Deník: rozhovor s Martinem Trechou
13.03.2026, sekce média tisk
Co vzkazuje čtenářům Deníku stoletý Hurvínek? To zjišťoval redaktor Antonín Hříbal přímo v zákulisí Divadla Spejbla a Hurvínka, kde dostal výjimečnou možnost natáčet rozhovor s loutkohercem Martinem Trechou. Ten dnes dává hlas a život nejslavnějším českým loutkám a právě on byl hostem podcastu Deníku "Ze západu".
Legendární Hurvínek letos slaví sto let od chvíle, kdy poprvé vstoupil na jeviště, a tak jsme mu přivezli také několik vzkazů od čtenářů – a jeden z nich dorazil dokonce až z Afriky. Cestovatel Tonda Růžek se v něm s humorem ptal, jestli Hurvínek náhodou nezávidí africkým loutkám jejich exotické dřevo. Odpověď přišla okamžitě a byla typicky hurvínkovská: „Lípa je přece státní symbol. Nebudu z nějakého bambusu!“ zaznělo mezi smíchem přímo v zákulisí. A nezůstalo jen u vzkazů od čtenářů – Hurvínek na oplátku poslal pozdrav i našim divákům a posluchačům.
Legendární Hurvínek letos slaví sto let od chvíle, kdy poprvé vstoupil na jeviště, a tak jsme mu přivezli také několik vzkazů od čtenářů – a jeden z nich dorazil dokonce až z Afriky. Cestovatel Tonda Růžek se v něm s humorem ptal, jestli Hurvínek náhodou nezávidí africkým loutkám jejich exotické dřevo. Odpověď přišla okamžitě a byla typicky hurvínkovská: „Lípa je přece státní symbol. Nebudu z nějakého bambusu!“ zaznělo mezi smíchem přímo v zákulisí. A nezůstalo jen u vzkazů od čtenářů – Hurvínek na oplátku poslal pozdrav i našim divákům a posluchačům.
Zákulisí, kde jsou herci trochu menší
Natáčení probíhalo doslova mezi loutkami. Za zády jsme měli několik Hurvínků různých velikostí, Spejbly i další divadelní postavy. A právě tam Martin Trecha přiblížil, jak takové divadlo za oponou vlastně vypadá. „Každé divadlo má své zákulisí, ale to loutkové je trochu netypické. Všechno je tady menší – kulisy, rekvizity i herci,“ usmíval se během rozhovoru. „Jak vidíte, tihle jsou opravdu hodně dřevění.“
A právě to je jedna z věcí, které si divák často neuvědomí. Na jevišti sice vystupuje jeden Hurvínek, ale v divadle jich existuje mnohem víc. „Tím asi trochu zničíme kouzlo, že je jen jeden Hurvínek, ale máme jich kolem čtyřiceti. Jsou různě velcí, různě oblečení a někteří mají třeba i housle,“ vysvětlil.
Důvod je přitom velmi praktický. Loutka se totiž nedá během představení jednoduše převléknout jako živý herec. „Kdybychom chtěli převlékat jednu loutku, museli bychom ustřihnout všechny nitě a znovu je navázat. To by trvalo klidně dvě hodiny. Takže když Hurvínek odejde ze scény a vrátí se za chvíli v jiném oblečení, je to prostě jiná loutka.“
Cesta do divadla začala zvědavostí
Cesta Martina Trechy do slavného divadla byla podle jeho slov vlastně docela náhodná. Poprvé se sem dostal jako školák v páté třídě. „Nechci říct, že se mi to tehdy nelíbilo, ale víc než příběh mě zajímalo, jak se ty loutky hýbou,“ vzpomínal. „Zkoumal jsem provázky a snažil se přijít na to, jak to funguje.“ Zvědavost nakonec vedla až k tomu, že si doma začal loutky vyrábět. A nakonec napsal přímo do divadla. „Začalo se mi to líbit čím dál víc. A já je pak otravoval tak dlouho, až jsem tady,“ říká s úsměvem.
Pro diváky je Hurvínek především nezaměnitelný hlas. Jak ale vzniká? „Já jsem ho zkoušel napodobovat už někdy v deseti nebo jedenácti letech,“ přiznal Trecha. „Tehdy jsem měl pocit, že to dělám úplně skvěle. Existují z toho nějaké nahrávky a je vidět, že to bylo hrozné.“
Podle něj se hlas postupně vyvíjí. „Mám pocit, že to dělám pořád stejně, ale když si poslechnu nahrávku třeba rok nebo dva starou, zjistím, že je to zase trochu jiné. Takže se to vlastně mění pořád.“
Loutkářina je i pořádná dřina
Málokdo si také uvědomuje, jak fyzicky náročná práce loutkáře je. „Třeba Spejbl váží skoro šest kilo,“ ukázal Trecha na loutku za námi. „A máme tady dokonce jednu loutku blechy, která má deset kilo.“ Jenže nejde jen o samotnou váhu. Herci totiž stojí na úzké lávce několik metrů nad jevištěm a drží loutky před sebou.
