) uvádí rovněž září 1919.

Většina dalších pramenů (Malík, Tráger, Janovský, Dubská) hovoří jednoznačně o tom, že Spejbl vznikal od podzimu 1919 a že na scénu plzeňského divadla vkročil až v roce následujícím. Sám Skupa v programové knížce divadla z roku 1941 napsal doslova: "Rodil se v mých představách dlouho, po celé týdny a měsíce, až konečně jednoho večera L. P. 1919 předložil jsem svůj náčrt starému panu Noskovi, který řezával loutky pro naše divadélko. Ale trvalo to až do podzimku příštího roku, kdy jsem přitáhl Spejbla v balíku do našeho zákulisí."

Podle Jiřiny Skupové (Svobodné slovo 11. 10. 1969) neslavil Spejbl svůj jevištní křest v Plzni, ale někdy v průběhu roku 1920 v Plasích. Jiřina Skupova si dokonce vzpomíná, že se tak stalo v Konventu, v tzv. divadelním sále starého barokního kláštera.

V nepatrném počtu zachovaných plakátů z té doby nachází se Spejblovo jméno poprvé 26. října 1921 v přídavku pohádkové hry Dračí nevěsty Kašpárek a Spejbl, tedy odpoledního dětského představení. Jako sólista dětského přídavku je Spejbl jmenován i 26. února 1922, ale téhož dne večer je při představení pro dospělé ohlášen už zcela osobitý přídavek Spejbl moderním básníkem, tady se zřejmě uplatnily Skupovy proslulé parodické melodramy.

První Spejblovy proslovy, monology, šansony, rozpravy s Kašpárkem a promluvy přes rampu se bohužel nezachovaly. Šlo převážně o improvizace bez pevného textu, písemně nikdy nezaznamenané.

Jméno

Není úplně jasné kdy, kdo a za jakých okolností první vyslovil jméno Spejbla v souvislosti s touto loutkou nebo alespoň co bylo inspirací pro vznik jména. Nikde nejsou k dohledání jakékoliv informace o tom, kdy a za jakých okolností přibylo Spejblovi jeho křestního jméno Josef. Za zajímavé lze rovněž považovat fakt, že sám prof. Skupa v pozdějších novinářských rozhovorech prohlašoval, že jména obou populárních loutek vznikla zcela spontánně a že už sám ani dobře neví, kde se vzala. Názorů dle různých podkladů je hned několik:

Jeden z dnes již zapomenutých pamětníků například vzpomínal na plzeňského občana Š. Bejbla, u jehož dveří se synem principála Nováka nejednou zazvonili a utekli, prostřednictvím Novákova syna pak prý loutka dostala podobné jméno.

Dalším je tvrzení Skupova přítele a literárního spolupracovníka Karla Kovala (umělecký pseudonym, pravým jménem Šlaise). Ten se několikrát, např. ve sborníku Šedesát let národního umělce Josefa Skupy (1952), odvolával na jadrný slovník svého otce, plzeňského statkáře, který s hřmotnou laskavostí tituloval své čeledíny nemálo rázovitými přezdívkami. Jeden přihlouplý čeledín si tak údajně vysloužil od pana Šlaise přezdívku Bejbl, v horším případě Bejbl s Bejblem ... a toto oslovení prý Skupu inspirovalo k pojmenování loutky jménem Spejbl.

Regionální literární kritik Bohumil Polan dokonce neváhal potvrdit (Svobodné slovo 5. 11. 1969), že v plzeňském nářečí slovo bejbl, v zesíleném znění bejbl s bejblem, skutečně žilo a bylo označením pro hlupáka, trumberu, nemotoru a šmodrchu. Doklady k podpoře tohoto tvrzení však opět chybí.

Zajímavé je i tvrzení Růženy Boubínové, která znala ze Skupova vyprávění zcela jinou verzi: "Kdepak starý pan Šlais! Těch podivných slov, jak mi říkal Skupa, užíval sám ten čeledín, takový divný, nabručený, zamračený, věčně nespokojený člověk. Jak nebyl s něčím spokojen, a to bylo často, láteřil a nadával a přitom používal také slova Spejbl nebo Spejbl, Spejbl jeden spejblovatej... a podobně. Skupa ho dobře znal, vždyť ke Kovalovi chodil na návštěvy, a to pojmenování Spejbla od něho převzal."

Jeden pamětník například uváděl, jak se synem principála Nováka měl - coby děti - ve zvyku zvonit u dveří jistého plzeňského občana Š. Bejbla, aby posléze prchli. Díky spojení iniciály jména s příjmením tak vzniklo jméno Spejbl a díky Novákovu synu měla loutka získat jméno. Pravdě nejblíže bude tvrzení Skupova spolupracovníka Karla Kovala - Šlaise, které dokumentuje diplom čestného uznání z 12. října 1955, ve kterém Skupa Kovalovi a jeho otci oficiálně děkuje za autorství jmen Spejbl a Hurvínek.

