Premiéra
Pro děti
Dračí tranzi-story
Německý název:
Die Drachen-Transi-Story
Autor:
Zdeněk Lepšík 
Režie:
Jiří Bělka 
Spoluautoři:
hudba: Jiří Srnka; texty písní: Pavel Kopta; scénický výtvarník: Jan Brychta 
Obsazení:
Spejbl, Basa: Miroslav Vomela; Hurvínek: Bohuslav Šulc; Drak, Pozoun: Jan Dvořák; Drak: Jiří Procházka; Housle: Blanka Macková; Basa: Dagmar Kmínková; Pozoun: Marie Kopecká; Hlas basy: Jiřina Šejbalová; Hlas pozounu: Stanislav Neumann; Hlas houslí: Blanka Macková; Hlas draka: Oldřich Musil 
Premiéra:
7.5.1964
Repríz:
102

Popis děje:
Ve hře Dračí tranzi-story si Spejbl a Hurvínek, ohlušeni vševládnoucím rámusem, doma trochu popleteně povídají a předehrávají pohádky, v nichž je Spejbl jednou mámou, podruhé husopaskou, loupežníkem nebo princeznou, až ho hraní omrzí a Hurvínek si sám pro sebe vymyslí - a prožije - pohádku o drakovi, který polyká písničky a všechny libé zvuky tohoto světa včetně ptačího zpěvu. Sám naopak po dračím nezpůsobu kvílí, rámusí a huláká, jak se na takovou obludu patří. Podle pohádkového zákona pomohou Hurvínkovi nad neřádným drakem zvítězit oživlé hudební nástroje svou ušlechtilou hrou.
Foto z představení:
Recenze hry:
Lehká hříčka s únosně dávkovaným morálním ponaučením přinesla po Metamorfórách další zjemnění, dokonce zvroucnění Hurvínka, který se celou silou svého upřímného srdce pokouší zachránit svoji písničku, svoji představu vlídného, laskavého světa, zatímco Spejbl zůstává v zajetí svého pohodlí, své neochoty cokoliv udělat. Na scénu se tak znovu vrátilo téma plného, očištěného, škaredých vrásek zbaveného života. Zatímco v Metamorfórách si Spejbl aspoň nerudně zavzdoroval a Hurvínek jen přitakával, bylo sympatické, že v dětské hře je právě Hurvínek ve srovnání s omrzelým Spejblem příkladem aktivity. V rozehrávání pohádek, v hravém převtělování s různými komickými prvky (jak například aktéři_ vypadávají ze svých rolí) našel Miloš Kirschner příležitost rozehrát celý rejstřík svého pozoruhodně rychle dozrávajícího herectví; škoda, že Bělkova pohostinská režie dala hře příliš okázalou, realisticky důkladnou podobu, která lehce klouzající text a muzikantsky motivované scénky zbytečně zatížila. V hlasové interpretaci vypomohli i přizvaní činoherci (Šejbalová, Neumann, Musil), nakonec se však hrálo převážně v podání členů souboru; oběma alternacím tak jako tak dominovalo hravé herectví Miloše Kirschnera. Hra měla své slabší stránky, například Spejblova a Hurvínkova dialogická hra na pohádku zabrala přes polovinu textu a přechody postav z nálady do nálady byly poněkud překotné, poskytla však dobrou příležitost vyzkoušet si dětskou variantu nově se formujícího vztahu obou postav i jejich psychologie.