„Jste odklonění přes zábradlí a máte ruce natažené před sebou. A když si představíte, že takhle stojíte dvě hodiny v kuse, aniž byste cokoliv drželi, už to bolí. A k tomu ještě ta loutka.“
Když se na jevišti něco pokazí
Stejně jako v každém divadle, i tady se někdy stane nečekaná situace. A pak přichází na řadu improvizace. „Jednou se mi stalo, že jsem vodil Hurvínka na točně a ta točna se zasekla a odjela pryč,“ popsal jednu z historek. „Hurvínek odjel s ní a mně spadlo vahadlo z ruky.“ Situaci ale nakonec vyřešili rychle. „Vzala se jiná loutka Hurvínka a dohrálo se to. Mánička na něj mezitím mluvila do křoví. Vždycky se to dá nějak zachránit.“
V době sociálních sítí a animovaných filmů by se mohlo zdát, že klasické loutkové divadlo už děti tolik nepřitahuje. Podle Martina Trechy to ale neplatí. „Ty loutky jsou živé. Můžete si na ně sáhnout,“ vysvětlil. „A naši mistři vodiči dokážou loutku ovládat tak, že poznáte, co si myslí, i když se nehýbe.“ A právě to je podle něj něco, co animovaný film nedokáže úplně nahradit.
Velkou roli hraje i samotný vztah mezi hlavními postavami. „Ten vztah otce a syna – mezi Spejbl a Hurvínkem – je vlastně nadčasový. Takové to mezigenerační nepochopení funguje v každé době.“
Hurvínek vzkázal Západočechům
Na závěr podcastu přišel moment, který se v divadle jen tak nevidí. Hurvínek si osobně vyslechl několik vzkazů od čtenářů Deníku. Jeden z nich připomínal, že někteří posluchači vyrůstali na jeho příbězích ještě z gramofonových desek. Jiný vzkaz přišel od sedmiletého chlapce, který se prý divil, že je Hurvínek starší než jeho babička.
A když jsme ho požádali o vzkaz pro naše čtenáře a posluchače, odpověď byla jednoduchá. „Ať k vám můžeme jezdit, protože to je moje domovina,“ vzkázal Hurvínek lidem ze západních Čech a připomněl přitom i jméno Josefa Skupy, který slavnou dvojici kdysi přivedl na svět právě v Plzni.
Sto let a pořád ve formě
Rok 2026 je pro divadlo mimořádný. Hurvínek slaví sto let od chvíle, kdy poprvé vstoupil na jeviště. „Letos to budeme potřebovat, aby to šlapalo. Bude toho hodně,“ říká Martin Trecha. Jedno je ale jisté už teď. Hurvínek se rozhodně nechystá do důchodu – a podle vzkazů čtenářů Deníku by mu to ani nikdo nedovolil.
zdroj: Deník, 13.3.2026
Natáčení probíhalo doslova mezi loutkami. Za zády jsme měli několik Hurvínků různých velikostí, Spejbly i další divadelní postavy. A právě tam Martin Trecha přiblížil, jak takové divadlo za oponou vlastně vypadá. „Každé divadlo má své zákulisí, ale to loutkové je trochu netypické. Všechno je tady menší – kulisy, rekvizity i herci,“ usmíval se během rozhovoru. „Jak vidíte, tihle jsou opravdu hodně dřevění.“
A právě to je jedna z věcí, které si divák často neuvědomí. Na jevišti sice vystupuje jeden Hurvínek, ale v divadle jich existuje mnohem víc. „Tím asi trochu zničíme kouzlo, že je jen jeden Hurvínek, ale máme jich kolem čtyřiceti. Jsou různě velcí, různě oblečení a někteří mají třeba i housle,“ vysvětlil.