Karel Koval k původu jména uvádí: "Jednou k nám přišel zčista jasna člověk, který nás rázem zaujal, neboť takového jsme ještě neviděli. Otec se na něho podíval a povídal: "To je ale Spejbl!" To mu už zůstalo. Byl to stále zadumaný popleta, ale líbil se nám pro svou upřímnost a bodrost a hlavně pro to humorné pojmenování".

Interpret

Skupův Spejbl několikrát měnil svůj hlasový rejstřík, zpočátku Spejbl ještě poněkud huhňá, určitá změna, blížící se už Spejblově dikci známé z prvních gramofonových desek, přichází až s používáním mikrofonu. I v jeho interpretaci docházelo během let k výkyvům a změnám. Už od počátku si Spejbl tvoří svůj svérázný slovník, plný směšně pokroucených slov, jazykových hříček, blábolů, přeříkávání, bezradných zámlk a zkomolených odborných výrazů.

V roce 1951 nastupuje do divadla Miloš Kirchner, už na podzim 1952 mu prof. Skupa svěřil alternaci v roli Hurvínka, od r. 1953 hrál pravidelné S+H na zahraničních zájezdech a podle potřeby i na domácí scéně. Při odlišné hlasové dispozici musel Kirschner už zažitý a dobře známý spejblovský zvučný bas nahrazovat nosově zabarveným akcentem, a už tato odlišnost se neobešla bez připomínek, zato jeho Hurvínek se svou zvonivou fistulí už od počátku perfektně splýval s vžitou představou klukovského hrdiny a změna interpreta tu prošla hladce i v očích nejpřísnějších kritiků. Roku 1956 představil Skupa Kirschnera veřejnosti jako svého nástupce. Kirschner se už od počátku nespokojoval s pasivní reprodukcí připravených textů. Vytrvale v sobě hledal, objevoval a rozvíjel možnosti vlastního nejen hereckého, ale i autorského výkladu postav.

Kirschenerovým nástupcem se stal Martin Klásek, který přišel do divadla v roce 1973. Pro začátek dobře odposlouchal Kirschnera a uplatnil i první náznaky samostatného projevu. Při odlišných hlasových dispozicích a při svém mládí se zprvu ještě dost těžce potýkal se Spejblem, ale jeho Hurvínek už potvrzoval správnost Kirschnerovy volby. Poprvé veřejně vystoupil v roce 1974, po Kláskově prvním pokusu následovala dlouhá pauza, v níž si odbýval základní vojenskou službu a sbíral další zkušenosti, ale začátek to byl více než slibný.

Na podzim roku 2017 se historie opakovala, kdy se v pořadí čtvrtým interpretem nejenom Spejbla, ale i Hurvínka stal Ondřej Lážnovský. Toho měli možnost posluchači premiérově v těchto rolích slyšet ve hře Hurvínek v Hajanech, která byla poprvé uvedena 23. září 2017 (oficiální premiéra se ale konala až 3. října 2017). Předtím, než přijal role S+H, několik let úspěšně "štěkal" psa Žeryka a díky jeho vynikajícím hlasovým schopnostem promlouval za řadu dalších postav nejenom v divadelních hrách, ale i na audio nahrávkách.

V říjnu 2022 se v roli Spejbla (a rovněž Hurvínka a Žeryka) ve hře Spejbl, Hurvínek a já (premiéra 20.10.2022) představil poprvé veřejnosti jednadvacetiletý Martin Trecha.

Vodič

Skupův pomalý, váhavý a na posteli často vysedávající Spejbl se rozhýbal v rukou Miroslava Vomely, který po Skupovi Spejblovo vahadlo převzal. Vomelův Spejbl se vyznačoval pohybovou tvárnosti, jemností gesta a kultivovanou grotesknosti, která inspirovala i další vodiče, hravostí, schopností improvizace, okamžité reakce na Kirschnerovo extempore i na náladu jednotlivých představení či scén. Tak se Spejbl tvořivě proměňoval a vyvíjel i po pohybové stránce, kterou Vomela vždy cítil jako nedílnou součást psychologie postavy. V rukou jeho nástupce Luboše Homoly, jenž vedení Spejbla převzal v roce 1974, dostal ostřejší groteskní rysy. Homolův Spejbl se většinou představoval s plíživou chůzí, s melancholicky svěšenými rameny bezradného, ušlápnutého človíčka, který, jako by se pod tíží problémů, propadal sám do něho. Trhavými pohyby ramen vzhůru prozrazoval neochotně jeho rozpaky, pochybnosti, bezmocnost, ale i nechuť jasně se vyjádřit. Opatrně, tázavě natáčel hlavu, jako by dobře neslyšel. Po Homolovi byl až do roku 2022 dvorním vodičem figury Richard Maška. Po něm vahadlo postupně přebírá zejména Jakub Hojka.

