nejstarší z 1.5.2004
Aktuality
A v čem vlastně tkví úspěch Nepilovy tvorby, která je i po tolika letech stále aktuální a neméně vtipná jako v době svého vzniku? Je to především autorova vynikající schopnost využít češtinu k jazykovým hrátkám, které umně používá k tomu, aby jinak docela všední příběh na obyčejné téma okořenil, zamotal ho často až do absurdna a v závěru ho vtipně vypointoval. Kdo by si nevzpomněl například na úvod scénky 'Hurvínek krmí ptáčky' o tom, jak Hurvínek čeká na Spejbla až kvokne, ten ale přitom po Hurvínkovi chce, ať se jde podívat k oknu. Nepilovy příběhy jsou humorné a přitom současně nenásilně edukační. Přináší v nich ponaučení, která posluchačovi ale servíruje tak, že ani nepostřehne, že ho vzdělává. V téže scénce tímto způsobem třeba postupně vyjmenuje různé druhy sýkorek včetně mnoha zajímavostí o nich. Na podobném principu podprahového vnímání, kdy se opakovaným přehráváním zábavných příběhů posluchač učí, aniž by si to uvědomoval, jsou pak vystavěny v podstatně všechny jeho scénky. Nepil díky svému jazykovému umu a inteligenci tak do svých příběhů dokázal „propašovat“ ohromné množství užitečných informací o přírodě, historii, zahradničení, fyzikálních zákonech nebo dokonce medicíny (scénka Co dokáže lidské srdce) a veterinární péči (scénka Spejbl v kravíně z alba Hovory u Spejblů). To vše, aniž by se opakoval.
Ač byly scénky Františka Nepila určeny primárně dětem, je pravdou, že díky použité hravosti se slovy (např. dvojsmysly), využívání hovorové mluvy, archaismů (élent, špumprnákle aj.) a slovním přesmyčkám oslovuje Nepilova tvorba pro S+H spíše starší děti a dospělé. Spejbl se v jeho scénkách nejednou projevuje jako vejtaha, který všechno zvládne, a/nebo jako rozlícený cholerik, který nemá dostatek trpělivosti, aby odpovídal na zvídavé, ale často pomotané dotazy svého nezbedného synka Hurvínka. Nezřídka tak jeho příběhy končí hádkou, kdy Spejbl Hurvínka vyžene pryč nebo jej potrestá, aby si mohl opět užívat svého klidu.
Ať už jste milovníky a obdivovateli Nepilovy tvorby pro Spejbla a Hurvínka, či preferujete jiné autory, jedno je skoro jisté – jeho scénky jsou svým stylem psaní nezaměnitelné, tematicky nadčasové a tím pádem i nesmrtelné. Nutno přiznat, že k tomu významně přispělo i Kirschnerovo interpretační umění, bez kterého by nevyzněly tak geniálně jako právě v jeho pojetí.
Dnes je to také rovných 55 let co do loutkářského nebe odešel plzeňský rodák a Skupův spolupracovník Jan Vavřík-Rýz. S mladým Josefem Skupou se poprvé potkal v roce 1919 v kabaretu U Svobodů. Tomu se líbily Vavříkovy hlasové parodie a karikatury a pozval ho do divadélka Feriálních osad. Zde byl položeny základy jejich budoucí mnohaleté úspěšné spolupráce. Do svého divadla Skupa Vavříka přizval natrvalo v roce 1936, který se tak stal prvním angažovaným loutkářem. Se Skupou spolupracoval s krátkou okupační přestávkou 17 let. Pro jeho divadlo vytvořil řadu loutek. Uvádí se, že jich bylo okolo 130. Roku 1938 vyrobil loutku paní Drbálkové, kterou sám vodil i mluvil. Zpravidla hrála záporné role, ale podobné postavy starých upovídaných žen se pak ve hrách objevovaly často a o řadu let později na jejich základě vznikla Mániččina bábinka paní Kateřina. Po mnichovské dohodě byl spoluautorem výpravy hry Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích, v níž se domovnice Drbálková snaží uzurpovat moc ve Spejblově domě. Hra je zřejmou alegorií mnichovských událostí a byla tehdy jedním z nejstatečnějších počinů české kultury. Jan Vavřík-Rýz tvořil další a další loutky: Kocourkovské učitele, Tamburaši, Cvičené prasátko, Balalajkáři či Šumaři... Jan Vavřík-Rýz z velké části stál za tzv. nehurvínkovským repertoárem Divadla S+H uváděným v 50. letech 20. století. Od Skupy odešel v roce 1953. V roce 1958 onemocněl, odešel do invalidního důchodu a aktivně se loutkám už nevěnoval. Zemřel v lednu 1970 v nemocnici na Karlově náměstí v Praze.
Přijďte se podívat, jak se jim povede na prknech Divadla Spejbla a Hurvínka. Už teď víme, že spolu s našimi oblíbenými postavami vykouzlí spoustu skvělých zážitků pro malé i velké diváky. Fotky nových členů souboru pořídil Peter Paleček.
Druhým songem z této revue pak byl duet Spejbla s Hurvínkem Láska tateří, parodující Mottlovu tklivou dobovou písničku Maminko, mámo, v němž Hurvínek svému taťuldovi klade otázku, jak k němu vlastně přišel. Tato píseň s textem Josefa Skupy se objevila také v televizním vysílání, například jako součást pořadu Spejblovize, kde si jí můžete poslechnout.
Významnost obou písní podtrhuje divadelní historik Pavel Grym ve své knize Klauni v dřevácích (1988): „Svými náměty i slovesnou úrovní patří obě písně ke zlatému fondu divadla; i proto, že tak výmluvně a vtipně zachycují výrazné dobové rysy obou hrdinů.“ Totéž se dá zcela jistě říci o foxtrotu Rudolfa Kubína ze stejné doby s názvem Rukulíbám, milostpaní. I ten byl vydán na gramodesce, a to dokonce ve dvou verzích: poprvé jen s orchestrem, podruhé i se zpěvem. Kubínova píseň z filmu Spejblovo filmové opojení (1931) se těšila oblibě i o mnoho desítek let později - např. v roce 1993 ji v televizním pořadu Zábava do každé rodiny přezpíval Miloš Kirschner.
Do dočasného hotelového azylu budou moci diváci zajít v první půlce dubna celkově 6x na hru Hurvínkova cesta do Tramtárie, 3x na inscenaci Hurvínkův popletený víkend a 2x bude k vidění Hurvínek a nezvaný host. Na repertoáru bude i miminí inscenace Hurvínkovo moře snění - ta je ale už beznadějně vyprodaná. Za vstupenky na představení uváděná v Grand Hotelu International zaplatíte za místa od první do šesté řady 270 Kč, resp. 220 Kč za sedadla v 7. až 13. řadě.