Důvod je přitom velmi praktický. Loutka se totiž nedá během představení jednoduše převléknout jako živý herec. „Kdybychom chtěli převlékat jednu loutku, museli bychom ustřihnout všechny nitě a znovu je navázat. To by trvalo klidně dvě hodiny. Takže když Hurvínek odejde ze scény a vrátí se za chvíli v jiném oblečení, je to prostě jiná loutka.“
Cesta do divadla začala zvědavostí
Cesta Martina Trechy do slavného divadla byla podle jeho slov vlastně docela náhodná. Poprvé se sem dostal jako školák v páté třídě. „Nechci říct, že se mi to tehdy nelíbilo, ale víc než příběh mě zajímalo, jak se ty loutky hýbou,“ vzpomínal. „Zkoumal jsem provázky a snažil se přijít na to, jak to funguje.“ Zvědavost nakonec vedla až k tomu, že si doma začal loutky vyrábět. A nakonec napsal přímo do divadla. „Začalo se mi to líbit čím dál víc. A já je pak otravoval tak dlouho, až jsem tady,“ říká s úsměvem.
Pro diváky je Hurvínek především nezaměnitelný hlas. Jak ale vzniká? „Já jsem ho zkoušel napodobovat už někdy v deseti nebo jedenácti letech,“ přiznal Trecha. „Tehdy jsem měl pocit, že to dělám úplně skvěle. Existují z toho nějaké nahrávky a je vidět, že to bylo hrozné.“
Podle něj se hlas postupně vyvíjí. „Mám pocit, že to dělám pořád stejně, ale když si poslechnu nahrávku třeba rok nebo dva starou, zjistím, že je to zase trochu jiné. Takže se to vlastně mění pořád.“
Loutkářina je i pořádná dřina
Málokdo si také uvědomuje, jak fyzicky náročná práce loutkáře je. „Třeba Spejbl váží skoro šest kilo,“ ukázal Trecha na loutku za námi. „A máme tady dokonce jednu loutku blechy, která má deset kilo.“ Jenže nejde jen o samotnou váhu. Herci totiž stojí na úzké lávce několik metrů nad jevištěm a drží loutky před sebou.
„Jste odklonění přes zábradlí a máte ruce natažené před sebou. A když si představíte, že takhle stojíte dvě hodiny v kuse, aniž byste cokoliv drželi, už to bolí. A k tomu ještě ta loutka.“
Když se na jevišti něco pokazí
Stejně jako v každém divadle, i tady se někdy stane nečekaná situace. A pak přichází na řadu improvizace. „Jednou se mi stalo, že jsem vodil Hurvínka na točně a ta točna se zasekla a odjela pryč,“ popsal jednu z historek. „Hurvínek odjel s ní a mně spadlo vahadlo z ruky.“ Situaci ale nakonec vyřešili rychle. „Vzala se jiná loutka Hurvínka a dohrálo se to. Mánička na něj mezitím mluvila do křoví. Vždycky se to dá nějak zachránit.“
V době sociálních sítí a animovaných filmů by se mohlo zdát, že klasické loutkové divadlo už děti tolik nepřitahuje. Podle Martina Trechy to ale neplatí. „Ty loutky jsou živé. Můžete si na ně sáhnout,“ vysvětlil. „A naši mistři vodiči dokážou loutku ovládat tak, že poznáte, co si myslí, i když se nehýbe.“ A právě to je podle něj něco, co animovaný film nedokáže úplně nahradit.
Velkou roli hraje i samotný vztah mezi hlavními postavami. „Ten vztah otce a syna – mezi Spejbl a Hurvínkem – je vlastně nadčasový. Takové to mezigenerační nepochopení funguje v každé době.“
Hurvínek vzkázal Západočechům
Na závěr podcastu přišel moment, který se v divadle jen tak nevidí. Hurvínek si osobně vyslechl několik vzkazů od čtenářů Deníku. Jeden z nich připomínal, že někteří posluchači vyrůstali na jeho příbězích ještě z gramofonových desek. Jiný vzkaz přišel od sedmiletého chlapce, který se prý divil, že je Hurvínek starší než jeho babička.
A když jsme ho požádali o vzkaz pro naše čtenáře a posluchače, odpověď byla jednoduchá. „Ať k vám můžeme jezdit, protože to je moje domovina,“ vzkázal Hurvínek lidem ze západních Čech a připomněl přitom i jméno Josefa Skupy, který slavnou dvojici kdysi přivedl na svět právě v Plzni.
Sto let a pořád ve formě
Rok 2026 je pro divadlo mimořádný. Hurvínek slaví sto let od chvíle, kdy poprvé vstoupil na jeviště. „Letos to budeme potřebovat, aby to šlapalo. Bude toho hodně,“ říká Martin Trecha. Jedno je ale jisté už teď. Hurvínek se rozhodně nechystá do důchodu – a podle vzkazů čtenářů Deníku by mu to ani nikdo nedovolil.
zdroj: Deník, 13.3.2026