Role

Před příchodem Hurvínka patřil Spejbl spolu s Kašpárkem k nejoblíbenějším hrdinům plzeňských dětí, před kterými se producíroval jako příslovečný nešika a komický smolař, věčný terč Kašpárkových posměšků, popletený nekňuba, jehož úrazy, maléry a pády vzbuzovaly nespoutané veselí. Spejbl byl ze začátku osamělým humoristou. Vystupoval jako nešikovný akrobat, řečník a zpěvák. Občasné pokusy o dialog ztroskotávaly na tom, že neměl vhodného partnera, neměl-li zaniknout potřeboval partnera, pomocníka, oporu. Skupa to nepochybně cítil. Proto si vymýšlel Spejblovy antipody. To však nebyly postavy ze Spejblova světa. Šibal Seligmánek ani venkovský pantáta Vočáhlo neměli se Spejblem o čem mluvit, míjeli se. Spejblův dlouholetý protihráč Kašpárek přicházel z říše pohádek. Z provozních důvodů a pro svou popularitu se tento pohádkový šibal na jevišti udržel ještě dost dlouho i po boku Hurvínka, ale nakonec musel zákonitě odejít, vrátit se do svého světa. Spejblovým ideálním partnerem nemohl být ani loutkový Švejk (přicházející na scénu poprvé v roce 1923). Spejbl, odsouzen k samotě, filozofoval, řečnil a zpíval pikantní i ironické písničky přímo pro něho komponované i nové texty na melodie nejrůznějších šlágrů.

Žádná z postav, které prozatím Skupa vytvořil nebo hrál, nemohla Spejblovi pomoci natrvalo vyřešit otázku jeho výlučnosti a takřka tragické osamocenosti. Musela to být postava ze Spejblova rodu. Z rodu nepředvídaných a osudových náhod je skutečnost, že Skupa na řešení, v podstatě jednoduché a přímočaré, nepřišel sám. Že se však pro tento mimořádný úkol našel člověk s dostatkem fantazie přímo po Skupově boku. Ale snad právě proto, aby tento úkol mohl splnit, musel žít v tvůrčí atmosféře, kterou kolem sebe Skupa svým nakažlivým způsobem vytvářel. Jmenoval se Gustav Nosek.

Není bez zajímavosti, že později (již za účasti Hurvínka) se Spejbl projevuje často jako svůdce žen s fantasticky smělými představami, ale jen s nepatrnou schopností jejich realizace. Jeho ženskými protějšky jsou postupně např. paní Frňoulová, Drbálková či Švitorková. Ke zrození bábinky - paní Kateřiny byla v té době ještě dlouhá cesta.

V období okupace a za II. světové války jejich humor dostává nový smysl, ve chvíli, kdy to bude nejvíc zapotřebí, stanou se tito zmoudřelí klauni mluvčími národa. Krátce po Skupově zatčení byla na jaře 1944 zatčena i Jiřina Skupova, po pěti dnech však byla opět propuštěna, musela ovšem odevzdat i loutky Spejbla a Hurvínka. Údajně pro Německé muzeum v Mnichově. Osud klaunů v dřevácích se však příliš nelišil od osudu jejich duchovního otce: skončili v trezoru plzeňského gestapa. Když po skončení války vojáci U.S. Army likvidovali plzeňské gestapácké ústředí, našli ke svému překvapení v trezoru také dva podivné panáky s vyvalenýma očima a holými hlavami. Bůhví, co si v té chvíli o gestapácích pomyslili. Loutky skončily na smetišti pod oknem. Plzeňský školák, naštěstí poznává v hromadě vyhozených věcí loutky, na které se chodil dívat. To je přece Spejbl! A tady Hurvínek! Ale chybí mu nožička! Donese loutky panu profesorovi Skupovi, který se opět vrátil do svého bytu v Žitné ulici, a dá tak podnět k legendě o zázračné záchraně jediných zachovaných loutek. Loutek se ovšem zachovalo víc. V každé době má divadlo k dispozici několik exemplářů základních loutek, vedle obvyklého hracího Spejbla do běžné hry je tu např. technologicky trochu odlišný Spejbl klavírista, Spejbl telefonující, Spejbl akrobat, Hurvínek lyžař, xylofonista, houslista nebo Hurvínek s oslíma ušima.

V době Skupova zatčení podle svědectví Jiřiny Skupové z pozdějších let (Svobodné slovo 11. 10. 1969) existovaly nejméně tři páry loutek. Jeden pár musela Jiřina Skupova odevzdat gestapu, druhý uschovala její pražská teta, třetí našel úkryt u Anny Kreuzmannové. Loutky se tedy podařilo zachránit. Zachránil se i jejich tvůrce.

Významnou změnou je přístup Kirschnera k interpertaci Spejbla i Hurvínka, namísto Skupova intuitivního a živelně komediálního přístupu uplatňuje o poznání racionálnější a intelektuálnější pojetí. Proměňuje se i jejich vztah. Spejbl už neprchá z domova za každou pěknou sukní, naopak, učinil si z něho ulitu, z níž vystupuje jen váhavě a velice nerad. Někdejší otcovská nedbalost je nahrazena živým zájmem o syna, otcovskou starostlivostí, která je někdy i protivná, leč pochopitelná; Hurvínek právě prochází kritickým obdobím puberty. Hurvínek už nepotřebuje otce zesměšňovat a ponižovat. V mnohém jsou stále stejní a v mnohém zcela jiní. Tak jako lidé, Kirschnerův Spejbl a Hurvínek, jak už bylo řečeno, jsou výpovědí jiné generace, než byla generace Skupova.